ECLI:CZ:US:2022:3.US.685.22.1
sp. zn. III. ÚS 685/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Řičáře, právně zastoupeného JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 7. 12. 2021, č. j. 29 Co 236/2021-55 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 9. 2021 č. j. 12 C 67/2021-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Okresní soud v Jablonci nad Nisou výrokem I. zastavil řízení a výrokem II. rozhodl, že žalovaní (jedním z nich je stěžovatel) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 12 821,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta žalobce. Výrokem III. bylo rozhodnuto, že žalobci se nevrací ani část zaplaceného soudního poplatku, a výrokem IV. bylo odvoláno jednání nařízené na 14. 9. 2021. V řízení se žalobce domáhal zaplacení částky 25 284 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných plateb spojených s vlastnictvím bytové jednotky.
3. Podáním ze dne 30. 8. 2020 vzal žalobce žalobu zpět s tím, že žalovaní platbami ze dne 9. 3. 2021 a 13. 4. 2021 dluh plně uhradili. Proto okresní soud řízení podle §96 odst. 1 o. s. ř. zastavil. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 2 o. s. ř. a jejich náhrada byla v plné výši přiznána žalobci, když okresní soud došel k závěru, že důvodem zpětvzetí žaloby bylo chování žalovaných, konkrétně úhrada dluhu, a žalovaní byli před podáním žaloby žalobcem ve smyslu §142a odst. 1 o. s. ř. řádně vyzváni k plnění.
4. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadená rozhodnutí obecných soudů zcela vybočují z konzistentní aplikace pravidel týkajících se nákladů řízení a byla vydána v rozporu s legitimním očekáváním stěžovatele.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní stížnost směřuje výlučně do výroku dotýkajícího se nákladů řízení. V těchto případech Ústavní soud značně limitoval svou pravomoc a k otázce nákladů řízení přistupuje velmi zdrženlivě. Svou pravomoc zasáhnout může uplatnit pouze v případech, ve kterých jsou případné vady natolik výjimečné povahy, že zasahují do základních práv a svobod stěžovatelů. Zásah Ústavního soudu v otázkách nákladů řízení je přiměřený například v případech, ve kterých je rozhodnutí založeno na svévoli, neboť není řádně odůvodněno (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3038/20 ze dne 23. 3. 2021).
8. V případu předloženém Ústavnímu soudu je patrné, jaké úvahy vedly nalézací soud k rozhodnutí a jaké skutečnosti právní i faktické povahy jej ovlivnily. Ústavní soud je oprávněn pouze přezkoumávat, zda obecný soud dodržel limity dané ústavním pořádkem České republiky, nevykročil z mezí ústavnosti, ve svém rozhodování respektoval ústavně chráněná práva a svobody stěžovatele a své rozhodnutí řádně odůvodnil [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197), případně nález sp. zn. I. ÚS 2174/20 ze dne 5. 10. 2021].
9. Při dodržení limitů své pravomoci přezkoumal Ústavní soud i usnesení krajského soudu a dospěl k závěru, že rozhodnutí je řádně odůvodněno a nijak nevystoupilo z mezí kladených ústavním pořádkem na principy odůvodňování rozhodnutí obecně, i s ohledem na rozhodování o nákladech řízení.
10. Nelze také pominout, že jde o případ tzv. bagatelní, protože spor byl veden o částku cca 25 tisíc Kč, přičemž náklady řízení činily cca 12 tisíc Kč. Podle ustálené praxe Ústavního soudu zakládá tato skutečnost důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, ledaže ji provázejí mimořádné okolnosti [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2416/21 ze dne 30. 11. 2021]. V tvrzeních stěžovatele však spatřovat skutečnost, která by byla způsobilá vyvolat ústavně relevantní zásah do jeho základních práv a svobod, nelze.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu