ECLI:CZ:US:2022:3.US.671.22.1
sp. zn. III. ÚS 671/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelek a) GroCredit, a. s., sídlem Masarykova třída 337/28, Opava a b) Opavská lesní a. s., sídlem tamtéž, zastoupených Mgr. Markem Urbišem, advokátem, sídlem Partyzánská 1565/18, Opava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. ledna 2022 č. j. 5 As 412/2020-64 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 76 A 4/2020-48, ve znění opravného usnesení ze dne 14. ledna 2021 č. j. 76 A 4/2020-62, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení a 1) městyse Březová, sídlem Březová 106, 2) města Vítkov, sídlem náměstí Jana Zajíce 7, Vítkov, 3) města Hradec nad Moravicí, sídlem Opavská 265, Hradec nad Moravicí a 4) Městského úřadu Vítkov, sídlem náměstí Jana Zajíce 7, Vítkov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 11, čl. 35, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jejich právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Opatřením obecné povahy ze dne 18. 5. 2020 č. j. MUVI 10655/2020 "Zákaz vstupu do obory Jelenice" vydaným čtvrtým vedlejším účastníkem podle §60 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti") a §11, §25 a §173 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), byl podle §9 odst. 3 zákona o myslivosti nařízen celoroční zákaz vstupu do honitby Obora Jelenice v katastrálním území Lesní Albrechtice, a to ode dne účinnosti opatření obecné povahy na dobu neurčitou. Dnem účinnosti tohoto opatření obecné povahy bylo zrušeno předchozí opatření obecné povahy ve věci zákazu vstupu do honitby Obora Jelenice v katastrálním území Lesní Albrechtice ze dne 18. 6. 2013 č. j. MUVI 17649/2013.
3. Návrhem ze dne 30. 6. 2020 se první, druhý a třetí vedlejší účastník domáhali u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") zrušení citovaného opatření obecné povahy. Rozsudkem krajského soudu ze dne 12. listopadu 2020 č. j. 76 A 4/2020-48 bylo napadené opatření obecné povahy zrušeno. Krajský soud přezkoumal obsah opatření z hlediska rozporu se zákonem a z hlediska proporcionality, a shledal, že nevyhovuje požadavku zákonnosti, neboť §9 odst. 3 zákona o myslivosti předpokládá vydání opatření obecné povahy na omezenou dobu, tj. v konkrétním časově omezeném období a jen v rozsahu nezbytném k zajištění ochrany sledovaných zájmů, nařízený plošný zákaz vstupu do obory na dobu neurčitou tak představuje omezení práv nad rámec předpokládaný zákonem. Podle krajského soudu nebyly ani dále prokázány nepříznivý stav zvěře, rušení jakýchkoliv zájmů vlastníků pozemků, oborníka nebo uživatele honitby či rušení veřejného pořádku (absence přestupkových řízení) a nemohla tak být prokázána ani příčinná souvislost mezi turistickým využitím cesty v oboře a rušením chráněných zájmů ve smyslu zákona o myslivosti.
4. Rozsudek krajského soudu napadly stěžovatelky kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že užívání pozemků v oboře Jelenice vlastníky, resp. uživatelem honitby, musí probíhat takovým způsobem, který nevyloučí práva veřejnosti na přístup do krajiny, příp. obecné užívání lesů, což musí respektovat také orgán státní správy myslivosti při vydávání opatření obecné povahy podle §9 odst. 3 zákona o myslivosti. Přestože tedy zákon o myslivosti v §9 odst. 3 umožňuje orgánu státní správy myslivosti nařídit zákaz vstupu do honitby, z povahy věci musí jít o zákaz zasahující do jiných veřejných zájmů co nejmírnějším způsobem.
II.
Argumentace stěžovatelek
5. Stěžovatelky v ústavní stížnosti vyjadřují svůj nesouhlas se závěrem správních soudů, že podklady pro vydání opatření obecné povahy neprokázaly, že značná turistika, cykloturistika a pohyb osob v oboře Jelenice škodí chovu zvěře. Stěžovatelky jsou naopak přesvědčeny, že provedené důkazy (včetně několikadenního místního šetření provedeného dotčeným orgánem státní správy) jasně prokazují, že neustálé návštěvy veřejnosti zvěři v oboře významně škodí. Stěžovatelky zdůrazňují, že spis neobsahoval jakýkoliv důkaz, který by svědčil o opaku, a použil-li krajský soud podklady, které podle něj dokazovaly opak (informace z webových stránek se týkaly fungování jiných obor), měl stěžovatelkám umožnit se k těmto podkladům vyjádřit při ústním jednání. Takový postup krajského soudu považují stěžovatelky za zásah do jejich práva na spravedlivý proces, a to tím spíše, že krajský soud poukázal na dvě obory v České republice z celkem 195, pouze 27 obor ale povoluje veřejnosti vstup, a to v omezeném režimu, zbývajících 168 obor nacházejících se na území České republiky je pro veřejnost uzavřeno. Stěžovatelky dále nesouhlasí se způsobem, jakým správní soudy interpretovaly §9 odst. 3 zákona o myslivosti, podle kterého na žádost uživatele honitby může orgán státní správy myslivosti, zejména v době hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo provádění lovů, nařídit přiměřené omezení nebo i zákaz vstupu do honitby nebo jejích částí, omezení jízdy koňmi a tažnými psy a omezení jiných sportovních nebo zájmových činností. Závěr Nejvyššího správního soudu, že není možné plošné uzavření honitby, stejně tak jako závěr, že vstup do honitby není možné zakázat na dobu neurčitou, je podle stěžovatelek v rozporu se zákonem, a soudem přijatý výklad představuje neproporcionální upřednostnění veřejného zájmu na volném průchodu krajinou vůči veřejnému zájmu myslivosti, a ve svém důsledku k zásahu do vlastnického práva stěžovatelek. Taktéž závěr Nejvyššího správního soudu, že uživatel honitby má povinnost nechovat určité druhy zvěře, aby nedošlo k popření práva na volný pohyb krajinou, představuje významný zásah do autonomie vůle stěžovatelek, které chovají a chrání určité druhy zvěře, jež vyžadují celoroční klid, a nelze toto rozhodnutí přebít tím, že veřejnost chce oboru používat k turistice. Existuje přitom alternativní způsob, jak veřejnosti zajistit volný průchod přírodním parkem Moravice, aniž by bylo neproporcionálně zatíženo životní prostředí (specificky zvěř) a vlastnické právo stěžovatelek.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelek neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelek zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud neshledal důvodu, aby shora popsané závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a krajského soudu, které při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy, judikaturu Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. Nesouhlasí-li stěžovatelky se způsobem, jakým správní soudy aplikovaly §9 odst. 3 zákona o myslivosti, a jsou přesvědčeny, že citované ustanovení umožňuje plošné uzavření obory, a to i na dobu neurčitou, nelze než poukázat na závěr krajského soudu, že orgán státní správy myslivosti není vázán pouze zněním návrhu na vydání opatření a relevantními ustanoveními zákona o myslivosti, ale též celým právním řádem České republiky a je povinen postupovat tak, aby šetřil práva všech dotčených osob a zasahoval do těchto práv v míře přiměřené, tak, aby nedošlo schválením úplného časově neomezeného zákazu vstupu do obory k zásahu do práv zaručeným §63 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (právo každého na volný průchod krajinou), příp. institut obecného užívání lesa [§19 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně některých zákonů (lesní zákon)], a tedy i k zásahu do čl. 14 Listiny (svoboda pohybu). Taktéž Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku poukázal na zákonem stanovená omezení uživatele honitby ve prospěch práva veřejnosti zákonem vymezené pozemky konkrétním způsobem užívat jako veřejný statek.
10. Ústavní soud se zabýval otázkou ústavnosti omezení stanovených v §9 odst. 3 zákona o myslivosti v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.), ve kterém uvedl, že vzhledem k tomu, že uvedená omezení jsou stanovena k dosažení obecného cíle zákona o myslivosti a směřují k zajištění činnosti, jejímž předmětem je ochrana zvěře, případně dosažení jejího optimálního stavu, či zajištění bezpečnosti v době lovu, nelze jim z hlediska ústavněprávních garancí nic vytknout. V nyní posuzované věci však nejenže bylo shledáno omezení nařízené opatřením obecné povahy (tj. plošný zákaz vstupu do obory na dobu neurčitou) omezením práv nad rámec předpokládaný zákonem, především nebylo prokázáno, že by zvěř v důsledku pohybu veřejnosti procházející oborou potravně strádala, ani nebyla zjištěna potřeba ochrany návštěvníků obory v době lovů. Zákon o myslivosti neopravňuje orgán státní správy myslivosti bez dalšího nařídit zákaz vstupu do honitby, nýbrž lze tak činit pouze na žádost uživatele honitby v odůvodněných (a současně časově vymezených) případech. Zákon o myslivosti přitom výslovně hovoří o době, kdy lze omezení vstupu nařídit (např. doba hnízdění, kladení a odchovu mláďat nebo doba provádění lovů). Lze tedy přisvědčit Nejvyššímu správnímu soudu, že zákon o myslivosti neumožňuje plošné uzavření obory na dobu neurčitou. Nejvyšší správní soud v této souvislosti zcela případně poukázal na zcela jiné instituty (odlišné od opatření obecné povahy podle §9 odst. 3 zákona o myslivosti) zakotvené v zákoně č. 114/1992 Sb. pro případ, kdy se na konkrétním území vyskytují např. chráněné druhy živočichů či rostlin, které by bylo skutečně potřeba před rušivými vlivy veřejnosti chránit.
11. Pro danou věc je podstatné, že podklady, ze kterých by vyplývala potřeba jakkoli omezit vstup veřejnosti do obory Jelenice, zcela absentují, když stěžovatelky podaly žádost o vydání opatření obecné povahy, ve které poukazovaly na váhové úbytky zvěře v důsledku rušení veřejností, a k tomu doložily dodací listy, ze kterých měly tvrzené váhové úbytky vyplývat. Nejvyšší správní soud i krajský soud v odůvodnění napadených rozhodnutí konstatovaly, že předložené (a značně obtížně čitelné) dodací listy v žádném případě toto tvrzení stěžovatelek neprokazují (srovnej bod 60 rozsudku krajského soudu a body 59 - 60 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Připomínají-li stěžovatelky skutečnost, že krajský soud poukázal pro srovnání na oboru Holedná v Brně, je nutno uvést, že krajský soud tak činil v reakci na tvrzení čtvrtého vedlejšího účastníka, že v České republice již existují podobné obory, které jsou veřejnosti uzavřeny.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že skutečnost, že by pohyb veřejnosti v oboře Jelenice zvěř rušil, a tudíž bylo namístě pohyb veřejnosti po oboře jakkoli omezovat, nebyla prokázána. Stěžovatelky, které s tímto závěrem soudů nesouhlasí, toliko polemizují s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňují vlastní právní názor, který jediný považují za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu