ECLI:CZ:US:2022:3.US.684.22.1
sp. zn. III. ÚS 684/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Michala Roha, zastoupeného JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou, sídlem Na Švihance 1549/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2021 č. j. 21 Cdo 2318/2021-406, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2021 č. j. 102 Co 5/2021-380 a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. června 2020 č. j. 8 C 294/2015-344, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti "Allegro", s. r. o., sídlem V Kosině 1307, Černošice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva na ochranu tělesné a duševní integrity podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. do práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel (žalobce) se v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 8 C 294/2015 domáhal po vedlejší účastnici řízení (žalované) zaplacení částky ve výši 23 505 Kč z titulu proplacení nevyčerpané dovolené (dále též "původní řízení"). Jeho žaloba byla měnícím rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 9. 2017 č. j. 23 Co 534/2016-283 zamítnuta.
3. Stěžovatel po skončení řízení ve věci samé podal žalobu na obnovu řízení, kterou okresní soud usnesením ze dne 26. 6. 2020 č. j. 8 C 294/2015-344 zamítl. Okresní soud dospěl k závěru, že neexistují žádné nové skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které stěžovatel nemohl použít v původním řízení. Stěžovatelem nově předkládaný důkaz (zejména doplněk znaleckého posudku použitého v původním řízení vypracovaný Prof. MUDr. Martinem Krbcem, CSc.) není tím důkazem, který by nemohl předložit bez své viny v původním řízení.
4. K odvolání stěžovatele krajský soud usnesením ze dne 24. 2. 2021 č. j. 102 Co 5/2021-380 usnesení okresního soudu (ve znění upraveném krajským soudem) potvrdil. Krajský soud ve shodě s okresním soudem neshledal, že by byly naplněny předpoklady pro obnovu řízení ve smyslu §228 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). K tomu doplnil, že doplněk znaleckého posudku vypracovaný Prof. MUDr. Martinem Krbcem, CSc. nemohl představovat způsobilý důvod pro obnovu řízení už jen z toho důvodu, že byl vypracován až po skončení původního řízení a jeho skutečným smyslem bylo prokázat nesprávnost závěrů jiného znaleckého posudku (Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc.), který byl podkladem pro rozsudek krajského soudu v původním řízení.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2021 č. j. 21 Cdo 2318/2021-406 odmítl jako nepřípustné, jelikož usnesení krajského soudu, resp. jeho závěr, že doplněk znaleckého posouzení vypracovaný Prof. MUDr. Martinem Krbcem, CSc. až po skončení původního řízení nemůže být způsobilým důvodem obnovy řízení, byl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2008 sp. zn. 21 Cdo 3530/2007 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011 sp. zn. 21 Cdo 1920/2009).
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve shrnuje obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh původního řízení, které předcházelo jeho žalobě na obnovu řízení. Vysvětluje důvody, které jej vedly k podání žaloby na obnovu řízení. Podle jeho názoru šlo zejména o nesrovnalosti ve vypracovaných znaleckých posudcích, přičemž stěžovateli nebylo umožněno, aby vyvrátil závěry znalce (Doc. MUDr. Evžena Hrnčíře, CSc.), který v původním řízení zpracovával znalecký posudek zaměřený na jiné skutečnosti (charakter úrazu jako pracovního). Nesouhlasí s tvrzeními obecných soudů, že by v původním řízení nenavrhoval žádné důkazy (zejména důkaz výslechem znalce Prof. MUDr. Martina Krbce, CSc.). Naopak jeho návrhy na provedení dokazování v původním řízení zůstaly opomenuty. K tomu dodává, že v důsledku závěrů vyplývajících z napadených rozhodnutí musel vzít zpět další žaloby ohledně dalších nároků. Na podporu svých tvrzení poukazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se povinnosti vypořádat se s argumenty účastníků řízení a zákazu překvapivých rozhodnutí [nález ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 2315/15 (N 64/81 SbNU 99); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Uvádí, že k pochybením došlo v původním řízení o žalobě, která byla umocněna v navazující žalobě na povolení obnovy řízení. Podle stěžovatele by měl Ústavní soud přezkoumat řízení jako celek. Účelem odpovědnosti za škodu je vytvoření stavu, který existoval před vznikem škody, což platí i pro pracovněprávní oblast (nález Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2021 sp. zn. II. ÚS 2949/20).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů o nesplnění předpokladů obnovy řízení. Podle §228 odst. 1 o. s. ř. platí, že žalobou na obnovu řízení účastník může napadnout pravomocný rozsudek, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, mohou-li přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení novosti skutečnosti nebo důkazu zakládající důvodnost žaloby na obnovu řízení je předmětem úpravy podústavního práva, jehož použití a výklad jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. K argumentaci stěžovatele Ústavní soud uvádí, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat pochybení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že byla hodnocena důvodnost předloženého důkazu doplňkem znaleckého posudku jak z hlediska jeho novosti, tak z hlediska novosti skutečnosti, která měla být předloženým důkazem potvrzena. Zejména krajský soud v napadeném usnesení vysvětlil, proč nelze stěžovatelem předložený důkaz považovat za důkaz splňující předpoklad pro obnovu řízení. Důkaz, jehož pořízení si účastník řízení zajistil po skončení původního řízení, nemohl skutečně být důkazem, který by stěžovatel nemohl bez své viny v původním řízení použít. Další argumentace stěžovatele je již toliko polemikou se závěry obecných soudů, což však k důvodnosti ústavní stížnosti nepostačuje. Zdůvodnily-li obecné soudy řádně své závěry o zamítnutí žaloby na obnovu řízení, byť odlišně od přesvědčení stěžovatele, jde o postup nezávislých orgánů veřejné moci, do jejichž rozhodovací pravomoci je zásah Ústavního soudu nepřípustný.
11. Stěžovatelem citované nálezy, z nichž dovozuje opodstatněnost ústavní stížnosti, se pak pouze věnují některým aspektům práva na soudní ochranu a práva na ochranu zdraví či nedotknutelnost osoby, avšak nikterak se nezabývají pro danou věc stěžejní otázkou naplnění předpokladů obnovy řízení.
12. Ústavní soud pro úplnost (k argumentaci stěžovatele, že soudy pochybily, když opomenuly jím navržené důkazy v původním řízení) připomíná, že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [srov. nález ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281)].
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu