ECLI:CZ:US:2022:3.US.694.22.1
sp. zn. III. ÚS 694/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Giomir s.r.o., se sídlem Kaplice - nádraží 107, Střítež, zastoupené JUDr. Jakubem Tomšejem, Ph.D., advokátem se sídlem Petra Slezáka 548/8, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 3066/2021-402, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 6. 2021, č. j. 22 Co 1475/2020-380, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 31. 7. 2020, č. j. 9 C 403/2018-331, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni celkem částku 62 333,38 EUR s úrokem z prodlení. Žalobkyně totiž pro stěžovatelku (což není mezi stranami sporné) prováděla na základě jejích objednávek přepravu materiálu. Žalovaná částka tak představuje nárok žalobkyně na zaplacení 13 faktur za provedenou přepravu, které stěžovatelka ve lhůtě splatnosti ani později neuhradila. Obranu stěžovatelky koncentrovanou mj. do vznesené námitky započtení, spočívající ve stěžovatelkou tvrzené škodě, kterou jí měla žalobkyně v jiných, leč obdobných, vztazích založených na přepravě materiálu způsobit, okresní soud neuznal, neboť po provedeném dokazování nebyl prokázán ani vznik škody, kterou stěžovatelka tvrdila.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zcela neztotožnil se závěrem okresního soudu, podle něhož na straně nynější žalobkyně nedošlo k porušení žádné povinnosti, která by mohla vést ke vzniku škody na straně stěžovatelky. Doposud provedené dokazování totiž podle krajského soudu neposkytuje dostatečný podklad pro rozhodnutí o stěžovatelkou tvrzené a započítávané pohledávce. Na druhou stranu lze však souhlasit s tím, že stěžovatelka doposud v řízení neuvedla dostatečná tvrzení o vzniku škody, není prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinnosti na straně žalobkyně a vznikem škody na straně stěžovatelky a nejistá a neurčitá je rovněž výše tvrzené škody ve formě ušlého zisku. Stěžovatelkou započítávanou pohledávku nutno proto označit za nejistou ve smyslu §1987 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Řečeno jinak, stěžovatelkou tvrzená pohledávka není pohledávkou likvidní, tzn. takovou, kterou by bylo lze co do základu i výše snadno prokázat (zjistit), tedy pohledávku, o níž není rozumných pochybností. Naopak pohledávka žalobkyně vůči stěžovatelce nebyla v řízení sporná.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odmítl. Stěžovatelka totiž podle Nejvyššího soudu v dovolání nevymezila žádnou otázku, která by zakládala jeho přípustnost. Naopak, dospěl-li krajský soud v dané věci k závěru, že stěžovatelkou tvrzená pohledávka mající vyvolat účinky započtení je pohledávkou nejistou nebo neurčitou, postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Směřovalo-li dovolání stěžovatelky do rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení, pak v daném rozsahu není dovolání stěžovatelky ze zákona přípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ke stížnostní argumentaci stěžovatelky Ústavní soud především uvádí, že tato neobsahuje žádnou hlubší ústavněprávní argumentaci a stěžovatelka naopak setrvává toliko na jí preferované výkladové variantě jednotlivých pro věc relevantních ustanovení podústavního práva, s níž se ovšem obecné soudy v případě stěžovatelky neztotožnily a svůj závěr podle Ústavního soudu zcela akceptovatelným způsobem vysvětlily. Odkazuje-li stěžovatelka ve své ústavní stížnosti na komentářovou literaturu, ze které má podle ní plynout, že nejistou či neurčitou pohledávkou může být například pohledávka, u níž je těžko zjistitelná její výše, pak mj. právě toto kritérium ovšem obecné soudy ve svých rozhodnutích použily, aby vysvětlily, že pohledávka stěžovatelky pod danou kategorii plnění ve smyslu §1987 odst. 2 občanského zákoníku spadá.
9. Naopak z napadených rozhodnutí (zejména tedy z rozhodnutí krajského soudu) nelze dovodit, že by obecné soudy námitku započtení vznesenou stěžovatelkou zpochybňovaly jen proto, že žalobkyně existenci takové pohledávky rozporovala. Naopak, v ústavní stížností napadených rozhodnutích je uvedeno, že samotný nesouhlas věřitele se započtením pohledávky v soudním řízení nemůže sám o sobě znamenat možnost podřadit takovou pohledávku pod nejistou nebo neurčitou. V tomto ohledu tedy závěry obecných soudů zcela odpovídají i stěžovatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021 sp. zn. 21 Cdo 833/2021 [rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz], byť tento se jinak týkal pohledávek vzniklých v rámci pracovněprávního vztahu. Rovněž toto naposledy odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu - i podle citace samotné stěžovatelky - vychází z toho, že za nejistou či neurčitou pohledávku lze označit jen takovou, u které existuje objektivní nejistota, zda pohledávka vznikla. Právě takovou pochybnost ovšem zejména krajský soud ve věci stěžovatelky měl, což také ve svém rozhodnutí náležitě vysvětlil.
10. Napadenými rozhodnutími tedy nebyla podle názoru Ústavního soudu porušena základní práva stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu