ECLI:CZ:US:2022:3.US.807.22.1
sp. zn. III. ÚS 807/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. M., právně zastoupeného JUDr. Barborou Bretlovou, advokátkou se sídlem Vratislavická 1012, Liberec, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 911/2021-10283 ze dne 31. 1. 2022, usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 18/2020 ze dne 1. 2. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 T 8/2015 ze dne 9. 1. 2020, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost spolu s ní spojeným návrhem se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi mělo dojít k porušení jeho níže specifikovaných práv zaručených Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným ze spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. b), písm. c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 5. 2015. Za výše uvedené jednání a za sbíhající se zvlášť závažný zločin podvodu dle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. 43 T 12/2014, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2017 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 74/2015, byl stěžovatel odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce sedmi a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze podal následně stěžovatel dovolání, opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), b), g) a l) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
3. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak napadená rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud k podanému dovolání nezhojil zásadní vadu napadených rozhodnutí, kdy byl uznán vinným trestným činem dle §216 odst. 4. písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv z popisu skutku a zjištěného skutkového stavu nijak nevyplývá, že by se měl dopustit legalizace ve vztahu k věci nebo jiné majetkové hodnotě ve značné hodnotě, když jak sám Nejvyšší soud ve shodě s ustálenou judikaturou konstatoval, že jednotlivé hodnoty dle tohoto odstavce nelze sčítat, a nelze sčítat ani jednotlivé částky peněz, které jsou tak považovány vždy za jednu hromadnou věc. Je zřejmé, že se tohoto trestného činu nemohl dopustit, a byl-li za něj odsouzen, stalo se tak v přímém rozporu s čl. 39 Listiny. Stěžovatel má dále za to, že napadeným rozhodnutím, resp. rozhodnutím soudu v prvním stupni, bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Jelikož má stěžovatel za to, že výkon uloženého trestu by pro něho i pro osoby jemu blízké znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout třetím osobám, a zároveň, že odložení vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem, navrhuje, aby Ústavní soud svým rozhodnutím odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
6. Ústavní soud připomíná, že při přezkumu rozhodnutí soudů v trestních věcech není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy. Podle čl. 90 Ústavy jen trestní soud je oprávněn rozhodovat o otázce viny a trestu. Provedené důkazy soud hodnotí v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, která je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Soud je podle ustanovení §2 odst. 5 a 6 a §125 tr. řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Pokud tuto povinnost dodrží, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval, tedy opětovně hodnotil důkazy a přehodnocoval závěry obecných soudů, až na níže uvedené specifické výjimky mající ústavněprávní relevanci. Půjde o případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. II. ÚS 182/02 (N 130/31 SbNU 165)].
7. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel stejně jako v průběhu celého trestního řízení tvrdí, že se žádného trestného činu nedopustil, a v této souvislosti namítá, že soudy zjištěné skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají. Jde tak v zásadě o totožné námitky, jimiž se z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků zabývaly vrchní soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
8. Za daných okolností pokládá Ústavní soud za adekvátní omezit se na závěr, že v postupu soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu, tento soud provedl dokazování v rozsahu, který mu umožnil rozhodnout o vině stěžovatele. V odůvodnění svého rozhodnutí řádně uvedl, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele, která je opakována v ústavní stížnosti, a jak právně kvalifikoval prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení tr. zákoníku. V této souvislosti mu nelze vytknout žádné podstatné pochybení. Vrchní soud neshledal důvod pro jakoukoli změnu skutkových zjištění, která označil za správná a úplná, a přiměřeně se vyslovil ke všem relevantním námitkám stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze připomíná, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument". Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí kupříkladu ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92,
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy všech stupňů své závěry o trestní odpovědnosti stěžovatele přesvědčivě odůvodnily a podepřely provedenými důkazy. Ke stejnému závěru ostatně dospěl i Nejvyšší soud, který řešil i extrémní nesoulad skutkových zjištění s provedenými důkazy, neboť si byl vědom judikatury Ústavního soudu, podle níž je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, která jsou podkladem pro právní posouzení věci, uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy [srov. nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), usnesení ze dne 11. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 3136/09, dostupné jako všechna rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz], a z pohledu takových vad přezkoumal rozhodnutí soudů obou stupňů, neshledal však žádný rozpor, natož rozpor extrémní. Jeho řádně odůvodněné závěry o tom, že skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, z ústavně právního hlediska obstojí. Podrobně se Nejvyšší soud zabýval rovněž námitkou stěžovatele ohledně porušení jeho práva na zákonného soudce. Jak uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, z obsahu spisového materiálu vyplývá, že projednávaná trestní věc po jejím vrácení z prvního dovolacího řízení za situace, že bylo nutno změnit senát pro projednání této věci v důsledku zániku funkce soudce JUDr. Nováka, byla místopředsedou Městského soudu v Praze v souladu s rozvrhem práce přidělena do senátu 46 T JUDr. Kateřiny Ratkovské, neboť toto oddělení bylo aktuálně na řadě. Nejvyšší soud z hlediska dodržení jednotlivých ustanovení trestního řádu neměl k takovému postupu připomínky, přičemž Ústavní soud považuje jeho odůvodnění za dostatečné a nezavdávající pochyby ohledně dodržení ústavních principů.
10. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a zjištěními, která z nich soudy učinily, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat. Lze tak uzavřít, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Stejně tak musel odmítnout i návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť k postupu dle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neshledal důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Vojtěch Šimíček. v. r.
předseda senátu