ECLI:CZ:US:2022:3.US.782.22.1
sp. zn. III. ÚS 782/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Červené, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. ledna 2022 č. j. 2 As 23/2020-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2019 č. j. 10 A 60/2017-68, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo na řádný výkon veřejné moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a právo pokojně užívat svůj majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozhodnutím Úřadu městské části Praha 16, odboru výstavby, dopravy a životního prostředí (dále jen "stavební úřad") ze dne 4. 5. 2015 č. j. 006989/15/OVDŽP sp. zn. 015268/13/OVDŽP/Hp byla zamítnuta žádost stěžovatelky o změnu užívání dočasné stavby na stavbu trvalou. Stavební úřad uvedl, že podle územního plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy se předmětné pozemky nachází v polyfunkčním území "SO1 - přírodní rekreační plochy", tedy jde o území s omezenou zastavitelností sloužící rekreaci, oddechu a sportovním aktivitám v přírodě, které podstatně nenarušují přírodní charakter území, jehož hlavní součástí je zeleň. Dále stavební úřad uvedl, že předmětné území se nachází v zastavěném území a zároveň v ploše označené jako nezastavitelné území, které nelze zastavět trvalými ani dočasnými stavbami s výjimkou liniových staveb a plošných staveb technického vybavení, účelových staveb sloužících provozu a údržbě příslušného funkčního využití a ostatních staveb uvedených v legendě jednotlivých funkčních ploch územního plánu. Jedná se také o záplavové území kategorie D) Aktivní zóna záplavového území, kde jsou požadavky na umísťování staveb stanoveny zvláštními právními přepisy (zákon č. 254/2001 Sb., o vodách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o vodách").
3. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podala stěžovatelka odvolání. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 16. 1. 2017 č. j. MHMP 41371/2017 rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil.
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako nedůvodnou zamítl s odůvodněním, že stavební úřad, potažmo vedlejší účastník, postupovali správně, když nepovolili změny užívání stavby pro rozpor se stanoveným funkčním využitím. Městský soud uvedl, že ze správního spisu nevyplývá, že by stěžovatelka vedla svůj záměr (změnu v užívání stavby) za účelem vytvoření přírodní rekreační plochy, když z podané žádosti o změnu užívání stavby ze dne 22. 10. 2013 je zřejmé, že chtěla využít stavby pro provoz a údržbu území (zázemí pro vozový park, sklady údržbové techniky, nezbytné kancelářské prostory a sociální zařízení). Městský soud poukázal taktéž na vyjádření Povodí Vltavy, státního podniku, jakožto dotčeného orgánu na úseku správy vodních toků, podle kterého se předmětná stavba nachází v záplavovém území Vltavy a Berounky a rovněž spadá do vymezeného záplavového území nejvyšší známé povodně (srpen 2002), přičemž haly se nacházejí v aktivní zóně záplavového území. Toto vyplývá taktéž z nesouhlasného závazného stanoviska Magistrátu hlavního města Prahy, odboru kanceláře ředitele MHMP, oddělení krizového managementu ze dne 10. 4. 2015. Městský soud konstatoval, že existence negativních závazných stanovisek dotčených orgánů představuje sama o sobě dostatečný důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatelky [§126 odst. 3 ve spojení s §4 odst. 2 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, a §149 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád")]. Dalším důvodem je skutečnost, že stavba se nachází v aktivní zóně záplavového území, ve které se podle §67 odst. 1 vodního zákona nesmí umísťovat, povolovat ani provádět stavby s výjimkou zákonem taxativně stanoveného okruhu staveb a udržovacích prací. Pokud tedy správní orgány nepovolily změnu užívání staveb jako staveb dočasných (povolených do dne 31. 12. 1990) na stavby trvalé, a to navíc za situace, kdy dokonce bylo o odstranění (dočasné) stavby v minulosti rozhodnuto (viz rozhodnutí Obvodního úřadu v Praze ze dne 1. 1. 1995 č. j. VÝS.C.Ch.p. 923-3450/95-Bí-R), byť k jeho realizaci doposud nedošlo, postupovaly v souladu se zákonem.
5. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl, neboť podle jeho názoru správní orgány nepochybily, když žádost o změnu využití stavby z dočasné na trvalou zamítly, protože pro ni nebyly splněny zákonné podmínky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti trvá na tom, že stavební úřad není oprávněn učinit kroky za účelem výkonu rozhodnutí Obvodního úřadu pro Prahu 5 ze dne 1. 11. 1995 č. j. VÝS.V.Ch.p.923-3450/95-Bí-R, kterým bylo nařízeno odstranění předmětných staveb, zároveň stavební úřad není oprávněn nařídit novým rozhodnutím ani odstranění těchto staveb, a to vzhledem k §48 odst. 2 správního řádu, podle kterého přiznat totéž právo nebo uložit tutéž povinnost lze z téhož důvodu téže osobě pouze jednou. Stěžovatelka uvádí, že považovat při posouzení její žádosti o změnu v užívání dočasné stavby na stavbu trvalou za stěžejní kritérium soulad této změny s územním plánem, je extrémním formalismem, který vzhledem ke skutečnosti, že stavební úřad již nemůže stěžovatelce (a ani jejím případným právním nástupcům) nařídit odstranění předmětných staveb, postrádá jakékoliv opodstatnění a legitimitu. Stavební úřad i správní soudy podle stěžovatelky rovněž zcela pominuly tu skutečnost, že předmětné stavby hal již striktně vzato nejsou dočasnou stavbou podle §2 odst. 3 stavebního zákona, neboť v současné době doba jejich trvání není omezena. Doba trvání těchto staveb byla totiž původně omezena do 31. 12. 1990 a následně bylo nařízeno jejich odstranění do 31. 12. 1998, přičemž po uplynutí této doby nedošlo k odstranění staveb a stavby byly naopak dále využívány, opravovány a udržovány v dobrém technickém stavu. Stěžovatelka má za to, že ačkoliv požádala o změnu v užívání stavby na stavbu trvalou, měl stavební úřad postupem podle §37 odst. 1 správního řádu posoudit její podání jako žádost o odstranění nesouladu, který existuje mezi skutečným právním a faktickým stavem předmětných staveb a způsobem, jakým právní stav předmětných staveb eviduje stavební úřad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Ústavní soud napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud taktéž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná správními soudy byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), nález ze dne 6. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 239/03 (N 129/31 SbNU 159) a další, dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz].
9. K takovému pochybení správních soudů v nyní posuzované věci nedošlo. Podstatou rozhodování správních soudů bylo především posouzení skutečnosti, zda stěžovatelkou navržená změna v užívání staveb z dočasného na trvalé je v souladu s územně plánovací dokumentací, kterou se podle §2 odst. 1 písm. n) [nyní písm. p)] stavebního zákona rozumí zásady územního rozvoje, územní plán a regulační plán. Správní orgány i správní soudy seznaly nesoulad s územním plánem, který pozemky, na nichž se stavba nachází, zařadil do polyfunkčního území "S01 - přírodní rekreační plochy". K uvedenému přistupuje skutečnost, že taktéž závazná stanoviska dotčených orgánů (Povodí Vltavy, Magistrát hlavního města Prahy) byla negativní, dalším důvod pro zamítnutí žádosti spočíval v tom, že se pozemky nacházejí v aktivní zóně záplavového území.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s těmito hledisky, kterými posuzovaly správní orgány i správní soudy její žádost, její argumentace tak směřuje proti textu zákona, konkrétně proti §126 odst. 3 stavebního zákona, podle něhož změna v užívání stavby musí být v souladu s územně plánovací dokumentací, s cíli a úkoly územního plánování, s obecnými požadavky na výstavbu, s veřejnými zájmy chráněnými tímto zákonem a se zvláštními právními předpisy. Stěžovatelka tedy toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. To platí tím spíše pro argumentaci stěžovatelky týkající se otázky odstranění dotčených staveb, na které však správní soudy své rozhodnutí nezaložily. Jak bylo v napadených rozhodnutích ústavně souladným způsobem vysvětleno, předmětem věci není rozhodnutí o odstranění stavby, ale rozhodnutí o žádosti stěžovatelky o změnu v užívání dočasné stavby na stavbu trvalou.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu