ECLI:CZ:US:2022:3.US.723.21.1
sp. zn. III. ÚS 723/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. M., zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. prosince 2020 č. j. 30 Cdo 2694/2020-236, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020 č. j. 23 Co 15/2020-213 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. června 2019 č. j. 37 C 19/2018-168, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i jeho právo podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že proti stěžovateli bylo vedeno u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") trestní řízení pod sp. zn. 3 T 11/2010, ve kterém byl nepravomocně uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku a bylo mu uloženo zaplatit poškozené obchodní společnosti Komerční banka a. s. na náhradě škody částku 633 108 868,26 Kč. Toto trestní řízení však posléze skončilo zastavením z důvodu účasti stěžovatele na amnestii prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013.
3. Stěžovatel se následně žalobou domáhal náhrady škody ve výši 25 000 000 Kč a náhrady ušlého zisku ve výši 45 315 000 Kč, když obě újmy měly být způsobeny nesprávným úředním postupem soudu v trestním řízení, spočívajícím v tom, že trestní soud nijak nerozhodl o některých jeho návrzích na zrušení zajištění jeho majetku.
4. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 6. 6. 2019 č. j. 37 C 19/2018-168 byla uvedená žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
5. Rozsudkem městského soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 23 Co 15/2020-213 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Městský soud konstatoval, že nebyla prokázána existence nesprávného úředního postupu, ani škody a ušlého zisku, ani příčinná souvislost mezi takovými skutečnostmi.
6. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2020 č. j. 30 Cdo 2694/2020-236 bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel uvádí, že zajištění, které bylo dle jeho názoru od počátku nedůvodné, během mnohaletého trestního řízení opakovaně navrhoval zrušit či omezit. Trestní řízení však trpělo průtahy, a tyto jeho návrhy nebyly řádně a včas vyřizovány.
8. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2015 č. j. KSPH 66 INS 11458/2014-A-89 byl následně prohlášen konkurz na majetek obchodní společnosti X a zajištěný obchodní podíl stěžovatele v této společnosti tak zcela ztratil svou hodnotu. Vznesl proto nárok na náhradu škody. Soudy však při jeho posuzování dospěly k závěru, že stěžovatel neprokázal, že by chtěl tento svůj obchodní podíl prodat, neboť takový záměr při svých žádostech o zrušení či omezení zajištění neuváděl. Dle stěžovatele však nebylo jeho povinností něco takového v tehdejších žádostech tvrdit a nelze na to tedy nyní odkazovat.
9. Bylo mu též znemožněno investovat zajištěné peněžní prostředky. Požadoval proto náhradu ušlého zisku. V případě tohoto nároku soudy dospěly k závěru, že jeho tvrzení jsou pouze spekulativní a hypotetická, a to ačkoliv označil konkrétní investiční nástroj, který by býval použil, a to shodný, jaký již využíval v minulosti. Nároky na stěžovatele soudy v této souvislosti kladené se nejeví být přiměřené, respektive nelze jim prakticky vyhovět. To, jak by s penězi naložil, vždy bude do určité míry hypotetické, ale tato skutečnost by neměla bránit možnosti se ušlého zisku domoci. Stěžovatel zde odkazuje na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 922/18 či sp. zn. III. ÚS 3456/18.
10. Soudy též neshledaly existenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou. Ta by dle soudů byla dána jedině v případě, že by bylo prokázáno, že by orgány činné v trestním řízení rozhodly kladně o jeho návrzích na zrušení zajištění. I zde však kladou nepřípustně na stěžovatele nároky, jež nemůže splnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Vyjádření k věci
12. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
13. Obvodní soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil přitom, že stěžovatel ani v době tvrzeného zájmu prodat svůj obchodní podíl ve společnosti X, ani nikdy později nepožádal orgány činné v trestním řízení o zrušení zajištění obchodního podílu s tímto svým záměrem. Co se pak týče ušlého zisku, obvodní soud odkazuje na podobnost s věcí řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 943/20.
14. Městský soud vyjádřil názor, že ústavní stížnost vychází z pouhé nespokojenosti stěžovatele s výsledkem sporu, a že k porušení jeho ústavně zaručených práv nedošlo. Navrhl ji odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
15. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, přičemž konstatoval, že stěžovatel ani nenapadá žádné jeho konkrétní pochybení.
16. Vedlejší účastnice sdělila, že žaloba (resp. nárok na ušlý zisk) byla zamítnuta již jen na základě vlastních žalobních tvrzení stěžovatele, pročež jeho tvrzení, že na něj bylo kladeno nesplnitelné důkazní břemeno a porušeno jeho právo na spravedlivý proces, nedává smysl. Přitom jelikož byl zamítnut nárok stěžovatele na náhradu škody, který měl spočívat ve skutečnosti, že stěžovatel nemohl v průběhu trestního stíhání zpeněžit svůj obchodní podíl, logicky byl zamítnut i nárok na náhradu ušlého zisku, neboť ten byl navázán na peněžní prostředky, které měl stěžovatel nabýt prodejem obchodního podílu. Neprokázal-li stěžovatel v řízení, že by vůbec měl v úmyslu daný obchodní podíl prodat a že mu z tohoto důvodu vznikla škoda, těžko se může (bez ohledu na další skutečnosti) domáhat ušlého zisku z finančních prostředků, které by tímto prodejem získal. Ústavní stížnost tak považuje za nedůvodnou.
17. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten se vyjádřil tak, že se s těmito vyjádřeními neztotožňuje a na argumentaci obsažené v ústavní stížnosti trvá.
18. Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdrženou repliku k duplice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
20. Soudy do jisté míry přisvědčily stěžovatelovu tvrzení, že v některých případech nebyly jeho žádosti o zrušení zajištění vyřízeny v přiměřené lhůtě. Nicméně i při zjištění dílčích pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení v tomto směru bylo pro úspěšnost stěžovatelovy žaloby nutné prokázat i další skutečnosti. Jak konstatoval již obvodní soud ve svém rozhodnutí, podmínkou objektivní odpovědnosti za škodu či nemajetkovou újmu je nejen (1.) existence nesprávného úředního postupu, ale i (2.) vznik škody či nemajetkové újmy a (3.) příčinná souvislost mezi nimi. Důvody proč tyto další podmínky nebyly dle závěrů obecných soudů naplněny, jsou v jejich rozhodnutí řádně vyloženy (viz zejména č. l. 176 a násl. spisu obvodního soudu sp. zn. 37 C 19/2018, jenž si Ústavní soud vyžádal). Tvrdí-li stěžovatel, že nebylo jeho povinností v žádostech o zrušení či omezení zajištění uvádět, co hodlá s majetkem učinit, jde o tvrzení sice pravdivé, avšak nic neměnící na tom, že stěžovatelova nynější žaloba vyžaduje, aby nějakým způsobem prokázal naplnění všech tří uvedených podmínek.
21. Ústavní soud neshledává, že by šlo o obdobnou situaci, jaká byla řešena ve věci sp. zn. I. ÚS 922/18, kdy tehdejší případ byl skutkově zcela odlišný. Co se týče případu sp. zn. III. ÚS 3456/18, v tehdejším nálezu byla řešena problematika, jaké nároky lze klást při prokazování toho, jak by se dotčené osoby chovaly v hypotetické situaci co do prodeje nemovitosti. I přes určité podobnosti tak jde o situaci skutkově odlišnou, kdy kupříkladu stěžovatelka v tehdejší věci poukazovala na výpovědi svědků, kteří zmiňovali zájem o koupi nemovitostí s přibližnou cenou, ovšem soudy její nárok odmítly s tím, že nebyla prokázána zcela přesná výše kupní ceny, která by byla bývala sjednána. Naproti tomu ve věci nynější nebylo prokázáno ani to, že by stěžovatel vůbec v rozhodné době chtěl s předmětným majetkem naložit takovým způsobem, jak nyní tvrdí.
22. Ústavní soud neshledává nepřípadnou ani úvahu obecných soudů, že i kdyby byly všechny stěžovatelovy žádosti o zrušení či omezení zajištění vyřizovány bez prodlení (a tedy by nedošlo k předmětnému nesprávnému úřednímu postupu), nelze očekávat, že by byly úspěšné. Soudy si jen zcela logicky povšimly toho, že stěžovatel podával takovýchto žádostí celou řadu, přičemž ani těm, které byly vyřizovány řádně a včas, nebylo vyhovováno.
23. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu