ECLI:CZ:US:2022:3.US.727.22.1
sp. zn. III. ÚS 727/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Pavla Rychetského (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. F., zastoupené Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. prosince 2021 č. j. 14 Co 184/2021-2146, sp. zn. 14 Co 185/2021 a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. července 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1957 a ze dne 7. září 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-2074, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a nezletilého P. F. a T. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci nezletilého P. F., stěžovatelky (matka) a T. K. (dále jen "otec") probíhá několik soudních řízení. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 8. 2016 č. j. 99 Nc 5201/2016-144, který nabyl právní moci dne 8. 10. 2016, byl nezletilý P. F. svěřen do péče matky.
3. Ústavní stížnost směřuje proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým. Usnesením okresního soudu ze dne 7. 7. 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-1957 byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 50 000 Kč, kterou byla povinna uhradit do tří dnů na účet okresního soudu; žádnému z účastníků soud nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dalším usnesením okresního soudu ze dne 7. 9. 2021 č. j. 99 Nc 5201/2016-2074 byl nařízen výkon rozhodnutí a stěžovatelce uložena pokuta ve výši 42 000 Kč a stanovena povinnost ji uhradit do tří dnů na účet okresního soudu, přičemž žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Po zhodnocení provedených důkazů měl okresní soud za prokázané, že matka svým chováním bránila řádné realizaci styku nezletilého syna s otcem, proto přikročil k uložení pokut matce.
4. O odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 14. 12. 2021 č. j. 14 Co 184/2021-2146, 14 Co 185/2021 napadeným ústavní stížností tak, že potvrdil výše uvedená usnesení okresního soudu, protože odvolání neshledal důvodným. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, se kterým se v zásadě ztotožnil. Poukázal na to, že ve vztahu k otci nezletilého byl pravomocně upraven styk, ale stěžovatelka tento styk v plném rozsahu neumožňuje, proto otec opakovaně podával návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti usnesení krajského soudu, kterým potvrdil usnesení okresního soudu o nařízení výkonu rozhodnutí a kterým jí byly uloženy pokuty za řádně neuskutečněný styk nezletilého s otcem. V ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy se nedostatečně vypořádaly s námitkami místní nepříslušnosti, které opakovaně vznášela. Dle jejího přesvědčení je místně příslušný soud ve Spolkové republice Německo, kde je obvyklé bydliště nezletilého, a nebyla dána pravomoc rozhodovat u obecných soudů v České republice. Stěžovatelka i nezletilý získali v prosinci roku 2020 občanství na základě dlouhodobého pobytu ve Spolkové republice Německo, kde pracuje jako oční lékařka a nezletilý navštěvuje předškolní zařízení.
6. Stěžovatelka tvrdí, že okresní soud neopodstatněně a účelově rozdělil rozhodování do dvou samostatných řízení, uložil jí nepřiměřeně vysoké pokuty za nerespektování soudního rozhodnutí a napadená rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. Okresní soud nepřihlédl k tomu, že styk nezletilého s otcem se nemohl uskutečnit z objektivních důvodů, např. nemoci nezletilého a pandemické situace. Stěžovatelka tvrdí, že výše pokut je nepřiměřená (50 000 Kč, 42 000 Kč) a nesouhlasí s tím, že její příjmy jsou nadstandardní, přičemž nevzal v úvahu její životní náklady, které ve Spolkové republice Německo jsou vyšší. Obecné soudy nezohlednily, že je samoživitelkou, nepracuje na plný úvazek jako lékařka a otec nehradí výživné stanovené místně příslušným OSPOD ve Spolkové republice Německo, ale podle rozhodnutí obecného soudu v České republiky. Dále poukázala na charakter uložených pokut, které jsou pouze sankcí vůči osobě stěžovatelky; argumentovala nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15, ze dne 19. 3. 2019 sp. zn. II. ÚS 3573/18, dle nichž mají být pokuty uloženy za účelem vynucení splnění soudem uložené povinnosti a ne sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění uložené povinnosti. Dále tvrdila, že obecné soudy nevzaly v úvahu liknavé chování otce, pro které neproběhla řada styků s nezletilým, ale otce žádným způsobem soudy nepostihly.
7. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní soud ani krajský soud nejednaly v nejlepším zájmu nezletilého, své rozhodnutí dostatečně neodůvodnily, čímž porušily její práva na soudní ochranu a na ochranu před neoprávněným zásahem do rodinného života. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí pro rozpor s ústavním pořádkem, principy ústavního práva a závaznými mezinárodními lidskoprávními smlouvami.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí obsahující napadený výrok. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s nařízeným výkonem rozhodnutí o úpravě styku nezletilého P. s otcem a uloženými pokutami za řádně neuskutečněný styk nezletilého s otcem dle vykonavatelného soudního rozhodnutí.
11. Z §251 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že výkon rozhodnutí lze nařídit tehdy, nesplní-li povinný dobrovolně, co je mu uloženo vykonatelným rozhodnutím. Podle §502 odst. 1 zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon o zvláštních řízeních soudních"), platí, že soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o péči o nezletilé dítě, popřípadě o úpravě styku s ním, anebo rozhodnutí o navrácení dítěte. Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady nařízení výkonu rozhodnutí a uložení exekuční pokuty při neplnění upraveného styku jsou upraveny podústavním právem, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně zasahovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
12. Pokuta ukládaná podle §502 zákona o zvláštních řízeních soudních je nástrojem negativní motivace, který slouží pro vyvarování se opakování porušení povinnosti do budoucna [srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 2731/08; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. V nyní posuzované věci je touto povinností stěžovatelky zejména nezletilého na styk připravit, při styku spolupracovat a styku nebránit. Právě bránění ve styku bylo důvodem uložení pokut stěžovatelce. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že výše uložených pokut je zásadně v kognici obecných soudů, přičemž související nejlepší zájem dítěte je třeba posuzovat i v kontextu zájmu jiných osob, zejména pak druhého rodiče, který podle čl. 32 Listiny má rovněž právo pečovat o své dítě. Nejlepší zájem dítěte není spojen s promítnutím subjektivního přesvědčení o nejlepším řešení věci, nýbrž s garancí základních práv dětí [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Mezi tato práva patří jak právo na péči vlastním rodičem (srov. čl. 18 Úmluvy o právech dítěte), tak i právo na identitu a zachování rodinných vazeb (srov. zejména body č. 52 a násl. obecného komentáře Výboru OSN pro práva dítěte č. 14 ze dne 29. 5. 2013, CRC/C/GC/14).
13. Ústavní soud přisvědčil závěrům krajského soudu, který po zhodnocení provedeného dokazování shledal, že okresní soud provedl obsáhlé a velmi podrobné dokazování k jednotlivým termínům styku, které se dle otce neuskutečnily. V této souvislosti umožnil oběma rodičům, aby se k jednotlivým stykům podrobně vyjádřili, provedl i důkazy, které rodiče předložili. Poté dospěl ke správným skutkovým závěrům ohledně průběhu jednotlivých styků a dále odkázal na pečlivé a vyčerpávající odůvodnění, které ani stěžovatelka nezpochybnila. Krajský soud konstatoval, že mezi rodiči panují velmi špatné vztahy, rodiče nejsou schopni ani v zájmu nezletilého smysluplně vzájemně komunikovat. Stěžovatelka se snaží nezletilého syna izolovat od otce, či do styku s otcem zasahovat, a to přesto, že byla opakovaně poučena o tom, že je povinna styky nezletilému s otcem umožňovat, a to bez své osobní účasti u nich. Chování stěžovatelky je v rozporu se zájmy nezletilého, který má právo se stýkat s otcem a má právo znát i svoji širší rodinu ze strany otce, přičemž snaha soudu i orgánu sociálně právní ochrany dítěte nevedla k nápravě; proto obecné soudy musely zvolit důraznější prostředek, a tím je ukládání pokut. Krajský soud shledal výši pokut jako přiměřenou, a to jak s ohledem na množství problémových styků tak i vzhledem k majetkové situaci stěžovatelky.
14. Námitku nepříslušnosti obecných soudů České republiky Ústavní soud neshledal důvodnou. Okresní soud (usnesení ze dne 7. 7. 2021, bod č. 76) i krajský soud se námitkou zabývaly a řádně se s ní vypořádaly. V této otázce okresní soud vychází z původního usnesení ze dne 17. 12. 2019 č. j. 99 Nc 5201/2016-1568, zejména ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2020 č. j. 11 Co 15/2020. Krajský soud zde vychází z čl. 8 odst. 1 nařízení Rady ES č.2201/2003 ze dne 27. 11. 2003, kdy soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti dítěte, tedy k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území tohoto členského státu. Příslušností se v tomto nařízení míní pravomoc soudu v dané zemi věc projednat, místní a věcná příslušnost soudu se pak řídí vnitrostátními pravidly státu pobytu dítěte. Krajský soud v usnesení ze dne 14. 2. 2021 bodě 18 odůvodnění vyložil, proč nedospěl k odlišným závěrům a neshledal důvod pro postup podle čl. 15 odst. 1 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 11. 2003.
15. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí krajského soudu o uložení pokut okresním soudem stěžovatelce je dostatečně odůvodněno a jde o rozhodnutí zákonné. Nenastala tedy situace, která by mohla mít dopad do procesních práv stěžovatelky takové povahy a intenzity, jenž by současně znamenal zásah do jejích ústavně zaručených práv, když argumentaci stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu neshledal případnou.
16. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu