ECLI:CZ:US:2022:3.US.706.22.1
sp. zn. III. ÚS 706/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AUTO GAMES PLUS, a.s., se sídlem Za Olšávkou 365, Sady, Uherské Hradiště, zastoupené Mgr. Michalem Varmužou, advokátem se sídlem Kozinova 2, Šumperk, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2022, č. j. 4 Afs 265/2021-48, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 6. 2021, č. j. 30 Af 78/2017-123, rozhodnutí Generálního ředitelství cel ze dne 9. 6. 2017, č. j. 31268-2/2017-900000-304.4, a rozhodnutí Celního úřadu pro Zlínský kraj ze dne 3. 3. 2017, č. j. 1955-2/2017-640000-12, sp. zn. 7909214599/002/64747/2016-640000-62, a s ní spojeném návrhu na zrušení §42c odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Zlínský kraj, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a rozhodnutí Generálního ředitelství cel a Celního úřadu pro Zlínský kraj (dále jen "celní úřad"), neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka spolu s ústavní stížností podala podle §74 zákona o Ústavním soudu akcesorický návrh na zrušení §42c odst. 1 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených soudních a správních rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím celního úřadu bylo rozhodnuto o propadnutí vybraných výrobků, a to tabákových výrobků - cigaret ve vlastnictví stěžovatelky. Ty byly zajištěny rozhodnutím téhož celního úřadu, neboť byly dopravovány bez dokladu prokazujícího jejich zdanění podle §5 zákona o spotřebních daních.
3. Generální ředitelství cel rovněž napadeným rozhodnutím uvedené rozhodnutí celního úřadu o propadnutí vybraných výrobků změnilo v části týkající se nesprávného označení rozhodnutí o jejich zajištění, jež bylo pod č. j. 64747-3/2016-640000-62 ve skutečnosti vydáno dne 30. 11. 2016. V ostatním zůstalo odvoláním napadené rozhodnutí beze změn.
4. Krajský soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2019, č. j. 30 Af 78/2017-81 (dále jen "první rozsudek"), napadené rozhodnutí Generálního ředitelství cel zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následné kasační stížnosti Generálního ředitelství cel však Nejvyšší správní soud vyhověl a rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 4 Afs 483/2019-35, první rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Konstatoval přitom, že podle příslušných ustanovení zákona o spotřebních daních je při dopravě cigaret povinností dopravce mít u sebe po celou dobu přepravy doklad, který prokazuje, odkud a kam jsou cigarety přepravovány, v jakém množství a pro jaký subjekt. Z dokladů, které předložila stěžovatelka, však nebylo možné zjistit ani to, jaké množství cigaret bylo původně naloženo, a tedy přepravováno až do místa první vykládky. Toto množství tak nejenže nebylo v dokladech uvedeno výslovně, ale není možné je z nich zjistit ani provedením jakýchkoliv početních úkonů. Pochybení stěžovatelky tak nelze považovat za pouhý formální nesoulad údajů v dokladech se zákonnými požadavky bez reálného významu. Stěžovatelka totiž nedostála jak ve formální, tak i materiální rovině své povinnosti přepravovat cigarety společně s dokladem, z nějž je možné jednoznačně určit přepravované množství vybraných výrobků. Uvedl rovněž, že možnost dodatečně prokázat zdanění přepravovaných výrobků a dosáhnout jejich uvolnění ze zajištění mají pouze ti dopravci, kteří při kontrole zákonem předpokládané doklady předložili, i když některé uvedené údaje zcela neodpovídají skutečnosti. To však stěžovatelka neučinila.
5. Krajský soud v Brně poté nyní napadeným rozsudkem žalobu zamítl s tím, že je vázán názorem Nejvyššího správního soudu ohledně povahy nedostatků stěžovatelkou předložených dokladů. Uvedl, že stěžovatelkou nově vzneseným požadavkem na posouzení, zda tabákové nálepky představují neúplný doklad o dopravě, se nemohl zabývat, neboť jej uplatnila až při ústním jednání, tedy po uplynutí dvouměsíční lhůty pro vymezení žalobních bodů. Doplnil však, že i včasně uplatněná námitka by byla nedůvodná, neboť tabákové nálepky neobsahují informaci o množství dopravovaných výrobků ani jejich název. Ani požadavek stěžovatelky na předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §42c odst. 1 písm. b), respektive §42d zákona o spotřebních daních, nebyl shledán opodstatněným, neboť tato ustanovení dopadající na řešenou věc nejsou rozporná s ústavním pořádkem. V dané věci je totiž možný výklad těchto ustanovení s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem posuzovaného případu. V tomto směru je rozhodné, že stěžovatelkou předložené doklady při kontrole postrádaly naprosto zásadní údaje o množství přepravovaných cigaret.
6. Stěžovatelka považuje celkové posouzení věci správními orgány a soudy za rozporné s právní úpravou a za nepřípustný zásah do jejího práva vlastnit majetek. Své pochybení - dopravu tabákových výrobků bez vystaveného dokladu o dopravě - hodnotí jako pouze formální, když současně tvrdí, že fiskální zájem státu byl naplněn, neboť spotřební daň byla uhrazena a z hlediska spotřebních daní zde tedy nehrozí žádný daňový únik. Stěžovatelka uvádí, že hlavním a jediným účelem dokladu o dopravě je prokázání zdanění přepravovaných vybraných výrobků v okamžiku kontroly. Jde přitom o doklad, který nemá povahu veřejné listiny, ale o písemnost, kterou sama sobě vystavuje přepravující osoba. Stěžovatelka namítá, že předmětné výrobky byly opatřené tabákovými nálepkami, a tak již při kontrole vozidla, které je přepravovalo, bylo zjevné, že byla daň státu uhrazena a výrobky byly uvolněny do volného oběhu. Tabákové nálepky proto dle stěžovatelky nahrazují v daňovém řízení doklad (i když neúplný) o dopravě dle ustanovení §5 zákona o spotřebních daních, a proto jí měly být vybrané výrobky uvolněny.
7. Stěžovatelka dále namítá, že řízení o uvolnění vybraných výrobků dle zákona o spotřebních daních se neřídí správním řádem, ale daňovým řádem. V tomto směru celní úřady pochybily, když postupovaly dle jiného procesního předpisu. Z toho dovozuje, že od počátku kontroly měla právo (v souladu s daňovým řádem) nahradit doklad o dopravě jiným dokladem prokazujícím řádné zdanění cigaret, což v jejím případě znamená tabákovými nálepkami. Trvají-li tedy krajský i kasační soud na závěru, že cigarety byly přepravovány bez dokladu k dopravě jako dokladu prokazujícího zdanění, přestože zdanění vyplývalo z kolkových známek, pak pouze z důvodu ryze formalistického postupu došlo k propadnutí zboží stěžovatelky. To je podle ní mimořádně vysoká sankce za pouhé formální pochybení, které mělo prakticky nulovou nebezpečnost, neboť fiskální zájem státu byl bezezbytku naplněn. V takovém trestu stěžovatelka spatřuje porušení principu proporcionality trestu a práva na ochranu vlastnictví.
8. K ústavní stížnosti stěžovatelka rovněž připojila návrh na zrušení §42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť v něm absentuje možnost správního uvážení při rozhodování správních orgánů o propadnutí zajištěných výrobků, což vede ke stanovení této zcela nepřiměřené sankce bez ohledu na konkrétní okolnosti konkrétního případu a zejména bez ohledu na materiální stránku věci - (ne)porušení fiskálního zájmu státu na výběru spotřební daně. To je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu a jím vysloveným právním názorem, že sankce za porušení právních předpisů musí být přiměřená závažnosti protiprávního jednání. Správní orgán tak neměl možnost zvolit mírnější sankci - např. uložení pokuty, a tak pouze z důvodu formálního pochybení došlo k propadnutí majetku stěžovatelky v řádu více než 470 000 Kč, ačkoliv stát řádně obdržel spotřební daň z tohoto zboží za více než 340 000 Kč.
9. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, mají-li skutková zjištění dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům však správní soudy v nyní posuzovaném případě dostály.
13. Ústavní soud především konstatuje, že obsah ústavní stížnosti považuje pouze za pokračující polemiku s právními závěry správních orgánů, krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, které se však již s totožnými námitkami stěžovatelky dostatečným způsobem vypořádaly a Ústavní soud proto na odůvodnění jejich rozhodnutí pro stručnost odkazuje. Stěžovatelka přitom byla již v řízení před správními soudy upozorněna na opožděnost námitky vztahující se k povaze tabákových kolků, což je okolnost, pro kterou se jí správní soudy nemohly zabývat, a ze stejného důvodu k ní ani Ústavní soud nemůže přihlédnout. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22.]. To znamená, že nepřípustná je taková námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit.
14. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsah tohoto ústavně zaručeného práva spočívá v zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, proto nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Stěžovatelka se tak pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správce daně a správních soudů a tím revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení.
15. Skutečností však zůstává, že to byla právě stěžovatelka, která nesplnila evidenční povinnost jako nedílnou součást režimu dopravy tabákových výrobků, přestože její splnění - jak i stěžovatelčina argumentace naznačuje - vyhotovením "papíru" pro sebe samu (rozuměj dokladu o přepravě) muselo představovat jen zanedbatelnou zátěž oproti riziku, které stěžovatelka podstupovala, když zákonnou povinnost nesplnila, i oproti následnému úsilí věnovanému odvracení následků z porušení této povinnosti vyplývajících.
16. Jde-li o tvrzenou nepřiměřenost sankce, pak Ústavní soud rovněž odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu s tím, že pouze v případech nejzávažnějších pochybení dochází k propadnutí vybraných výrobků. Naopak v případech předložení neúplných dokladů o dopravě je dopravci ponechána možnost doplnit je dalšími listinami tak, aby bylo možné bez pochybností dospět k závěru, že se vystavený doklad o dopravě vztahuje právě k zajištěným výrobkům. Tímto způsobem lze dosáhnout uvolnění zajištěných vybraných výrobků, což však v případě stěžovatelky, s ohledem na závažnost jejího pochybení, možné nebylo.
17. Podle ustanovení §42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních totiž platí, že "správce daně rozhodne o uvolnění zajištěných vybraných výrobků, pokud vybrané výrobky, které byly dopravovány s dokladem podle §42 odst. 1 obsahujícím nesprávné nebo nepravdivé údaje, byly zdaněny nebo byly nabyty oprávněně bez daně". Logika citovaného zákonného ustanovení je proto zřejmá: za nesprávný nebo nepravdivý údaj na dokladu je možno považovat pouze takový údaj, který je na dokladu přímo uveden, a nikoliv údaj, který vůbec uveden není, resp. pokud předmětný doklad zcela chybí - což se stalo právě v nyní posuzovaném případě. Jak se totiž podává z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (body 6 a 7), stěžovatelka zastávala názor, že svojí povinnosti dostála předložením dokladu o koupi přepravovaných cigaret a dvou dokladů o naplnění dvou prodejních automatů částí přepravovaných cigaret ve spojení s označením cigaret tabákovými nálepkami. Jak však jmenovaný soud konstatoval, stěžovatelka nepřepravovala cigarety společně s doklady, z nichž by bylo možné jednoduše zjistit jejich množství. Nebylo v nich totiž uvedeno, jakou část zboží stěžovatelka ponechala ve skladu a jakou část rozvážela do prodejních automatů a nejednalo se proto o případ čistě formálního evidenčního pochybení bez reálného významu, nýbrž o pochybení materiální, kdy celní úřad neměl možnost volit šetrnější zásah do právní sféry stěžovatelky než je propadnutí zajištěných výrobků podle §42d odst. 1 písm. a) cit. zákona. Pokud proto za této situace orgány veřejné správy a správní soudy dospěly k závěru, že doklady předložené stěžovatelkou postrádaly naprosto zásadní údaj o množství přepravovaných cigaret, neshledává Ústavní soud - pamětliv svého zdrženlivého postoje k přezkumu rozhodnutí ve správním řízení a soudním řízení správním a (srov. shora body 11 a 12) - žádný rozumný důvod, pro který by měl tyto jejich závěry z ústavněprávního hlediska zpochybňovat, resp. pro který by měl odlišně vykládat podústavní právo.
18. Ústavní soud uzavírá, že proti závěrům správních orgánů ani správních soudů nemá výhrad, neboť napadená rozhodnutí jsou podrobně a přesvědčivě odůvodněna a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Interpretace podústavního práva a použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud tedy při rozhodování správních orgánů ani správních soudů neshledal pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, a mohlo by tak být teprve důvodem pro jeho kasační zásah.
19. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
20. Za této situace Ústavní soud odmítl i akcesorický návrh na zrušení §42c odst. 1 písm. b) zákona o spotřebních daních, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu