ECLI:CZ:US:2022:3.US.85.22.1
sp. zn. III. ÚS 85/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Zdráhala, zastoupeného Mgr. Ivo Školou, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, proti výrokům II. až VI. rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. 10. 2021, č. j. 69 Co 184/2021-213, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s ústavním principem obsaženým v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, stěžovatel se žalobou domáhal vůči společnosti Projekt Slavonínská, s. r. o. (dále jen "žalovaná") zaplacení částky 15 972 Kč s úrokovým příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené žalovanou, když v důsledku odstraňování reklamovaných vad předmětu koupě nemohl v období od 15. 4. 2019 do 15. 9. 2019 užívat svoji garáž. Vzniklou škodu představovaly stěhovací náklady do náhradních prostor a zpět a pronájem náhradních prostor v předmětném období.
3. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
4. Postačí proto uvést, že rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 24 C 33/2020-172, Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 972 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p. a. z částky 15 972 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.).
5. K odvolání žalované ve věci rozhodoval Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud"), který - při zohlednění částečného zpětvzetí odvolání - ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že odvolací řízení se v rozsahu částky 10 000 Kč zastavuje (výrok I.). Ve zbytku pak krajský soud rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žaloba se zamítá v rozsahu, v němž se stěžovatel domáhá vůči žalované zaplacení částky 5 972 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 12. 2019 do zaplacení. Současně stanovil, že žalovaná je povinna zaplatit stěžovateli úrok z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 10 000 Kč za dobu od 10. 12. 2019 do 17. 9. 2021 ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok II.). Krajský soud rozhodl rovněž o nákladech řízení (výroky III. až VI.).
6. Stěžovatel s těmito závěry krajského soudu (konkrétně s výrokem II. a nákladovými výroky III. až VI.) nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž uvádí, že "rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu v provedeném dokazování a že tento soud zcela nesprávně dovodil skutkový stav, čímž porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces. Dle stěžovatele odvolací soud pochybil, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jednoznačně nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, a je tak nutno toto rozhodnutí považovat za jsoucí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny." Za překvapivý pak označuje závěr krajského soudu, že nárok na náhradu nákladů vzniklých stěžovateli při řešení jeho reklamace nevznikl po 30. 6. 2019, tj. od 1. 7. 2019 do 15. 9. 2019. Stěžovatel se neztotožnil se závěrem krajského soudu, že v období od července 2019 zde není dána příčinná souvislost mezi porušením smluvní povinnosti na straně žalované a uplatněnou škodou.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozhodnutím a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to především z důvodu její bagatelnosti.
8. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud v minulosti také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Předně je třeba uvést, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč (a stanoví-li pro rozhodování o náhradě nákladů řízení dokonce výluku z přípustnosti dovolání), jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení, lze přitom v tomto ohledu považovat jednoznačně za bagatelní, neboť po částečném zpětvzetí odvolání je předmět řízení omezen částkou 5 972 Kč [srov. k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz].
10. Ústavní soud současně v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byl by dán zájem na respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
11. Nadto dospěl Ústavní soud po konfrontaci obsahu ústavní stížnosti napadeného soudního rozhodnutí k závěru, že jím zjevně nedošlo ke stěžovatelem namítanému zásahu do jeho základního práva. Krajskému soudu totiž nelze vytknout, že ohledně nároku stěžovatele rozhodl právě tímto způsobem. Pro Ústavní soud je v nynější věci určující, že krajský soud dostatečně rozvedl, jakými úvahami se řídil při posuzování podaného odvolání, resp. vysvětlil, proč v dané věci nelze stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na náhradní pronájem za období od 1. 7. 2019 (srov. rozsudek krajského soudu, body 12-14). Na tomto závěru nespatřuje Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
12. V tomto ohledu lze rovněž podotknout, že sama skutečnost, že se stěžovatel se závěry krajského soudu neztotožňuje, ještě nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu, který již v minulosti mnohokráte zdůraznil, že z práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, neplyne a logicky ani plynout nemůže právo na úspěch ve věci.
13. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu