ECLI:CZ:US:2022:3.US.857.22.1
sp. zn. III. ÚS 857/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky P. M., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou se sídlem Rumunská 1720/12, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2021 č. j. 50 P 65/2019-3569 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022 č. j. 54 Co 381/2021-3631, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zásada nejlepšího zájmu dítěte dle čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a dále namítá porušení čl. 1 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí, usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 1. 2016 č. j. 28 Nc 1/2016-115 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2017 č. j. 32 Co 173/2017-1103 byl upraven styk otce s nezletilými dětmi každý sudý týden od středy od 17:00 hod. do neděle do 17:00 hod. s tím, že k převzetí a předání nezletilých bude docházet v místě bydliště stěžovatelky. V návaznosti na návrh otce nezletilých vydal Okresní soud Praha-západ usnesení ze dne 2. 2. 2018 č. j. 28 Nc 1/2016-44, kterým vyzval matku, aby výše uvedená rozhodnutí ve věci úpravy styku otce s nezletilými plnila a zároveň ji poučil o následcích dalšího porušování daných rozhodnutí, především o možnosti ukládání pokuty do výše 50 000 Kč. Následně otec nezletilých podal celkem 21 návrhů na výkon výše uvedených rozhodnutí. Stěžovatelce byla usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 8. 2021 č. j. 50 P 65/2019-3569 uložena pokuta celkem ve výši 86 000 Kč za nerealizované styky otce s nezletilými syny v období od 19. 4. 2018 do 31. 7. 2019 (výrok I). Následně stěžovatelka neúspěšně napadla výrok I. usnesení odvoláním u Městského soudu v Praze.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav bez nejmenších pochybností, jak je jejich povinností. Dále namítá, že nebyla soudy vyzvána, aby se k návrhům otce vyjádřila a nebyla upozorněna na následky nesplnění výzvy soudu. Dle stěžovatelky nesprávnost stížností napadených rozhodnutí spočívá v jejich neurčitosti a nepřezkoumatelnosti. Dále namítá, že soudy nezjistily dostatečně její majetkovou a finanční situaci s tím, že nedisponuje žádnými úsporami, které by mohly pokrýt zaplacení pokuty. Z tohoto důvodu současně stěžovatelka navrhovala odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétního rozhodnutí ve svůj prospěch.
6. K vlastnímu předmětu ústavní stížnosti Ústavní soud poznamenává, že přistupuje velmi zdrženlivě k přezkumu rodinně právních věcí, do nichž zasahuje jen v případech skutečně extrémních. Rozhodování v této navýsost citlivé oblasti je zásadně doménou obecných soudů, které, se znalostí spisu a vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a s orgánem sociálně právní ochrany dětí, mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit konečné rozhodnutí, jež bude odrážet nejen zájmy rodičů, ale zejména zájmy nezletilých dětí.
7. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s napadenými rozhodnutími, která je však spíše opakováním již předestřené argumentace a postrádá potřebný ústavněprávní rozměr. Podle §502 odst. 1 a 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "z.ř.s."), soud nařídí výkon rozhodnutí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí. Výkon rozhodnutí uložením pokuty lze nařídit opětovně, jen je-li to účelné, přičemž výše jednotlivé pokuty nesmí přesahovat 50 000 Kč.
8. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy aplikovaly relevantní zákonná ustanovení, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti, srozumitelně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a napadená usnesení taktéž opřely o přiléhavou argumentaci. Důvody, pro které by daná usnesení bylo možné označit za svévolná či jinak excesivní, Ústavní soud nezjistil.
9. Stěžovatelka namítá, že soudy rozhodly jen na základě jednostranného tvrzení otce a je přesvědčena, že s ohledem na nemožnost vysvětlit vše v ústním jednání došlo k porušení zásady ústnosti soudního procesu. Proti usnesení nalézacího soudu přitom mohla brojit odvoláním, v rámci kterého mohla veškeré své námitky uplatnit, což také učinila. Měla tak možnost uvést tvrzení způsobilá zpochybnit informace obsažené v návrhu otce, jakož i zjištění učiněná nalézacím soudem, která byla podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí uložením pokuty, přičemž odvolací soud se s nimi následně také seznámil a zaujal k nim své stanovisko. Stěžovatelka byla v řízení právně zastoupena.
10. Stěžovatelkou odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou v tomto případě důvodné. Dle nálezů II. ÚS 3489/15, III. ÚS 3462/14 a III. ÚS 3363/10 je třeba při soudním vynucování styku postupovat s ohledem na ústavně chráněný zájem nezletilých a respektovat jejich přání a zároveň je vyloučeno, aby kterýkoliv z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. V posuzovaném případě matka nevyvíjela odpovídající snahu, aby se styky uskutečnily a nebyla prokázána její snaha o plnění soudem stanovených povinností. Vzhledem k výše řečenému, bylo udělení pokuty soudem poslední možností jak stěžovatelku motivovat k dodržení soudních rozhodnutí. Není pravdou, že by se soud nezabýval finanční a majetkovou situací stěžovatelky, neboť výše možné pokuty byla až 50 000 Kč. Z tohoto pohledu byly jednotlivé pokuty ve výši 2 000 Kč za každý neuskutečněný styk během roku a ve výši 10 000 Kč za neuskutečněný styk během prázdnin, stanoveny symbolicky ve spodní hranici s motivačním cílem.
11. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné protiústavní porušení zákonných zásad, ovládajících postup soudů v soudním řízení, ani vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah. Povinností rodiče, který má dítě v péči je i zajistit, aby bylo dítěti umožněno nerušeně se stýkat s druhým rodičem, a to tak, aby byla rodičovská práva druhého rodiče co nejvíce naplněna.
12. Konečně Ústavní soud připomíná obecný a notoricky známý poznatek, že soudní spory mezi rodiči vedou často k traumatizování nezletilých dětí, které se stávají obětmi chování svých rodičů. Optimální cestou vedoucí k nalezení nejlepšího zájmu dítěte není konfliktní soudní pře, nýbrž rozumná dohoda rodičů. Postrádají-li rodiče tento rozumný náhled, nelze dospět k dobrému řešení žádným soudním rozhodnutím.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. V této procesní situaci návrh podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (jako návrh akcesorický) sdílí osud "meritorně neprojednatelné" ústavní stížnosti. O tomto návrhu Ústavní soud nevydával samostatné rozhodnutí, neboť o ústavní stížnosti rozhodl v krátké době poté, co ji obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2022
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu