ECLI:CZ:US:2022:3.US.816.22.1
sp. zn. III. ÚS 816/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele nezletilého F. P., zastoupeného otcem F. P., právně zastoupeného JUDr. Janou Materovou, advokátkou se sídlem Poštovní 31, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2022 č. j. 27 Cdo 3728/2020-153, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 7. 2020, č. j. 11 Co 143/2020-101, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 2. 2020 č. j. 61 C 320/2018-77, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že Okresní soud v Ostravě (dále také "okresní soud") zamítl žalobu stěžovatele, aby žalovaný (V. V.) byl zavázán vyklidit v tomto rozsudku specifikovaný byt. Toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Ostravě (dále také jen "krajský soud") nyní rovněž napadeným rozsudkem, když se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry okresního soudu. V návaznosti na východiska okresního soudu zdůraznil, že právní předchůdkyně žalovaného nabyla členský podíl v bytovém družstvu k předmětnému bytu na základě řádné smlouvy uzavřené prostřednictvím realitní kanceláře a zaplatila za něj poměrně vysokou částku, zcela odpovídající hodnotě podílu. Před samotným převodem si právní předchůdkyně žalovaného na družstvu ověřovala, zda převodkyni svědčí členská práva a povinnosti a zda je může převést. Bylo tak bez pochyby prokázáno, že v době uzavírání smlouvy o převodu členského podílu byla právní předchůdkyně žalovaného v dobré víře, že tento podíl řádně nabyla. Jestliže za situace, kdy začala provádět rekonstrukci tohoto bytu, za ní přišel otec stěžovatele, pro ni neznámý člověk, a začal jí tvrdit, že podle dědického rozhodnutí jeho dítě nedostalo za byt řádně zaplaceno a vznášel-li v této souvislosti finanční požadavky, mohly tyto okolnosti u právní předchůdkyně žalovaného skutečně vzbudit pochybnosti, zda nedošlo k nějakému podvodu. Nicméně poté, kdy si právní předchůdkyně žalovaného opětovně ověřila platnost převodu na družstvu, jakož i u své právní předchůdkyně a z obou stran byla ubezpečena, že je vše v pořádku, ke ztrátě dobré víry u ní ani podle krajského soudu nemohlo dojít. To obzvláště za situace, kdy otec stěžovatele zásadně nezpochybňoval nabytí členského podílu z její strany, ale vznášel požadavek na finanční vyrovnání. Tuto skutečnost mimo jiné potvrzuje podle krajského soudu i další postup otce stěžovatele, který se domáhal náhrady škody vůči bytovému družstvu a v zásadě až tehdy, když neuspěl, se v soudním řízení domáhá vyklizení bytu žalovaného. Vzhledem k tomu, že v případě družstevního podílu jsou to příslušná družstva, která vedou evidenci členů a jejich podílů (tato majetková práva tak nejsou evidována například v katastru nemovitostí), učinila právní předchůdkyně žalovaného vše, co bylo v dané situaci racionální pro vyhodnocení jí získaného nabývacího titulu. Za daného stavu tak krajský soud uzavřel, že žalovaný není v daném soudním řízení pasivně legitimován, neboť je osobou, která řádně nabyla družstevní podíl spolu s nájmem předmětného bytu. Jako nájemce proto žalovaný není osobou, která věc neprávem zadržuje a není proto v řízení o vyklizení pasivně legitimován.
3. Následné dovolání stěžovatele odmítl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Nejvyšší soud. Krajský soud totiž podle Nejvyššího soudu při hodnocení dobré víry právní předchůdkyně žalovaného správně přihlédl ke všem okolnostem případu, tyto okolnosti hodnotil z objektivního (nikoliv ze subjektivního) hlediska a vzal v úvahu, zda při běžné opatrnosti měla, respektive mohla mít, držitelka pochybnosti o tom, zda jí družstevní podíl patří. Posouzení dobré víry ze strany právní předchůdkyně žalovaného učiněné krajským soudem přitom nelze podle Nejvyššího soudu v žádném případě považovat za zjevně nepřiměřené, když jen taková okolnost by Nejvyšší soud opravňovala do jeho rozhodnutí zasáhnout.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ke konkrétním námitkám stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.
8. Především je nutno kriticky uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje námitky, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně a ústavně konformně vypořádaly. Zjevně totiž vyšly z principu rovnosti vlastnického práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Aby bylo možno z principu rovnosti vlastnictví učinit výjimku, musely by pro takový postup existovat objektivní a racionální důvody [srov. k tomu přiměřeně již např. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 8. 10. 1992 sp. zn. Pl. ÚS 22/92]. Ani stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by měl obecně platit princip priority nabytí věci děděním oproti nabytí věci vydržením, zvláště pokud k vydržení došlo za splnění všech zákonných podmínek. Odkazuje-li stěžovatel v této souvislosti na rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2012, č. j. 54 C 101/2010-70, pak tímto rozhodnutím byla de facto toliko potvrzena dohoda tehdejších účastníků řízení (stěžovatele a jeho bratrů), že to bude právě stěžovatel, komu připadne členský podíl v bytovém družstvu, v jehož majetku se nachází předmětný byt s tím, že stěžovatel se s ostatními (eventuálními) dědici (svými sourozenci) vypořádá. Okolnosti případu tedy zjevně nejsou nastaveny tak (přinejmenším v konfrontaci s tvrzeními stěžovatele), že by zde existovalo pravomocné rozhodnutí přiznávající stěžovateli vlastnické právo k podílu v družstvu, které by ale bylo - řečeno slovy ústavní stížnosti - zrušeno následným uplatněním institutu vydržení. Rovněž samotný stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně uvádí, že spor vedený pod sp. zn. 54 C 101/2010 byl vyvolán s ohledem na okolnost, že společné členství sourozenců v bytovém družstvu není možné.
9. Výše pak Ústavní soud rekapituloval podle něj zcela přesvědčivý závěr krajského soudu i okresního soudu, proč ani postup stěžovatelova otce nemohl v právní předchůdkyni současného žalovaného vyvolat pochybnosti o její dobré víře v oprávněnost držby bytu (a nemohl tedy přerušit plynutí doby potřebné k nastoupení účinků vydržení). Stěžovatel přitom ani nyní v ústavní stížnosti nepřináší argumentaci tento závěr obecných soudů důvodně zpochybňující. Již obecné soudy totiž vysvětlily, že není podstatné, zda se právní předchůdkyně žalovaného dokázala shodně vyjádřit ve dvou samostatných soudních řízeních vyvolaných stěžovatelem k okolnostem, jak a kdy se dozvěděla od otce stěžovatele, že tento není spokojen s výsledkem dědického řízení pro stěžovatele jako svého syna (tedy v dědickém řízení po stěžovatelově zemřelé matce, jíž původně svědčila práva a povinnosti ze členství v bytovém družstvu), neboť ani sám otec stěžovatele nejprve nezpochybňoval majetková práva nabytá právní předchůdkyní žalovaného a požadoval toliko finanční dorovnání (tato okolnost přitom není v předmětné věci sporná).
10. Správnost ústavní stížností napadených rozhodnutí nemůže zpochybnit ani úvaha Ústavního soudu vyjádřená mimo nosné důvody jeho nálezu sp. zn. IV. ÚS 2000/18 ze dne 2. 4. 2019 (N 52/93 SbNU 193; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz), zda by více neodpovídalo současné společenské realitě, pokud by se na podíl v bytovém družstvu nahlíželo pro účely nastoupení účinků vydržení jako na věc nemovitou (doba potřebná k vydržení by tak v obdobných typech sporů činila 10 let a nikoliv toliko 3 roky). Předmětnou úvahu uvedenou v odst. 35 naposledy citovaného nálezu Ústavního soudu je totiž nutno hodnotit především jako příspěvek k diskuzi mezi soudy, když nadto Nejvyšší soud ve stížností napadeném rozhodnutí předestírá jiné (a nikoliv zcela nepřesvědčivé) argumenty, proč je přiměřené podíl v družstvu i nadále - v souladu s ustálenou rozhodovací praxí - hodnotit jako věc movitou.
11. Ústavní stížností napadená rozhodnutí podle přesvědčení Ústavního soudu nejsou ani nepředvídatelná nebo překvapivá, a to ve vztahu k rozhodnutím vydaným v jiných stěžovatelem vyvolaných řízeních. Obecné soudy se tak např. nevyjadřují k otázce, zda stěžovatel je nebo není po matce dědicem (nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí se týkají otázky, zda žalovaný má či nemá povinnost vyklidit předmětný byt). Pokud pak jde o rozhodnutí vydaná v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady jím tvrzené škody proti družstvu, v nich je mimo jiné uvedeno, že i kdyby bylo v jiném řízení zjištěno, že stěžovatel pozbyl svá práva k podílu v družstvu vydržením (k čemuž ovšem tehdy nepostačovala stěžovatelem uváděná tvrzení), bytové družstvo se žádného protiprávního jednání, z něhož by stěžovateli mohl plynout nárok na náhradu škody, nedopustilo. Toho se naopak např. podle odst. 25 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 9. 2018 č. j. 15 Cm 119/2018-369 dopustil jeden z bratrů stěžovatele, který převáděl členská práva k podílu v družstvu, která mu nenáležela. Nejvyšší soud se pak v dané souvislosti v nyní ústavní stížností napadeném rozhodnutí mohl zabývat jen správností těch otázek, na nichž je založeno dovoláním napadené rozhodnutí krajského soudu.
12. Na základě shora uvedeného lze proto učinit závěr, že napadenými rozhodnutími obecných osudů nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatele, a proto byla jeho ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu