ECLI:CZ:US:2022:3.US.779.22.1
sp. zn. III. ÚS 779/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky VA TECH WABAG Brno spol. s r.o., se sídlem Železná 492/16, Brno, zastoupené Mgr. Evou Grabarczykovou, advokátkou se sídlem Pellicova 1, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, č. j. 29 ICdo 95/2020-119, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2022, č. j. 29 ICdo 95/2020-132, a proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2019 č. j. 16 VSOL 841/2019-87, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ostravě (dále jen "insolvenční soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2019, č. j. 18 ICm 4856/2016-45, rozhodl, že jedna z pohledávek stěžovatelky, kterou přihlásila do insolvenčního řízení proti dlužnici (společnosti VÍTKOVICE POWER ENGINEERING a. s.) je po právu. Ve zbytku však žalobu stěžovatelky, pokud se jí domáhala po žalovaném Mgr. Bc. Davidu Vandrovcovi jako insolvenčním správci dlužnice určení, že i ostatní v její žalobě specifikované pohledávky na majetku dlužnice jsou do insolvenčního řízení přihlášeny po právu, zamítl. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil zejména tím (a právě tento závěr je rozporován stěžovatelkou v ústavní stížnosti), že byly-li pohledávky stěžovatelky popřeny jak dlužnicí tak jejím insolvenčním správcem, ačkoliv stěžovatelka žalobu na určení pravosti, výše nebo pořadí přihlášených pohledávek směřovala jen proti insolvenčnímu správci, pak měla-li by být tato její žaloba úspěšná, musela by být podána proti oběma popírajícím, což se však v daném řízení nestalo.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozsudek insolvenčního soudu, pokud jím byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na určení, že jí přihlášené pohledávky jsou po právu, potvrdil, vyjma jedné vrchním soudem specifikované pohledávky, která nebyla popřena dlužnicí, ale jen insolvenčním správcem, když u této pohledávky krajský soud podle vrchního soudu nesprávně uzavřel, že se jí stěžovatelka nemůže domoci pro nedodržení formy smlouvy, z níž má tato pohledávka vycházet. Proto vrchní soud v jím specifikovaném rozsahu výrok III rozsudku insolvenčního soudu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Ve zbylých výrokových částech napadených odvoláním stěžovatelky se však vrchní soud s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil, neboť podala-li stěžovatelka incidenční žalobu na určení pravosti popřených pohledávek jen proti insolvenčnímu správci a nikoliv i proti dlužnici, pak insolvenční soud správně dovodil, že insolvenční správce sám v rozsahu, ve kterém popřela pohledávku i dlužnice, není ve sporu pasivně legitimován. Proto krajský soud podle vrchního soudu postupoval správně, když žalobu stěžovatelky dílem zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu zamítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu vrchní soud základní otázku formulovanou stěžovatelkou v jejím dovolání (byť tato doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena) rozhodl správně. Popřel-li tedy podle Nejvyššího soudu nevykonatelné pohledávky jak insolvenční správce, tak také dlužník v rámci oddlužení nebo reorganizace, musí být žaloba o určení pravosti, výše nebo pořadí pohledávky včas podána proti oběma popírajícím. Není-li takto postupováno, vede tato okolnost sama o sobě k zamítnutí žaloby.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
6. Ústavní soud nejprve uvádí, že ústavní stížnost formálně brojí petitem proti všem výrokovým částem napadených rozhodnutí. Proto je nutno konstatovat, že je-li ústavní stížností napadán výrok II rozsudku vrchního soudu, jímž byl vrchním soudem v jím definované části zrušen výrok III rozsudku insolvenčního soudu a věc byla v rozsahu této kasace insolvenčnímu soudu vrácena zpět k dalšímu řízení, pak v rozsahu, jímž je ústavní stížností napadán výrok II rozsudku vrchního soudu, není ústavní stížnost přípustná, neboť v rozsahu tohoto kasačního výroku vrchního soudu řízení před obecnými soudy ještě neskončilo. Proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
7. Ve zbývajícím rozsahu Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Argumentace použitá v ústavní stížnosti se totiž poněkud míjí s podstatou odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť navozuje dojem [srov. k tomu např. již bod 2 čl. IV ústavní stížnosti], jako by obecné soudy vycházely z toho, že principy ovládající reorganizaci nebo oddlužení by měly být automaticky použity pro řešení úpadku konkursem. Tak tomu ovšem zjevně není, když zejména vrchní soud vysvětlil, že k popření pohledávek dlužnicí došlo ještě v rámci reorganizace (byť tato se nezdařila a bylo přistoupeno k řešení úpadku konkursem). Insolvenční soud přitom o popření rozhodoval - podle mínění Ústavního soudu správně - podle fáze řízení, kdy k popření ze strany dlužnice došlo. Stěžovatelka přitom v ústavní stížnosti nenabízí žádnou přesvědčivou argumentaci, kterou by správnost a racionalitu tohoto základního úvahového východiska dostatečně zpochybnila.
9. Podle odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu (když správnost jeho rekapitulační části stěžovatelka v ústavní stížnosti relevantně nezpochybňuje) přitom byli věřitelé v dané insolvenční věci (tedy i stěžovatelka) poučeni, že popřela-li dlužnice jimi uplatněné pohledávky, je nutno žalobu na určení pravosti podat právě i proti dlužníkovi, nejen proti insolvenčnímu správci. Stěžovatelka se však tímto poučením neřídila a ani v ústavní stížnosti srozumitelně nevysvětluje, z jakého důvodu. Výklad preferovaný stěžovatelkou by naopak podle Ústavního soudu mohl vést k neodůvodněnému zvýhodnění některých věřitelů, kteří by ve fázi reorganizace nebo oddlužení nedbali dostatečně svých práv, aby následně díky přeměně reorganizace (oddlužení) na konkurz byl tento jejich nesprávný postup (a to i zpětně) napraven. Správnosti takto nastíněné úvahy přitom podle Ústavního soudu neodporuje ani stěžovatelkou odkazovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze z 5. 1. 2012 sp. zn. 15 Cmo 89/2011, neboť podle skutkových okolností popsaných v tomto rozsudku k provedení reorganizace v daném případě vůbec nedošlo, protože soud zamítl reorganizační plán a na majetek dlužníka prohlásil konkurz. Již s ohledem na tuto okolnost ovšem závěry uvedeného rozhodnutí podle Ústavního soudu nelze bez dalšího přenášet na případ stěžovatelky, neboť v nyní posuzované věci byla reorganizace povolena a dlužnice se o její reálné naplnění pokoušela. Právě k tomuto období je ovšem nutno dlužnicí učiněné popření pohledávek posuzovat.
10. Obdobné skutkové okolnosti, jako v nyní posuzovaném případě, pak vyplývají vzhledem k nyní řešené otázce i ze stěžovatelkou odkazovaného usnesení vrchního soudu ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 12 VSOL 154/2014, neboť v tomto případě byla povolena reorganizace, během níž došlo k popření pohledávek a teprve následně k její přeměně na konkurz. Pro úplnost je však nutno připustit, že odůvodnění vrchního soudu v tomto směru lze interpretovat i tak, jak to činí stěžovatelka; vrchní soud totiž vyslovil, že bylo-li dodatečně přistoupeno k přeměně reorganizace v konkurs, účinkům žaloby na určení pravosti pohledávky nebrání, byla-li tato podána za trvání reorganizace jen proti insolvenčnímu správci. K tomu ovšem Ústavní soud poznamenává, že jeho primárním úkolem není sjednocovat judikaturu obecných soudů (to je úkolem Nejvyššího soudu), která nadto zjevně prochází určitým přirozeným vývojem, v čemž a priori nelze shledávat nic protiústavního. Za podstatnou proto považuje zdejší soud okolnost, že naopak další stěžovatelkou jak v ústavní stížnosti, tak v dovolání odkazovaná judikatura [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2018 sp. zn. 29 ICdo 121/2016 (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná pod https://www.nsoud.cz)] vychází z toho, že nevyvolala-li žaloba na určení pravosti pohledávky již například během reorganizace své účinky, nemůže na tom nic změnit ani přeměna reorganizace v konkurs.
11. Odkazuje-li stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti na údajné rozporuplné výzvy ostatním věřitelům dlužnice, které jsou zavedeny do insolvenčního rejstříku a v nichž údajně insolvenční soud interpretoval rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 ICdo 121/2016 rozdílně, pak taková okolnost na akceptovatelnosti závěrů ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže sama o sobě nic změnit. Nadto Ústavní soud poznamenává, že ani z obsahu těchto odkazovaných konkrétních výzev insolvenčního soudu pro ostatní věřitele nevyplývá stěžovatelkou naznačovaná odlišná interpretace rozsudku sp. zn. 29 ICdo 121/2016.
12. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu