ECLI:CZ:US:2022:3.US.75.22.1
sp. zn. III. ÚS 75/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé S. B., zastoupené zákonnou zástupkyní T. K., právně zastoupené P. K., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 9 As 136/2021-28, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. května 2021 č. j. 62 A 5/2021-47, rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 18. listopadu 2020 č. j. KUZL 75879/2020, sp. zn. KUSP 64045/2020 a rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X ze dne 7. září 2020 č. j. CMSZL 138/2020, reg. č. ZSC/2020/242, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Krajského úřadu Zlínského kraje a Církevní základní a mateřské školy X, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 15 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Církevní základní školy a mateřské školy X ze dne 7. 9. 2020 č. j. CMSZL 138/2020, reg. č. ZSC/2020/242 byla stěžovatelka přijata od školního roku 2020/2021 k základnímu vzdělávání na základě žádosti podané otcem stěžovatelky za souhlasu matky stěžovatelky nahrazeného usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 26. 8. 2020 č. j. P43/2020-306, 27 P a Nc 252/2020. Proti citovanému rozhodnutí školy podala zákonná zástupkyně stěžovatelky odvolání, které Krajský úřad Jihomoravského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 18. 11. 2020 č. j. KUZL 75879/2020, sp. zn. KUSP 64045/2020 podle §92 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"), jako nepřípustné zamítl s odůvodněním, že zákonná zástupkyně stěžovatelky nebyla účastníkem řízení o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, neboť tím je toliko žák, kterému §81 odst. 1 správního řádu přiznává právo podat odvolání.
3. Proti rozhodnutí krajského úřadu podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 5. 2021 č. j. 62 A 5/2021-47 jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), ve spojení s §68 písm. a) tohoto zákona zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku označil za správný postup krajského úřadu, který odvolání zákonné zástupkyně stěžovatelky zamítl jako nepřípustné, protože bylo podáno neoprávněnou osobou. Krajský soud zdůraznil, že sama stěžovatelka odvolání proti rozhodnutí Církevní základní školy a mateřské školy X ze dne 7. 9. 2020 nepodala; nevyčerpala tedy řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, a nebyly tak splněny podmínky řízení před krajským soudem o její žalobě.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť se ztotožnil se závěry krajského soudu. Nejvyšší správní soud dodal, že zákonnou zástupkyní stěžovatelky zpochybňovaný závěr krajského soudu, že odvolání bylo podáno neoprávněnou osobou, odpovídá obsahu správního spisu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v průběhu správního řízení vznesla námitku, že jí před vydáním rozhodnutí ve věci nebyla dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Tuto námitku stěžovatelka vznesla i v řízení před Nejvyšším správním soudem, ten se jí však vůbec nezabýval. Stěžovatelka má za to, že ji uvedeným způsobem správní orgán zkrátil na jejích právech, a to navíc za situace, kdy věděl o neshodě mezi zákonnými zástupci stěžovatelky ohledně náboženského vzdělávání stěžovatelky, která v době rozhodování církevní školy již zahájila povinnou školní docházku v základní škole Y. Stěžovatelka dále uvádí, že Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně v opatrovnické věci stěžovatelky vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 0 P 43/2020 zrušil pro nezákonnost podkladové rozhodnutí správního orgánu, tedy předběžné opatření Okresního soudu ve Zlíně o nahrazení souhlasu matky se zápisem stěžovatelky do církevní školy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Zlínského kraje přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. V části směřující proti rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X je však ústavní stížnost návrhem nepřípustným, neboť stěžovatelka své zákonné procesní prostředky řádně nevyčerpala, jak bude odůvodněno níže. Ústavní soud se proto nemohl zabývat námitkou stěžovatelky, že škola rozhodla dne 7. 9. 2020 o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, aniž by jí předtím umožnila vyjádřit se k podkladům řízení.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Ústavní soud tedy napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí správních soudů z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před správními soudy, a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud považuje závěry krajského úřadu i správních soudů za řádně odůvodněné a přesvědčivé, napadená rozhodnutí nenesou známky svévole ani je nelze považovat za výraz přepjatého formalismu nebo extrémní nespravedlnosti.
10. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s tím, že krajský úřad ani správní soudy věcně neprojednaly její námitky, že Církevní základní škola a mateřské škola X rozhodla dne 7. 9. 2020 o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání, aniž by jí předtím umožnila vyjádřit se k podkladům řízení. Stěžovatelka se přitom v ústavní stížnosti nijak nevyjadřuje k závěru krajského úřadu, že odvolání proti citovanému rozhodnutí bylo podáno osobou neoprávněnou, ani k závěru správních soudů, že z tohoto důvodu nesplnila procesní podmínky pro řízení před soudem, když před podáním žaloby nevyčerpala opravné prostředky.
11. Pro posuzovanou věc je však zásadní, že podle §81 odst. 1 správního řádu proti rozhodnutí může podat účastník odvolání, pokud zákon nestanoví jinak. Ve věci stěžovatelky jak krajský úřad, tak správní soudy dospěly k závěru, že odvolání proti rozhodnutí o přijetí stěžovatelky k základnímu vzdělávání nepodala stěžovatelka, nýbrž její zákonná zástupkyně svým jménem, přičemž se v něm domáhala práv účastníka řízení a z tohoto svého procesního postavení dovozovala rovněž vady předmětného řízení. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení poukázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rozhodnutí o přijetí nezletilého dítěte do základní školy se týká subjektivního veřejného práva (k jehož ochraně správní soudnictví slouží) dítěte na vzdělávání a školské služby a nedotýká se žádného subjektivního veřejného práva jeho rodičů (zákonných zástupců). Zákonná zástupkyně stěžovatelky v kasační stížnosti tvrdila, že v odvolání je na první straně uvedena stěžovatelka (a nikoliv její matka) jako účastnice řízení. Nejvyšší správní soud dovodil, že pochybení, kdy je odvolání zjevně podáno zákonným zástupcem stěžovatelky, čemuž odpovídají formulace v něm uvedené (odvolání je nadepsáno "odvolání zákonného zástupce [...]", a jsou v něm použity obraty "[...] podává zákonný zástupce prostřednictvím právního zástupce [...]" nebo "zákonný zástupce namítá") a plná moc pro zastupování v řízení je udělena advokátovi přímo matkou jako účastnicí řízení, nemůže být zhojeno skutečností, že je na odvolání uvedena stěžovatelka jako účastník řízení. Závěr o nevyčerpání opravného prostředku přímo stěžovatelkou měl proto Nejvyšší správní soud za věcně správný.
12. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Ústavní soud zdůrazňuje, že napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud rozhodoval nikoli o meritorním rozhodnutí, nýbrž o rozhodnutí krajského soudu, který podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. ve spojení s §68 písm. a) s. ř. s. odmítl jako nepřípustnou žalobu stěžovatelky, aniž by se jí věcně zabýval z hlediska případného konfliktu zájmů mezi stěžovatelkou a její matkou jako zákonnou zástupkyní, neboť stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala řádné opravné prostředky ve správním řízení. Toliko v tomto rámci lze tedy přezkoumávat rozsudek Nejvyššího správního soudu také z ústavněprávního hlediska. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavá odůvodnění napadených rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky způsobem, jenž Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl, když vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které rodiče nezletilého nejsou v řízení o přijetí nezletilého dítěte do základní školy účastníky podle §27 odst. 1 písm. a) ani podle §27 odst. 2 správního řádu. Z textu odvolání, jak je uveden v bodě 6, 8 a 9 usnesení krajského soudu, je přitom zjevné, že se v něm matka stěžovatelky označuje za účastnici řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že s ní škola nekomunikuje ohledně průběhu správního řízení, a dovolává se svých práv zákonného zástupce stěžovatelky, zejména práva na doručení veškerých písemností týkajících se přijímacího řízení, a práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním podle §36 odst. 3 správního řádu.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí krajského úřadu a správních soudů nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatelka toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
14. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Zlínského kraje odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a v části směřující proti rozhodnutí Církevní základní a mateřské školy X podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu