ECLI:CZ:US:2022:3.US.719.22.1
sp. zn. III. ÚS 719/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Marie Pospíšilové, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 3326/2021-572, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 27 Co 182/2020-343, a rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 21. 2. 2020, č. j. 8 C 144/2018-271, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva a ústavněprávní principy zaručené čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila rovněž s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že v záhlaví označeným rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že je vlastníkem v tomto rozsudku specifikovaných nemovitých věcí (výrok I). Neúspěšné stěžovatelce jako žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované (společnosti Help Finance - finanční služby, s. r. o.) náhradu nákladů řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s žalovanou platnou kupní smlouvu, jejímž předmětem byly uvedené nemovité věci. K uzavření této smlouvy nebyla přinucena. Hodnota vzájemného plnění rovněž nebyla podle okresního soudu v hrubém nepoměru, aby se mohlo jednat o neúměrné zkrácení či o lichvu; nebyl shledán ani rozpor kupní smlouvy s dobrými mravy. Tvrzení stěžovatelky, že jí bylo žalovanou nabízeno uzavření úvěrové smlouvy a uzavřením smlouvy kupní byla uvedena v omyl, bylo vyvráceno. Stěžovatelka věděla, že nemůže získat další úvěr a že bude jednat s žalovanou o prodeji nemovitých věcí.
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje. [...] II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. [...] III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 84 276,50 Kč, a to k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." V rámci posouzení věci samé se totiž krajský soud zcela ztotožnil - ve svém podrobně zpracovaném odůvodnění rozhodnutí - s právním i skutkovým hodnocením věci provedeným okresním soudem. V odůvodnění svého rozhodnutí pak krajský soud zejména systematicky vyvrátil jednotlivá - podle krajského soudu nelogická a vzájemně si odporující - tvrzení stěžovatelky o tom, proč vlastně k uzavření kupní smlouvy přistoupila a co uvedeným právním jednáním mělo být údajně ve skutečnosti dosaženo (eventuálně simulováno). Pokud krajský soud s ohledem na sociální a zdravotní poměry stěžovatelky změnil výrok okresního soudu o náhradě nákladů řízení tak, že na tuto náhradu nemá nárok žádný z účastníků řízení, pak pro rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení již toto beneficium ve prospěch stěžovatelky nepoužil a rozhodl o nich na základě kritéria úspěchu ve věci. Okresní soud totiž podle krajského soudu správně žalobu zamítl a zároveň přesvědčivě odůvodnil, proč je požadavek stěžovatelky nedůvodný. V podaném odvolání přitom stěžovatelka v zásadě jen opakuje argumenty, které již okresní soud vyvrátil. Ještě před jednáním byla stěžovatelka nadto krajským soudem upozorněna, že podle jeho předběžného názoru je rozsudek okresního soudu věcně správný. Pokud proto i přesto na projednání odvolání trvala, není podle krajského soudu spravedlivé, aby žalovaná nesla i náklady odvolacího řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl. Dovolání stěžovatelky totiž podle Nejvyššího soudu neobsahovalo žádnou otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Nadto stěžovatelka napadala dovoláním i výrok krajského soudu o náhradě nákladů řízení, když v tomto rozsahu je dovolání ze zákona nepřípustné.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. K obsahu stěžovatelčiny stížnosti Ústavní soud především uvádí, že stěžovatelka v rámci své argumentace v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy již řádně vypořádaly a Ústavní soud proto pro stručnost na odůvodnění jejich rozhodnutí odkazuje. Proto také v kontextu napadených rozhodnutí Ústavní soud poznamenává, že ačkoliv stěžovatelka s žalovanou (kupující) před uzavřením kupní smlouvy intenzivně komunikovala, ani podle obecných soudů (což stěžovatelka ve svém důsledku v ústavní stížnosti ani nerozporuje) se konceptu kupní smlouvy před jejím podpisem nedomáhala. Naopak to byla stěžovatelka, kdo měl eminentní zájem na uzavření kupní smlouvy, aby uvedené nemovité věci nebyly prodány v exekučním řízení. Stěžovatelka přitom věděla, že jiní eventuální zájemci vzhledem k jejímu předlužení kupní nebo jinou smlouvu se stěžovatelkou nechtěli uzavřít a v tomto ohledu lze skutečně spatřovat u stěžovatelky určitou tíseň, kterou ale nevyvolala žalovaná.
9. Stěžovatelka pak i po prodeji nemovitých věcí tyto dále na základě nájemní smlouvy uzavřené se žalovanou užívala, když by (i podle stěžovatelkou v ústavní stížnosti opakovaně odkazovaného článku III. odst. 7 nájemní smlouvy) žalovaná stěžovatelce umožnila zpětný odkup předmětných nemovitých věcí, pokud by si stěžovatelka zajistila financování kupní ceny. Tyto specifické okolnosti nacházely ovšem odraz i ve výši kupní ceny, za niž žalovaná od stěžovatelky nemovité věci koupila (šlo o částku 3 800 000 Kč, když znalecký odhad ceny u uvedených nemovitostí za výchozí považoval částku asi 4 800 000 Kč).
10. Rovněž Ústavní soud právě v tomto kontextu nezpochybňuje závěr obecných soudů, že uvedená kupní cena není zjevně nepřiměřená a samotná kupní smlouva nevylučovala, aby stěžovatelka mohla nemovité věci získat zpět (například pomocí úvěru), když ovšem ani stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by splnila podmínky pro tento zpětný odkup a že by jí v něm žalovaná bránila. Stěžovatelka pak v ústavní stížnosti dostatečně nevysvětluje, jak přesně by mělo být nastaveno splácení stěžovatelkou tvrzeného úvěru pomocí nájemného; stěžovatelka přitom za úvěr vydává žalovanou společností uhrazenou kupní cenu, která byla poskytnuta přímo stěžovatelčiným věřitelům, kromě částky asi 40 000 Kč představující patrně provizi za zprostředkování uvedeného odkupu nemovitých věcí mezi stěžovatelkou a žalovanou. Sama okolnost, že z kupní ceny byla uhrazena i zmíněná provize ve výši právě 40 000 Kč, pak zjevně - jak již také poznamenaly obecné soudy - nemůže sama o sobě vyvolat neplatnost kupní smlouvy jako takové. Stěžovatelka totiž netvrdí, že by snad již tvrzený úvěr splatila a žalovaná by přesto zpětné nabytí vlastnictví stěžovatelky k nemovitým věcem odmítla.
11. Ústavněprávní diskrepanci, jež by eventuálně mohla vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, pak nemohou mít ani stěžovatelkou tvrzené okolnosti spočívající v tom, že žalovaná údajně řádně neplnila své povinnosti plynoucí z právní regulace sbírky listin. Ústavní soud se rovněž - v souladu s obecnými soudy - nedomnívá, že by postup žalované byl do té míry nemravný, jak se stěžovatelka snaží tvrdit i blanketními odkazy na několik nálezů Ústavního soudu. Konečně Ústavní soud akceptuje, pokud Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka svoji dovolací argumentaci staví v rozporu se zákonnými podmínkami přípustnosti dovolání na vlastních skutkových závěrech, které ale nebyly v rámci důkazního řízení před soudy nižších stupňů prokázány.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla její ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. Protože bylo neprodleně rozhodnuto o samotném návrhu, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu