ECLI:CZ:US:2022:3.US.770.22.1
sp. zn. III. ÚS 770/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Lucií Diasovou Vejvodovou, advokátkou, sídlem Na Hřebenech II 1062, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2022 č. j. 27 Co 274/2021-515, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Chrudimi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 6. 8. 2021 č. j. 0 P 229/2020-394 určil, že stěžovatel je otcem nezletilého J. J., nezletilého svěřil do péče matky (výrok II.), stěžovateli uložil povinnost přispívat na jeho výživu počínaje dnem 15. 11. 2018 částkou 3 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 11. 2021 částkou 4 500 Kč měsíčně (výrok III.), stěžovateli stanovil dlužné výživné v celkové výši 113 867 Kč ve splátkách (výrok IV.) a posledním výrokem rozhodl o nákladech řízení.
3. Stěžovatel podal proti výrokům III., IV. a V. rozhodnutí okresního soudu odvolání. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu v uvedených výrocích změnil tak, že stěžovateli stanovil povinnost přispívat na výživu nezletilého od 15. 11. 2018 částkou 5 400 Kč měsíčně a s účinností od 1. 11. 2021 částkou ve výši 7 800 Kč měsíčně a dlužné výživné ve výši 180 180 Kč mu uložil uhradit v měsíčních splátkách. Dále rozhodl, že matka nezletilého je povinna stěžovateli nahradit k rukám jeho právní zástupkyně část nákladů řízení před okresním soudem ve výši 5 445 Kč, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že odvolání podal nikoliv do výše stanoveného výživného, ale proti rozhodnutí, že výživné má být hrazeno k rukám matky. Upřednostňoval by totiž, aby bylo hrazeno na zvláštní účet nezletilého. Poukazoval též na to, že dluh na výživném fakticky nevznikl, neboť vyživovací povinnost k nezletilému plnil současný manžel matky a potřeby nezletilého tak byly zajištěny. Krajský soud však zcela svévolně stanovil vyšší výživné i dluh na něm a počátek placení výživného oba soudy nesprávně určily od narození nezletilého. Jako rozumné řešení se stěžovateli jeví jeho požadavek na zřízení zvláštního účtu, ze kterého by byly do budoucna hrazeny mimořádné výdaje nezletilého. Podle jeho názoru soudy opomenuly existenci současného manžela matky, který v dobré víře a oprávněně vyživovací povinnost několik let plnil. Stěžovatel upozorňuje na to, že krajský soud při jednání předestřel svůj právní názor, že se mu jeví výše určeného výživného nedostatečnou, a na stěžovatele apeloval, aby zvážil zpětvzetí odvolání. Přesto byla změna rozsudku pro stěžovatele zcela nepředvídatelná, přičemž mu neposkytla ochranu legitimního očekávání. Má dále za to, že krajský soud nebyl oprávněn přezkoumávat rozhodnutí okresního soudu v rozsahu, ve kterém nebylo napadeno odvoláním. S ohledem na uvedené i na nedostatečně odůvodněné rozhodnutí krajského soudu je stěžovatel přesvědčen, že byly porušeny zásady spravedlivého procesu, a to předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz svévolného rozhodování a ochrana legitimního očekávání.
5. Podle názoru stěžovatele nezjistily soudy skutečný stav věci a odchýlily se od zásady hodnocení důkazů, krajský soud porušil princip předvídatelnosti, když bez patřičného odůvodnění změnil původní rozsudek, přičemž se odchýlil od hodnocení důkazů okresním soudem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení současně porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím ve věci úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem a určení vyživovací povinnosti nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, jak má být rozhodnuto. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy obou stupňů na základě zjištěného skutkového stavu svá rozhodnutí opřely.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věci péče o nezletilé a určení výživného pro ně je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných norem totiž může přesahovat do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [čl. 32 odst. 6 Listiny; srov. např. nález ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), nález ze dne 18. 8. 2010 sp. zn. I. ÚS 266/10 (N 165/58 SbNU 421)]. Při tomto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
9. Rozhodnutí o vyživovací povinnosti odůvodnil okresní soud po zhodnocení poměrů stěžovatele závěrem, že je v jeho možnostech a schopnostech platit výživné od narození nezletilého do věku jeho tří let ve výši 3 500 Kč a od 1. 11. 2021 ve výši 4 500 Kč. Krajský soud v této souvislosti doplnil dokazování, po němž dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu o výši výživného není správné, byť tento soud učinil správná skutková zjištění o příjmech stěžovatele, matky a jejího manžela, která v průběhu odvolacího řízení krajský soud aktualizoval zprávou zaměstnavatele stěžovatele o jeho příjmech a zprávou Úřadu práce o výši rodičovského příspěvku matky. Při stanovení výše výživného vzal krajský soud v úvahu příjem stěžovatele minimálně ve výši 27 000 Kč, který se v následujících dvou letech postupně zvýšil až na částku 33 790 Kč měsíčně a v průběhu roku 2021 na částku 39 000 Kč, jemuž odpovídá výživné představující 20 % čistého měsíčního příjmu, která představuje spodní hranici rozmezí pro stanovení výživného. S ohledem na změnu na straně nezletilého (zvýšené výdaje na předškolní vzdělávání) i na straně stěžovatele (postupné zvyšování jeho čistého příjmu, které kulminovalo v roce 2021), pak s účinností od 1. 11. 2021 dále výživné na nezletilého zvýšil.
10. Otázka posouzení návrhu na určení výživného pro nezletilé děti je věcí volné úvahy soudu závislé na posouzení možností a schopností osoby povinné k výživě a na odůvodněných potřebách osoby oprávněné, přičemž soud je povinen jasným a přezkoumatelným způsobem vymezit rámec, v němž se tato jeho volná úvaha, na základě níž dospěl k závěru o určení výše výživného, pohybovala [viz např. nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, jinak odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a představuje porušení zákazu libovůle v soudním rozhodování [srov. např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647)]. K takovému porušení práv stěžovatele či nejlepšího zájmu nezletilého v posuzovaném případě nedošlo, byť stěžovatel vyjadřuje názor opačný.
11. Krajský soud v souladu s §220 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zopakoval a doplnil dokazování za účelem zjištění skutkového stavu věci tak, aby mohl ve věci o stanovení výživného sám rozhodnout změnou rozsudku okresního soudu, přičemž své konečné rozhodnutí o výši výživného a dluhu na něm rozsáhle a náležitě odůvodnil. Jeho odůvodnění považuje Ústavní soud za dostatečné, nevybočující z rámce ústavnosti.
12. Stran stěžovatelem tvrzené nepřiměřené výše stanoveného výživného nutno uvést, že tato otázka by se mohla dotknout ústavněprávní roviny za situace, kdy by výživné bylo stanoveno zcela svévolně bez ohledu na konkrétní okolnosti případu. Krajský soud však své rozhodnutí ohledně výživného rozsáhle odůvodnil s odkazem na jednotlivé příjmy stěžovatele získané během rozhodného období. Posoudil-li všechny relevantní skutečnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnil, přičemž neporušil žádné ústavně zaručené právo, Ústavní soud nemůže do jeho rozhodnutí jakkoli zasahovat.
13. Jak připomněl krajský soud a před ním i soud okresní, výživné je zásadně určeno k hrazení pravidelných, každodenních a opakujících se základních potřeb nezletilého, proto soudy důvodně nesouhlasily se zřízením zvláštního účtu stěžovatelem pro placení běžného i dlužného výživného. K tíži nezletilého nemůže jít výše dlužného výživného, která narostla z důvodu nehrazení výživného ze strany stěžovatele, byt si stěžovatel nebyl v prvních měsících života nezletilého až do provedené znaleckého posudku svým otcovstvím jistý. Dosud neuhrazené výživné musela matka, která plnila svou vyživovací povinnost osobní péčí o nezletilého, hradit z jiných finančních zdrojů.
14. Tvrdí-li stěžovatel, že pro něho byla změna rozsudku zcela nepředvídatelná, přičemž mu neposkytla ochranu legitimního očekávání, této argumentaci nelze přiznat opodstatněnost. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že mu krajský soud před zahájením jednání předestřel svůj právní názor, že se mu jeví výše určeného výživného nedostatečnou, a na stěžovatele apeloval, aby zvážil zpětvzetí odvolání. Nemůže proto nyní tvrdit, že pro něho bylo rozhodnutí krajského soudu překvapivé.
15. Krajský soud nepochybil, když po doplněném dokazování shledal rozhodnutí okresního soudu za nesprávné, byť odvolání stěžovatele v části týkající se výživného a dlužného výživného nepovažoval za důvodné. Případně aplikoval §28 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, a rozhodnutí okresního soudu o výživném změnil v neprospěch stěžovatele (který proti jeho výrokům III. - V. odvolání podal), neboť nebyl vázán mezemi, ve kterých se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu