ECLI:CZ:US:2022:3.US.696.22.1
sp. zn. III. ÚS 696/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., zastoupeného Mgr. Janem Skotnicou, advokátem, sídlem Hlavní třída 15, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 24 Cdo 3493/2021-304, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) K. K., 2) M. K., 3) J. V., 4) M. V., 5) D. S., 6) E. S., 7) R. V., 8) T. R., 9) D. B., 10) A. S. a 11) Statutárního města Frýdek-Místek, sídlem Radniční 1148, Frýdek-Místek, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na ochranu vlastnictví a právo dědit podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) se podanou žalobou domáhal určení, že zůstavitel O. H. (bratr stěžovatele) byl ke dni své smrti (12. 11. 1999) podílovým spoluvlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných v žalobě (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 9. 2020 č. j. 20 C 179/2019-170, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 2020 č. j. 20 C 179/2019-190, žalobu na určení zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až VIII.).
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 3. 2021 č. j. 16 Co 239/2020-226 rozsudek okresního soudu s výjimkou jeho výroku III. potvrdil (výrok I. rozsudku krajského soudu). Výrok III. rozsudku okresního soudu pouze formulačně upravil. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení (výroky III. až VII. rozsudku krajského soudu). Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel ze zjištění, že zůstavitel byl soudem v roce 1974 zbaven způsobilosti k právním úkonům a v roce 1990 mu byl jmenován opatrovník v osobě J. H. Zůstavitel za svého života, nicméně v době, kdy již nebyl způsobilý k právním úkonům, prostřednictvím ustanoveného opatrovníka uzavřel dne 27. 10. 1999 darovací smlouvu, jíž měl darovat sporný podíl na předmětných nemovitostech M. H., aniž by tuto smlouvu schválil soud. Smlouva tudíž byla absolutně neplatná, a proto sporné nemovitosti zůstavitel podle stěžovatele vlastnil i v okamžiku své smrti. Stěžovatel v žalobě jako žalované označil vedlejší účastníky řízení, jakožto osoby, které byly ke dni zahájení řízení v katastru nemovitostí zapsány jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí. Dědické řízení po zůstaviteli skončilo jeho zastavením z důvodu "nezanechání majetku", přičemž podle názoru stěžovatele měl být sporný majetek "dodatečně projednán jako pozůstalost". Naléhavý právní zájem na požadovaném určení stěžovatel spatřoval v okolnosti, že nemá jinou možnost, jak se domoci svého dědického podílu a že by tudíž "soudní rozhodnutí v případě jeho úspěchu mělo zásadní dopad do jeho majetkové sféry". V žalobě stěžovatel nenamítal, že by současný zápis v katastru nemovitostí týkající se (spolu)vlastnického práva ke sporným nemovitým věcem ve prospěch vedlejších účastníků řízení nebyl správný a ani nenamítal neplatnost následných smluv o převodu vlastnického práva (uzavřených po smrti zůstavitele), či nedostatek dobré víry při nabývání předmětných nemovitostí. Krajský soud na základě skutkových zjištění dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl (prozatím) aktivně věcně legitimován, neboť dosud nebylo rozhodnuto o dědickém právu (stěžovatele a dalších osob) po zůstaviteli, resp. po posléze zemřelém Š. Č. (otci stěžovatele a zůstavitele) a tato otázka nemůže být v jiném než dědickém řízení posuzována (a to ani jako předběžná). Dále zdůraznil, že v poměrech konkrétní projednávané věci nebylo na místě ani přerušení řízení o určovací žalobě podle §109 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") a vyčkání na pravomocné rozhodnutí o dědickém právu po zůstaviteli, a to z důvodu, že vedlejší účastníci řízení, coby současní (spolu)vlastníci předmětných nemovitostí, nepřicházejí v úvahu jako dědicové po zůstaviteli, a tedy nemohou být (sami o sobě) v projednávaném sporu pasivně věcně legitimováni.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 24 Cdo 3493/2021-304 odmítl, jelikož nebylo přípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Pakliže ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplynulo, že se řízení o podané určovací žalobě neúčastnily (ať už jako žalobci či žalovaní) všechny osoby, které přicházely ve vztahu k zůstaviteli v úvahu jako jeho dědicové (či právní nástupci takových dědiců), bylo pro úspěch podané žaloby nezbytně třeba, aby účastníky takto iniciovaného řízení byli, coby nerozluční společníci, přinejmenším všichni v úvahu přicházející dědicové zůstavitele (nebo jejich právní nástupci), a to ať už stěžovatel podanou žalobou primárně usiloval o vymezení rozsahu (sporných) aktiv spadajících do dědictví po zůstaviteli nebo mu šlo spíše o prosazení ochrany tvrzeného vlastnického práva budoucích dědiců zůstavitele (včetně jeho samotného). Důsledky plynoucí z §154 odst. 1 o. s. ř. o tom, že pro rozsudek (zde krajského soudu) je rozhodující stav v době jeho vyhlášení, pak bránilo Nejvyššímu soudu přihlédnout k tvrzení dovolatele, že by (snad) v budoucnu využil institutu tzv. záměny účastníků ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř., neboť v řízení před okresním soudem takový návrh neučinil a pokud jej uplatnil v průběhu odvolacího řízení, pak tak učinil způsobem nepřípustným (srov. §216 odst. 1 o. s. ř.). Vedl-li krajským soudem vyslovený názor o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků řízení k závěru o nedůvodnosti podané žaloby, bylo nadbytečné, aby se Nejvyšší soud zabýval dalšími námitkami stěžovatele. Jestliže totiž obstál jeden důvod, pro nějž krajský soud nároku stěžovatele nevyhověl (zde v podobě závěru o nedostatku pasivní věcné legitimace vedlejších účastníků řízení), pak nemohl žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., a to ani tehdy, pokud by byl okruh dědiců závazně určen. Odlišné vyřešení takto vymezeného dílčího předmětu dovolacího řízení by se proto nemohlo v poměrech stěžovatele nijak projevit, neboť nedostatek pasivní věcné legitimace by tím odstraněn nebyl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a průběh dosavadního řízení. Poukazuje na to, že v minulosti se domáhal dodatečného projednání dědictví, avšak tento jeho požadavek byl odmítnut z důvodu nedostatečné konkretizace majetku, který měl být doprojednán. Jeho další návrh na dodatečné projednání dědictví (podaný po nabytí právní moci rozsudku krajského soudu ve stávající věci) pak byl zamítnut, neboť nebylo věrohodně doloženo vlastnictví zůstavitele ke dni jeho smrti. Stěžovatel se tak ocitl v bezvýchodné situaci, kdy v rámci sporného řízení (o určení) byl odkázán na řízení pozůstalostní a naopak. Tímto postupem je mu odepřen přístup k soudu, neboť se nemůže domoci určení okruhu dědiců a následného úspěšného uplatnění svého nároku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Stěžovatel brojí proti usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako nepřípustné, neboť rozhodnutí krajského soudu bylo v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud podotýká, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy [srov. např. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19 (N 182/96 SbNU 300); či nález ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 556); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V nyní posuzované věci Ústavní soud žádné pochybení Nejvyššího soudu neshledal. Rozhodování o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. bývá v rozhodovací praxi Ústavního soudu označováno jako kvazimeritorní (např. usnesení ze dne 12. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 3019/17, bod 24) či dokonce jako meritorní [např. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 29].
10. Kvazimeritorní posouzení věci, byť ústící v odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, do samotného práva na přístup k soudu (ať již Nejvyššímu, či Ústavnímu) nezasahuje v případě, že Nejvyšší soud na argumenty dovolatelů dostatečně a korektně reaguje. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu tak zejména plyne, že odůvodnění odmítavého rozhodnutí, jakkoliv stručné, se nesmí omezit na pouhou citaci zákona, případně doplněnou odkazem na některé judikáty, obsahující toliko obecný výklad přípustnosti dovolání bez jakéhokoliv náznaku individualizace na projednávaný případ [srov. např. nález ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391)]. Porušením práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny je též postup Nejvyššího soudu, který konstatuje, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na dokumenty, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, přičemž neuvede žádnou další argumentaci podporující jeho závěr o nepřípustnosti dovolání [srov. např. nálezy ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. III. ÚS 1538/14 (N 85/81 SbNU 423) a ze dne 19. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 962/14 (N 155/74 SbNU 323)].
11. V nyní posuzované věci napadené usnesení Nejvyššího soudu výše uvedeným požadavkům na dostatečné odůvodnění, resp. dostatečnou individualizaci důvodů, které vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, dostálo. Nejvyšší soud jasně, přehledně a s odkazem na příslušnou judikaturu vyložil, že rozhodnutí krajského soudu je v otázce potřeby řádného vymezení okruhu osob pasivně legitimovaných v žalobě na určení v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu. K tomu lze pouze podotknout, že řízení o určení vlastnictví k nemovitostem se musí účastnit všichni dědicové zůstavitele (přinejmenším všichni v úvahu přicházející). Protože však stěžovatel opomenul do řízení zahrnout všechny potenciální dědice, na něž by se musel případný rozsudek o určení vlastnictví k nemovitostem rovněž vztahovat (§91 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §159a odst. 1 o. s. ř.), bylo namístě podanou žalobu zamítnout. Vedle toho nelze přehlédnout i další důvod, který vedl k zamítnutí žaloby, a to nedostatek aktivní legitimace stěžovatele k podání žaloby na určení, neboť dosud nebylo zjištěno, komu svědčí dědické právo po zůstaviteli.
12. Závěr o tom, že obstojí-li v dovolacím přezkumu jeden (z více) důvodů, pro který nebylo možno žalobě vyhovět, je nadbytečné v dovolacím řízení řešit ostatní námitky, je pak obecně aprobován i Ústavním soudem.
13. Ústavní soud tedy uzavírá, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu považuje za ústavně konformní výraz jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy), jež není poznamenáno žádným pochybením, které by nasvědčovalo porušení práv stěžovatele zaručených v čl. 36 Listiny a odůvodnilo zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu