ECLI:CZ:US:2022:3.US.709.22.1
sp. zn. III. ÚS 709/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Metropolitní kapitula u sv. Víta v Praze, sídlem Hrad III. nádvoří 48/2, Praha 1, zastoupené JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2021 č. j. 28 Cdo 2564/2021-221, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2021 č. j. 4 Co 12/2020-201 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2019 č. j. 38 C 11/2017-163, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, za nějž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, a Základní organizace Českého zahrádkářského svazu Osada 3 - Zahradní ulice Zdiby, sídlem Pod Jarovem 2030/18, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala vydání pozemku parc. č. 300/1 v katastrálním území a obci Zdiby (I. výrok). Krajský soud zamítl žalobu i v rozsahu eventuálního petitu, jímž se stěžovatelka domáhala vydání pozemků parc. č. 300/1, parc. č. 300/11 a parc. č. 300/13 v témže katastrálním území (II. výrok). V rozsahu, v němž se stěžovatelka domáhala vydání pozemku parc. č. 300/10 a pozemku parc. č. 300/12, bylo řízení zastaveno (III. výrok). Krajský soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že pozemek parc. č. 300/1 o výměře 20 799 m2 představuje součást zahrádkářské kolonie tvořené vzájemně provázanými pozemky, na kterých se nacházejí chatky ve vlastnictví třetích osob, jež tvoří jeden funkční celek, jehož účelem je zotavování uživatelů a provozování zahrádkářské činnosti. Vydání tohoto pozemku tudíž brání výlukový důvod podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."). Z téhož důvodu nebyly vydány ani nově vzniklé pozemky parc. č. 300/1 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 4 844 m2, parc. č. 300/11 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 9 922 m2 a parc. č. 300/13 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 169 m2, jež tvoří přístup do zahrádkářské kolonie a jsou rovněž součástí funkčního celku. Ohledně pozemků parc. č. 300/10 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 4 916 m2, a parc. č. 300/12 - ostatní plocha, zeleň, o výměře 948 m2 vzala stěžovatelka žalobu zpět, proto bylo řízení v tomto rozsahu zastaveno.
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudek krajského soudu potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že v mezidobí po vyhlášení rozsudku krajského soudu byla Nejvyšším soudem vydána řada rozhodnutí, která se problematikou nutnosti předmětných pozemků pro užívání staveb či jiných pozemků zabývají, a z nichž vyplývá, že pozemky coby součást funkčně provázaného souboru nemovitostí - areálu nelze ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vydat, a to aniž by nutně představovaly bezprostřední okolí daných budov či přístupovou cestu k těmto budovám z pozemní komunikace. Vrchní soud uvedl, že pozemek parc. č. 300/1 v k. ú. Zdiby ve svém původním rozsahu i nově vzniklé pozemky parc. č. 300/1, 300/11 a 300/13, případně i pozemky vzniklé dalším (novým) oddělovacím geometrickým plánem se nachází uvnitř funkčního areálu zahrádkářské osady, proto nemohly být stěžovatelce vydány.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí vrchního soudu zohledňuje podstatné skutkové okolnosti daného případu a je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud taktéž poukázal na svou judikaturu, podle které je nutno přihlížet k funkční provázanosti nárokovaného pozemku s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně propojený soubor staveb (areál) jako funkční celek.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že se domáhala vydání celé plochy předmětného pozemku, který tvoří zahrádkářskou osadu, prvním eventuálním žalobním návrhem pak navrhovala oddělení těch částí předmětného pozemku, jež k chatkám bezprostředně přiléhají a zajišťují k nim přístup, a požadovala vydání zbývající části předmětného pozemku, kterou považovala za nedotčenou výlukovým důvodem. V řízení před vrchním soudem v dalším eventuálním návrhu stěžovatelka vycházela ze "zmenšeného geometrického plánu zahrádkářské Osady 3 - Zahradní ulice, Zdiby" z něhož vyplývá, že některé ze zahrádek nezahrnují žádnou stavbu v soukromoprávním smyslu, a to ani na předmětném pozemku ani na jiném stavebním pozemku, který by byl předmětným pozemkem obklopen, tyto zahrádky stěžovatelka označila v plánu osady písmeny A až I a K až M a žádala alespoň jejich vydání. Vrchní soud změnu žaloby nepřipustil z důvodu ekonomie řízení s ohledem na jeho právní názor ohledně existence výlukového důvodu, když ani v případě jiného rozdělení pozemku parc. č. 300/1 by takto nově vzniklé pozemky nemohly být stěžovatelce vydány. Stěžovatelka s postupem vrchního soudu nesouhlasí, neboť podle §95 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") soud nepřipustí změnu návrhu, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu, v dané věci však vrchní soud hospodárností ve vztahu k výsledkům dosavadního řízení neargumentuje, tuto otázku vůbec nehodnotil ani neodůvodnil. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s důvody, pro které vrchní soud odmítl i vydání pozemků vzniklých případným novým geometrickým plánem. Stěžovatelka je přesvědčena, že soudem uváděné závěry se mohou vztahovat k převažující části předmětného pozemku, nikoli však k jednotlivým zahrádkám A až I a K až M. Stejně tak Nejvyšší soud vyšel z toho, že předmětný pozemek je využíván členy zahrádkářského sdružení k zahrádkářské a rekreační činnosti, učinil tak však ve vztahu k předmětnému pozemku jako celku, u zahrádek A až I a K až M konkrétní okolnosti jejich užívání nepokládal za relevantní. Stěžovatelka má za to, že zahrádky A až I a K až M k funkčnosti zahrádkářské osady vůbec nepřispívají, nenachází se na nich přístupové cesty, společná zařízení ani samostatné stavby v soukromoprávním smyslu, s nimiž by mohly být funkčně provázány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů, že také pozemky, na nichž se nacházejí zahrádky stěžovatelkou označené písmeny A až I a K až M, jsou funkční součástí zahrádkářské osady, a nelze je proto s ohledem na §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. vydat.
9. Podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. platí, že věc nelze vydat v případě, že se jedná o zastavěný pozemek; za zastavěný pozemek se považuje část pozemku, která byla poté, kdy se stala předmětem majetkové křivdy v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5, zastavěna stavbou nebo částí stavby schopnou samostatného užívání, byla-li stavba zřízena v souladu se stavebním zákonem a je užívána, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby; za zastavěný pozemek se rovněž považuje část pozemku zastavěná stavbou, která je ve vlastnictví jiné osoby než je stát nebo oprávněná osoba, a dále část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k užívání stavby.
10. Ústavní soud se otázkou výkladu citovaného ustanovení opakovaně zabýval, a ve svých rozhodnutích dospěl k závěru, že je jeho úkolem toliko zkoumat, zda obecnými soudy provedený výklad není v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Tak by tomu bylo zejména v případě, že by se obecné soudy v rámci svého právního hodnocení dopustily svévole nebo vybočení z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních norem (srovnej např. usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. I. ÚS 1979/19, dostupné stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelkou tvrzených porušení jejích základních práv, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku upozornil, že po vyhlášení rozsudku krajského soudu vydal Nejvyšší soud řadu rozhodnutí, která se zabývají výkladem §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., zejména poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2019 sp. zn. 28Cdo 3086/2019, a s ohledem na jeho závěry vysvětlil, že důvodem pro nevydání pozemku parc. č. 300/1 v k. ú. Zdiby, eventuálně pozemků parc. č. 300/1, 300/11 a 300/13 vzniklých oddělovacím geometrickým plánem vyhotoveným společností GRID, a.s., č. plánu 1328- 25/2019, případně i pozemků vzniklých dalším (novým) oddělovacím geometrickým plánem, je jednak jejich potřeba pro účely, k nimž byly chatky v zahrádkářské osadě vystavěny, tedy k provozování zahrádkářské činnosti a relaxaci majitelů chatek, a rovněž i skutečnost, že se tyto pozemky nachází uvnitř areálu (v tomto případě představovaného zahrádkářskou osadou).
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr vrchního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, který se vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího soudu. Postup vrchního soudu byl i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle které vyhodnocení povahy či charakteru restituovaného pozemku je vždy především na obecných soudech, které by měly v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně přesvědčivě vysvětlit, z jakých důvodů lze či nelze konkrétní pozemek vydat [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 217/17 ze dne 4. 9. 2018 (N 148/90 SbNU 423)].
13. Tvrdí-li stěžovatelka, že obecné soudy nevyhodnotily, zda zahrádky A až I a K až M naplňují svým vztahem k zahrádkářské osadě znaky výlukového důvodu, či že řádně nehodnotily hledisko využitelnosti dosavadních výsledků řízení jako podkladu pro řízení o změněném návrhu, nelze této její námitce přisvědčit. Vrchním soudem i Nejvyšším soudem bylo konstatováno, že tyto pozemky - zahrádky, se nacházejí uvnitř areálu zahrádkářské osady a jsou využívány členy zahrádkářského sdružení k zahrádkářské a rekreační činnosti. Sama stěžovatelka připouští, že také majitelé předmětných zahrádek využívají jiné části areálu umožňující fungování osady jako celku.
14. Vzhledem k tomu, že podle názoru vrchního soudu ani v případě jiného rozdělení pozemku parc. č. 300/1 v k. ú. Zdiby, než jak bylo učiněno oddělovacím geometrickým plánem vyhotoveným společností GRID, a. s., č. plánu 1328-25/2019, by takto nově vzniklé pozemky nemohly být stěžovatelce vydány, nepřipustil vrchní soud změnu žaloby, jíž se stěžovatelka domáhala vydání alespoň pozemků - zahrádek stěžovatelkou označených v plánu osady písmeny A až I a K až M. Takový postup vrchního soudu nijak nevybočuje z mezí ústavnosti, a to ani s ohledem na §95 odst. 2 o. s. ř., když, jak bylo vrchním soudem uvedeno, k vydání rozhodnutí o změněném návrhu by bylo nutné zadání nového oddělovacího geometrického plánu. Se shodnou dovolací námitkou (otázka posouzení hospodárnosti řízení) se řádně vypořádal také Nejvyšší soud, který v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že i podle obsahu návrhu na změnu žaloby bylo nezbytné doplnit skutková tvrzení, návrhy na provedení dokazování a potažmo zpracovat nový geometrický plán. K tomu Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že takové skutečnosti a důkazy v návrhu na změnu žalobu označila. Na tom nic nemění její současné tvrzení, že se lze bez těchto důkazů obejít, tím spíše, že, jak bylo výše uvedeno, by bylo nutné před případným rozhodnutím o vydání uvedených pozemků stěžovatelce jejích oddělení novým geometrickým plánem. Uvedl-li Nejvyšší soud, že s ohledem na jeho ustálenou judikaturu k §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., by ani v případě připuštění změny žaloby nebylo možno žalobě vyhovět, učinil tak výslovně "nad rámec odůvodnění", když předtím neopomněl posoudit, zda vrchní soud řádně odůvodnil nepřipuštění žaloby v souladu s hlediskem hospodárnosti řízení a posoudil, zda výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem řízení o změněném návrhu.
15. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. V dané věci nedošlo ke ztrátě restitučního nároku stěžovatelky v důsledku vadného procesního postupu obecných soudů, jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž její návrh na vydání dotčených pozemků nemohl být posouzen s ohledem na §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. jako oprávněný. Jak bylo výše uvedeno, důvody, proč tomu tak je, byly opakovaně stěžovatelce vysvětleny, a to i ve vztahu k zahrádkám A až I a K až M, přestože vrchní soud změnu žaloby nepřipustil. Hovoří-li tedy stěžovatelka o nemožnosti opětovně podat s ohledem na specifika zákona č. 428/2012 Sb. nárok "formulovaný druhým eventuálním žalobním petitem", je jednak zřejmé, že by nebyla s uplatněním tohoto nároku s ohledem na jednoznačně vyslovený právní názor Nejvyššího soudu úspěšná, jednak je nutno brát zřetel na to, že zákon č. 482/2012 Sb. stanovil jako prostředek zmírnění majetkových křivd také finanční náhradu podle jeho §15 odst. 1 a 2, dopadající na ty majetkové křivdy, jež nemohou být zmírněny vydáním určité nemovité nebo movité věci.
16. Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu