ECLI:CZ:US:2022:3.US.878.22.1
sp. zn. III. ÚS 878/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Martina Páska, zastoupeného JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Žitná 10, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2022, č. j. 2 As 340/2019-30, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, č. j. 44 A 62/2018-30, a rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví ze dne 3. 7. 2018, č. j. 22461/2018-NH-30.1-30.5.18, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Praze a Ministerstva zdravotnictví, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví (dále jen "ministerstvo"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 20 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí ministerstva a napadených rozsudků krajského a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že na základě rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje ze dne 3. 7. 2018, č. j. KHSSC 16380/2018, sp. zn. S-KHSSC 61546/2017 (dále jen "prvostupňové rozhodnutí"), byl na základě kontrolních zjištění po vykonání státního zdravotního dozoru krajskou hygienickou stanicí stěžovatel jako provozovatel provozovny stravovacích služeb uznán vinným ze spáchání přestupku, neboť v rozporu se zákonem č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek (dále jen "zákon o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek") nevyzval hosty, kteří v době kontroly nedodržovali zákaz kouření, aby v tomto jednání nepokračovali, nebo aby prostor provozovny opustili; zároveň nesplnil povinnost označit u vstupu do vnitřních prostor provozovny zjevně viditelnou grafickou značkou "Kouření zakázáno". Za to mu byla uložena úhrnná pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Ministerstvo jako nadřízený správní orgán změnilo napadeným správním rozhodnutím prvostupňové rozhodnutí tak, že v jeho výroku pouze opravilo neúplný název provozovny stěžovatele, a ve zbytku je potvrdilo.
3. Žalobu, kterou stěžovatel proti napadenému rozhodnutí podal, zamítl krajský soud jako nedůvodnou. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel byl v době kontroly držitelem živnostenského oprávnění pro hostinskou činnost, pro jejíž výkon měl v živnostenském rejstříku zapsánu dotčenou provozovnu, a že v této provozovně podával alkoholické a nealkoholické nápoje a balené potraviny. Provozovna byla rozhodnutím stavebního úřadu povolena k užívání jako provozovna rychlého občerstvení. Ke stěžovatelem rozporovaným skutečnostem krajský soud dále uvedl, že k naplnění pojmu provozovna stravovacích služeb postačí k přímé spotřebě podávat toliko nápoje a že je nerozhodné, zda je osoba ve smyslu §9 odst. 1 zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek členem spolku; podstatné je, že tato osoba nedodržuje zákaz kouření. Nezáleží rovněž na tom, zda byla provozovna žalobce veřejnosti volně přístupná, či zda byla přístupná pouze členům spolku. Právní předpisy totiž obecně nebrání tomu, aby žalobce podmínil vstup do své provozovny členstvím ve spolku, pokud je tak činěno nediskriminačním způsobem; omezení vstupu do provozovny na základě členství však nevylučuje takové provozovny z veřejnoprávní regulace a z kontrolní pravomoci orgánů veřejné moci. Veřejnoprávní regulace na stěžovatele totiž dopadá z důvodu naplnění vymezených objektivních kritérií, nikoli na základě skutečnosti, zda si to přeje či nikoli.
4. Krajský soud uvedl, že ze správního spisu zjistil, že provozovna popsaným způsobem provozována nebyla, neboť nikdo nekontroloval, zda do provozovny žalobce vstupují členové klubu či jiné osoby, a toto zjištění žalobce dále nerozporoval. Jeho provozovna navenek působí jako jakákoli jiná provozovna restauračního typu, je opatřena vývěsním štítem a cenovou nabídkou nápojů, má stanovenou otevírací dobu, přičemž je nerozhodné, že je na dveřích označena jako klubová místnost pouze pro členy klubu. Správní orgány proto dle krajského soudu dospěly ke správnému závěru, že žalobce provozuje provozovnu stravovacích služeb.
5. Krajský soud se nemohl zabývat námitkou stěžovatele, že bylo zasaženo do činnosti spolku od stěžovatele odlišného, neboť kontrolovaným subjektem byl stěžovatel, správní orgány vedly řízení o přestupcích pouze s ním a okolnost, že je současně předsedou klubu, na tom nic nemění. Krajský soud rovněž doplnil, že i v případě, že by se v prostoru, který naplňuje znaky místa, v němž je kouření právními předpisy zakázáno, konala soukromá oslava, museli by se její účastníci podrobit veřejnoprávní regulaci.
6. Následnou kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud nyní napadeným rozsudkem zamítl dle §110 odst. 1 věty poslední zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje skutková zjištění učiněná správními orgány a soudy a svoji argumentaci omezuje na prezentaci svého skutkového pohledu na stav věci. Stejně jako v předchozích řízeních uvádí, že v kontrolovaných prostorách je provozován Kuřácký klub a namítá, že mu bylo v průběhu kontroly znemožněno jeho tvrzení doložit. Tvrdí, že napadenými rozsudky bylo porušeno jeho sdružovací právo. Současně má za to, že takové omezení zájmové činnosti zasahuje do práv ostatních kuřáků, aniž by k tomu byly naplněny podmínky. Členové totiž nikoho neohrožovali a nenarušovali bezpečnost ani veřejný pořádek. Stěžovatel upozorňuje, že stát nemůže kuřácké spolky úplně zakázat, jen vymezit podmínky, za jakých mohou fungovat, a dodává, že za současné legislativy se kuřáci nemohou nikde společně scházet.
8. Pro posouzení ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nutná, neboť účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či ve správním řízení jemu předcházejícím), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je tak v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných (správních) soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního proto může být v zásadě hodnocena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečný a racionální základ, zda právní závěry orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není zatížen libovůlí. Těmto požadavkům přitom Nejvyšší správní soud, krajský soud i nadřízený správní orgán v nyní posuzovaném případě plně dostály.
12. Ústavní soud rovněž konstatuje, že obsah ústavní stížnosti představuje pokračující polemiku se skutkovými a právními závěry soudů a správních orgánů. Stěžovatel se tímto způsobem pokouší v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení ze strany správních orgánů a správních soudů a tím revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení. Tímto však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu ale s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
13. Jelikož stěžovatel v podstatě polemizuje s vlastním omezením kouření a představuje svůj náhled na věc, Ústavní soud připomíná, že se již v minulosti úplným zákazem kouření v prostorách provozoven stravovacích služeb [§8 odst. 1 písm. k) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek] zabýval. V nálezu ze dne 16. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 7/17, přitom vyslovil závěr, že takové omezení ani samo o sobě, ani ve vztahu k výjimkám stanoveným v §8 odst. 1 písm. a) a b) téhož zákona, nelze považovat za protiústavní. S ohledem na všeobecnou závaznost nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) je Ústavní soud tímto nálezem a právními závěry v něm obsaženými vázán a nezbývá proto, než aby je akceptoval i v tomto řízení. Jinak vyjádřeno, v tomto řízení Ústavní soud již nemůže jakkoliv zpochybňovat úplný zákaz kouření v provozovnách stravovacích služeb, neboť jej již citovaným plenárním nálezem aproboval jako ústavně konformní.
14. Podstata nyní posuzované věci proto spočívá již pouze v konfrontaci námitek uplatněných stěžovatelem s hodnocením soudů, které provedly subsumpci skutkových okolností daného případu pod příslušná ustanovení zákonné úpravy.
15. Jak již přitom v napadeném rozsudku shrnul krajský soud, žalobce - stručně řečeno - od samého počátku nesouhlasí s tím, že by na něj vůbec dopadala ustanovení právních předpisů veřejného práva na úseku ochrany zdraví před účinky návykových látek, tedy že svou činnost vykonává v takovém právním režimu, který aplikaci těchto norem vylučuje. Ústavní soud však shledal, že identifikace skutkových okolností a jejich subsumpce pod příslušné zákonné normy, které nejprve správní orgány a pak i správní soudy provedly, nejsou zjevně nepřijatelné ani arbitrární a jsou v souladu výkladem podústavního práva, do nějž Ústavnímu soudu nepřísluší vstupovat.
16. Ústavní soud totiž zcela souhlasí se závěry správních orgánů i soudů, neboť v posuzované věci bylo rozhodující, že kontrolovanou osobou a následně účastníkem řízení o přestupku byl stěžovatel (nikoliv klub či jeho členové) a že v prostorách, které jsou provozovnou stravovacích služeb (mj. dle rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, ale i podle označení jako provozovny živnosti stěžovatele) vykonával činnost, která je poskytováním stravovací služby (tím je i pouhé podávání nápojů k přímé spotřebě) a současně bylo zjištěno, že osoby nacházející se v předmětných prostorách kouřily.
17. Na těchto podstatných skutečnostech a jim odpovídajících povinnostech stěžovatele přitom nemůže nic změnit ani další označení provozovny názvem klubu, případný pronájem dotčených prostor a ani tvrzené omezení vstupu některým osobám, neboť to samo o sobě nemění povahu prostoru ani povahu činnosti v něm vykonávané, které proto budou stále podléhat režimu, který odpovídá jejich určení a povaze. Pro názornost je možné doplnit srovnání s obdobnou situací, a sice pokud by byla klubovna kuřáckého klubu umístěna ve vnitřním prostoru sportoviště. Ani v takovém případě by zde nebylo možné "zájmové" kouření provozovat, neboť i na tento prostor dopadá omezení dle §8 písm. i) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek. Za popsaného stavu věci je tedy zjevně nepodstatné, zda existuje kniha členů klubu, zda jsou placeny členské příspěvky, či kdo se v prostorách nachází.
18. Pouze na okraj Ústavní soud připomíná poznámku stěžovatele, že se kontrola uskutečnila na základě udání konkurence, což prý nebylo poprvé. I z toho je totiž zřejmé, že svoji činnost sám vnímá jako způsobilou vyvolat konkurenční podnikatelské prostředí, což by zcela jistě nebylo možné, pokud by se v prostorách skutečně nacházel pouze kuřácký klub, neboť v takovém případě si lze jen stěží představit činnost, která by mohla být předmětem rivality a soutěže mezi podnikateli.
19. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoliv na členy klubů stejně jako na jiné osoby dopadá veřejnoprávní regulace kouření, nebylo nyní napadenými rozhodnutími do práva přítomných osob se scházet za účelem provozování společných zálib žádným způsobem zasaženo, neboť se na ně právní účinky napadených rozhodnutí fakticky nevztahují. Jde-li obecně o omezení kouření ve vnitřních prostorech kluboven kuřáckých spolků [pokud by na ně takové omezení dopadalo - např. dle §8 písm. i) a k) zákona o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek], ani to by - jak příhodně podotkl Nejvyšší správní soud - nemuselo znamenat přímé omezování či bránění sdružovací činnosti, neboť setkávání, společným aktivitám či společenskému životu členů kuřáckého klubu nemusí být absolutní překážkou, že si členové spolku (kuřáci) společně zakouří ve venkovních prostorech, načež se přesunou zpět do prostor vnitřních.
20. Ústavní soud tedy uzavírá, že proti závěrům Nejvyššího správního soudu, krajského soudu ani nadřízeného správního orgánu za situace, kdy zákonné omezení kouření v provozovnách stravovacích služeb v minulosti aproboval jako ústavně konformní shora označeným plenárním nálezem, nemá výhrad, neboť napadená rozhodnutí jsou velmi podrobně a přesvědčivě odůvodněna a přijaté právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu, který vychází z popsaných skutkových zjištění. Použitá argumentace je konzistentní a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole nebo že by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
21. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu