ECLI:CZ:US:2022:3.US.731.22.1
sp. zn. III. ÚS 731/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem Třída T. G. Masaryka 623/12, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2021, č. j. 11 Tdo 1026/2021-3218, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2020, č. j. 15 To 54/2020 - 2843, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2020, č. j. 49 T 2/2020-2709, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8, čl. 36 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených soudních rozhodnutí vyplývá, že napadeným rozsudkem krajského soudu byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, dílem spáchaného ve stadiu pokusu, za což mu soud prvního stupně uložil trest odnětí svobody ve výměře jedenácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou; dále obviněnému uložil peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč. Pro případ nevykonání peněžitého trestu soud prvního stupně stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře dvanácti měsíců. Dále stěžovateli uložil trest propadnutí věci, resp. věcí, které podrobně vymezil ve výroku svého rozsudku. V neposlední řadě krajský soud rozhodl o uložení ochranného opatření zabrání věci - vojenské opakovací pušky s válcovým odsuvným závěrem systému zn. Mauser. Zároveň soud stěžovatele zprostil obžaloby pro skutek spočívající v zakoupení shora uvedené vojenské opakovací pušky, přičemž s ohledem na kategorizaci dané zbraně, absenci její registrace, jakož i proto, že obviněný nebyl držitelem zbrojního průkazu či zbrojní licence, byl v tomto jednání spatřován přečin nedovoleného ozbrojování, neboť uvedený skutek není trestným činem. Společně se stěžovatelem uznal soud týmž rozsudkem vinnými i další spoluobviněné.
3. O odvolání proti rozsudku krajského soudu, které podali státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (v neprospěch stěžovatele a pouze do výroku o trestu), stěžovatel a další spoluobvinění, rozhodl vrchní soud napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce ve vztahu ke stěžovateli zrušil, a to v jeho odsuzující části v celém rozsahu a dále ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření zabrání věci. Nově pak rozhodl tak, že (při nezměněném popisu skutku v porovnání se skutkovou větou rozsudku soudu prvního stupně uvedenou výše) stěžovatele uznal vinným ze spáchání pokusu zvláště závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a uložil mu trest odnětí svobody ve výměře deseti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, dále mu pak uložil peněžitý trest v celkové výměře 300 000 Kč i trest propadnutí věcí, které ve výroku svého rozsudku podrobně vymezil. Současně rozhodl i o ostatních spoluobviněných. Ve zbytku ponechal odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněný.
4. Nejvyšší soud následně projednal dovolání stěžovatele proti napadenému rozsudku vrchního soudu a shledal, že dovolací námitky stěžovatele jsou dílem nepodřaditelnými jak pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, tak ani pod jakýkoliv jiný dovolací důvod, dílem pak sice odpovídajícími jím uvedenému dovolacímu důvodu, avšak nedůvodnými. Jelikož současně Nejvyšší soud nezjistil, že by v řízení před soudy nižších stupňů došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu napadeným usnesením odmítl.
5. Stěžovatel poukazuje na tvrzená četná pochybení orgánů činných v trestním řízení jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudy. V prvé řadě namítá, že jeho obhájci nebylo umožněno účastnit se vazebních zasedání spoluobviněných, a to s poukazem na neveřejnost zasedání, u kterého je proto přítomnost obhájce jiného obviněného, než o jehož vzetí do vazby má být rozhodováno, nepřípustná. Takový postup soudu shledává stěžovatel vadným, neboť i při konání jiných úkonů, při nichž je účast veřejnosti nepřípustná, jsou obhájci zásadně oprávněni být na nich aktivně zúčastněni. Stěžovatel se domnívá, že pro tento údajně vadný postup jsou údaje uvedené obviněnými při vazebních zasedáních nepoužitelné pro další řízení. Přesto byly jako řádné důkazy v napadených rozsudcích použity.
6. Stěžovatel rovněž uvádí, že soud prvního stupně výslovně vychází z jeho doznání učiněného při prvém vazebním zasedání a odmítl se přitom věcně zabývat námitkami, že doznání stěžovatel učinil ovlivněn příslibem mírnějšího posouzení věci tak, jak mu před vazebním zasedáním tvrdil policista, který stěžovatele ve věznici navštívil. Poukazuje i na skutečnost, že je tato jeho výpověď v rozhodující části - týkající se látky zajištěné v bývalé stáji (nikoli v bydlišti stěžovatele), v údaji o 3 kg pervitinu v rozporu se zjištěním, že se ve skutečnosti o pervitin nejednalo.
7. Dále stěžovatel napadá věrohodnost svědků a postup nalézacího soudu, který, aniž by sdělil důvody vedoucí jej k tomu, že se podanými návrhy a sděleními nebude zabývat, vyhlásil usnesení, že další dokazování se provádět nebude. Upozorňuje rovněž, že nebyla zjištěna jediná osoba, která by stěžovatele při výrobě pervitinu viděla. Za uvedené důkazní situace, kdy je závěr o výrobě psychotropních látek stěžovatelem dovozován pouze z nepřímých důkazů, je nutno posoudit, zda tyto nepřímé důkazy tvoří natolik ucelený řetězec, že nepřipouští jiný výklad.
8. Stěžovatel uzavírá, že dle jeho názoru odůvodnění nalézacího soudu sice obsahuje popis jednotlivých důkazů, avšak postrádá jejich řádné hodnocení tak, aby bylo zřejmé, jaké skutkové závěry z jednotlivých provedených důkazů a z jejich vzájemného porovnání soud učinil. Odůvodnění rozsudku nalézacího soudu považuje v tomto směru silně zjednodušené a zčásti i nepřesné, obsahující i údaje zcela nepodložené důkazy.
9. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani soudu krajského však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Stejně jako v předchozích stadiích řízení před soudy napadá stěžovatel zejména rozsah dokazování, hodnocení důkazů či skutková zjištění provedená soudy prvního a druhého stupně. Nejvyšší soud však již v napadeném usnesení (bod 33 a 36) vyložil, že to lze učinit předmětem přezkumu dovolacího soudu pouze v případech extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Taková závažná pochybení ovšem ani vrchní soud, ani později Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal a své závěry, proti kterým Ústavní soud nemá výhrad, stejně jako nejprve vrchní soud dostatečně a přesvědčivě odůvodnil.
12. Ústavní soud se ztotožnil i s hodnocením vrchního soudu, jde-li o nepřítomnost obhájce stěžovatele při vazebních zasedáních spoluobviněného a použití takto získané výpovědi v řízení před soudy. Z napadených rozhodnutí nadto vyplývá, že bylo-li vycházeno z výpovědi učiněné ve vazebním zasedání, jednalo se vždy o výpověď samotného stěžovatele, nikoliv spoluobviněných. Na rozdíl od stěžovatelem citované judikatury (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 6 Tdo 917/2017) tedy není odsuzující výrok vůči stěžovateli založen na obsahu výpovědi spoluobviněného učiněné při vazebním zasedání, jemuž nebyl přítomen obhájce stěžovatele. Svá skutková zjištění tak soudy nevybudovaly na vadně provedeném důkazním řízení; naopak, jak v napadeném rozsudku uvádí vrchní soud, v posuzované věci byl obžalovaný M. řádně vyslechnut jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem, obhájce stěžovatele se obou výslechů účastnil a mohl tak tomuto obžalovanému klást otázky a stěžovatel mohl stejné právo využít osobně v hlavním líčení před krajským soudem. Jde-li o další stěžovatelem uvedenou judikaturu, tato na danou věc nedopadá, neboť se týká práva obviněného být slyšen při rozhodování v jeho vlastním vazebním zasedání.
13. Napadá-li stěžovatel použití jeho vlastního doznání učiněného při vazebním zasedání a zpochybňuje-li je, byla i tato námitka stěžovatele dostatečně vypořádána, když již nalézací soud v odst. 7. napadeného rozsudku (ev. vrchní soud v odst. 18. a 28. rozsudku a Nejvyšší soud v odst. 46. napadeného usnesení) mimo jiné konstatoval, že toto doznání nebylo ze strany obhajoby zpochybněno, naopak i obhájce obžalovaného je použil ve svém závěrečném návrhu před rozhodnutím o vzetí stěžovatele do vazby. Změna v postoji stěžovatele, představovaná odvoláním jeho prvotního doznání, tedy nebyla zapříčiněna těmi důvody, které obžalovaný zmínil, nýbrž jedná se o zjevně účelovou změnu v jeho taktice vedení obhajoby, jejímž aktuálním cílem je popření viny.
14. Ani další stěžovatelovy námitky nepovažuje Ústavní soud za opodstatněné, když z napadených rozhodnutí vyplývají důvody neprovedení dalšího dokazování. Z hlediska kontroly ústavnosti Ústavním soudem je totiž podstatné, že se obecné soudy důkazními návrhy stěžovatele zabývaly (viz odst. 23 odůvodnění usnesení dovolacího soudu a další zde odkazované části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) a nelze tak hovořit například o situaci "opomenutého důkazu" ve smyslu setrvalé judikatury zdejšího soudu.
15. Ústavní soud proto konstatoval, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani krajského soudu neshledal cokoliv, co by jim mohl z ústavněprávního hlediska vytknout. Nejvyšší soud srozumitelně a řádně odůvodnil, které námitky nelze podřadit pod stěžovatelem uplatněný dovolací důvod, ani jiné zákonem vymezené dovolací důvody a i jeho závěr o odmítnutí zbývající části dovolání pro neopodstatněnost je z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. V postupu dovolacího, vrchního ani krajského soudu nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele.
16. Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost je zjevně pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním námitek již uplatněných v předchozím řízení. Ve skutečnosti tímto způsobem stěžovatel znovu zpochybňuje pouze - pro něj nepříznivý - výsledek soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu, vrchního soudu ani soudu krajského ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu