ECLI:CZ:US:2022:3.US.682.22.1
sp. zn. III. ÚS 682/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného advokátem JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2021 sp. zn. 9 To 74/2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť tvrdí, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36, čl. 37 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, Městský soud v Praze usnesením sp. zn. 3 T 7/2021 ze dne 23. 9. 2021 v trestní věci stěžovatele rozhodl o vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství stížnost, k níž Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí městského soudu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že byly splněny podmínky pro vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Rozhodnutí o řádném zahájení trestního stíhání a shromáždění alespoň základních skutkových okolností, bez kterých není možné v hlavním líčení ve věci rozhodnout, podle stěžovatele v souladu s platnou právní úpravou i elementárními principy demokratického státu přísluší výlučně orgánům činným v přípravném řízení, nikoli nalézacímu soudu. Soud je nestranným a nezávislým orgánem, který nemůže nahrazovat činnosti orgánů obžaloby tím, že bude činit úkony, které mu podle zákona vůbec nepřísluší.
Dosavadní shromážděný materiál přitom podle městského soudu neumožňuje ani základní rozhodnutí stran viny či neviny stěžovatele, přesto ale v důsledku napadeného rozhodnutí vrchního soudu musí městský soud ve věci rozhodnout. Stěžovatel tím byl údajně zbaven svého práva na obhajobu a na objasnění všech základních skutečností nezbytných pro rozhodnutí o tom, zda se žalované skutky vůbec staly a případně v jaké podobě, rozsahu a závaznosti.
Dále stěžovatel namítá, že vrchní soud v napadeném usnesení již vyslovil svůj závěr ohledně viny stěžovatele, přičemž aniž by došlo na vlastní dokazování, byla "zobjektivizována" věrohodnost údajné poškozené, veškerá její tvrzení byla bez dalšího uznána za objektivní a platná a tím byla prejudikována vina obviněného, a to doslova bez soudu. Jelikož vrchní soud v napadeném usnesení konstatoval, že opatřené důkazy potvrzují, že svědkyně je nejen osobou uvedenou v omyl, ale i skutečnou poškozenou, nelze si podle stěžovatele ani hypoteticky představit, jak by měl nalézací soud postupovat, aby procesně konformním způsobem za dodržení nejen trestního řádu, ale i ústavních práv garantovaných obviněnému mohl rozhodnout o jiném závěru, a to byť v současné chvíli dokazování před soudem ještě vůbec neproběhlo.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je tedy její subsidiarita, jež se procesně projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena).
V posuzované věci se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí stížnostního soudu, kterým došlo ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně s tím, že tento soud má o věci znovu jednat a rozhodnout. Již z toho je patrné, že celá věc dosud nebyla před trestními soudy uzavřena, a stěžovatel tak dosud má k dispozici prostředky ochrany práva v podobě probíhajícího trestního řízení, přičemž se nelze ztotožnit s tvrzením, že namítané vady již nemůžou být zhojeny. Z toho důvodu je nutno ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou, jak už Ústavní soud v těchto případech v minulosti opakovaně učinil (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1030/19 ze dne 26. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 2435/08 ze dne 7. 10. 2008 či sp. zn. I. ÚS 542/01 ze dne 12. 12. 2001; usnesení sp. zn. I. ÚS 605/20 ze dne 25. 3. 2020, na které poukazuje stěžovatel, mířilo proti rozsudku Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, šlo tedy o procesně odlišnou situaci).
Stěžovatel může argumentaci, kterou uplatňuje v ústavní stížnosti, uplatnit nejen v následujícím průběhu trestního řízení, nýbrž v případě, že bude shledán vinným, i u Ústavního soudu. Jeho obava, že v důsledku napadeného rozhodnutí vrchního soudu městský soud již ani nemůže rozhodnout jinak než stěžovatele odsoudit (s čímž se ostatně ani Ústavní soud neztotožňuje), na tom nic nemění, neboť na dodržení zásady subsidiarity Ústavní soud trvá i v případech, kdy stěžovatelé (ať už v civilním, trestním nebo správním řízení) napadnou kasační rozhodnutí obsahující závazný právní názor, z něhož lze usuzovat jejich pravděpodobný budoucí neúspěch ve věci. I tato argumentace ale může být uplatněna v ústavní stížnosti mířící proti konečnému rozhodnutí.
Ústavní soud proto ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2022
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka