ECLI:CZ:US:2022:3.US.832.22.1
sp. zn. III. ÚS 832/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ZL interiér s. r. o., se sídlem Jivina 56, zastoupené JUDr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., MBA, advokátkou se sídlem Žitná 1575/49, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2021 č. j. 30 Co 116/2021-251 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 27. 5. 2021 č. j. 18 C 254/2020-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatelka se domáhala v rámci soudního řízení zaplacení částky ve výši 48 888 Kč s příslušenstvím, coby zhotovitelka díla na základě uzavřené smlouvy o dílo dle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů po dvou žalovaných. Za provedené dílo zaplatil žalovaný I. zálohovou fakturu ve výši 40 000 Kč. Faktura po zhotovení a předání díla ve výši 48 888 Kč nebyla stěžovatelce uhrazena, i přes opakované urgence obou žalovaných. Žaloba směřovala proti dvěma žalovaným z důvodu nevyjasněných vztahů žalovaného I. a žalovaného II. Okresní soud v Berouně rozhodl, že povinný k placení díla je žalovaný II. Ten se proti rozsudku odvolal a krajský soud následně rozhodl, že žaloba, jíž se stěžovatelka domáhala platby uvedené částky s příslušenstvím, se zamítá a uložil stěžovatelce náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje porušením výše uvedených práv z důvodu libovůle krajského soudu, která se projevila zejména tím, že ve svém rozsudku žádným způsobem nevyvrátil či nezměnil rozsudek nalézacího soudu tak, aby došlo k uložení povinnosti žalovanému I. a zároveň přitom zamítl rozhodnutí nalézacího soudu v rozsahu, ve kterém byla tato předmětná povinnost původně uložena žalovanému II.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
6. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
7. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecných soudů. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu