ECLI:CZ:US:2022:3.US.881.22.1
sp. zn. III. ÚS 881/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. et Mgr. Marie Arnoštové, zastoupené Prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem, sídlem Botičská 1936/4, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2022 č. j. 33 Cdo 1585/2021-461, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 7. ledna 2021 č. j. 58 Co 120/2020-419 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 11. února 2020 č. j. 9 C 21/2015-324, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a MUDr. Marcely Šerclové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž byly porušeny principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka (žalobkyně) se žalobou po vedlejší účastnici řízení [žalované (dceři stěžovatelky)] domáhala zaplacení částky celkem ve výši 8 600 000 Kč, z čehož částka 6 600 000 Kč představovala vrácení prostředků zapůjčených stěžovatelkou vedlejší účastnici řízení na koupi bytové jednotky v žalobě blíže specifikované (dále jen "předmětná bytová jednotka") a v částce 2 000 000 Kč byly zahrnuty náklady na rekonstrukci předmětné bytové jednotky. Pohledávka ve výši 2 000 000 Kč byla na stěžovatelku postoupena obchodní společností Ernest Apotheke, s. r. o. [nyní ERNEST UH, s. r. o. (dále též "nájemkyně")], která si předmětnou bytovou jednotku pronajala a jejíž jednatelkou je stěžovatelka.
3. Skutkové okolnosti jsou účastníkům řízení dostatečně známy, proto je není třeba dopodrobna rozepisovat, nicméně pro přehlednost lze uvést ke skutkovým zjištěním ve stručnosti následující. Vedlejší účastnice řízení nabyla předmětnou bytovou jednotku kupní smlouvou ze dne 21. 9. 2009 a kupní cenu ve výši 6 600 000 Kč uhradila za vedlejší účastnici řízení téhož dne stěžovatelka. Nájemní smlouvou ze dne 1. 12. 2009 pronajala vedlejší účastnice řízení necelou polovinu předmětné bytové jednotky nájemkyni, a to za účelem umístění sídla společnosti; vedlejší účastnice řízení rovněž souhlasila s umístěním sídla advokátní kanceláře JUDr. Jana Arnošta (manžela stěžovatelky) v předmětné bytové jednotce. Zbývající část předmětné bytové jednotky užívala stěžovatelka s manželem s tím, že nájemní vztah byl uzavřen na dobu do 31. 12. 2030 a nájemné bylo sjednáno ve výši 100 Kč měsíčně. Nájemkyně předmětnou bytovou jednotku zrekonstruovala a smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 27. 4. 2011 postoupila stěžovatelce pohledávku ve výši 2 000 000 Kč za vedlejší účastnicí řízení (coby pronajímatelkou bytu) z titulu nákladů spojených s rekonstrukcí bytu. V listině ze dne 9. 1. 2012 označené jako "Potvrzení" vedlejší účastnice řízení potvrdila, že jí stěžovatelka poskytla částku 6 600 000 Kč na pořízení předmětné bytové jednotky a částku 2 000 000 Kč uhradila za její rekonstrukci. Dne 22. 1. 2013 vyzvala stěžovatelka vedlejší účastnici řízení, aby dluh zaplatila nebo aby se dostavila k podpisu darovací smlouvy k předmětné bytové jednotce. Jelikož tak vedlejší účastnice řízení neučinila, domáhala se stěžovatelka u Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 16/2013 nahrazení projevu vůle žalované uzavřít darovací smlouvu, avšak neúspěšně.
4. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 11. 2. 2020 č. j. 9 C 21/2015-324 ve výroku I. zamítl žalobu na zaplacení částky ve výši 8 600 000 Kč s příslušenstvím nebo eventuálně aby vedlejší účastnice řízení darovala stěžovatelce předmětnou bytovou jednotku. Výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
5. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 7. 1. 2021 č. j. 58 Co 120/2020-419 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Krajský soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu. Přisvědčil okresnímu soudu, že nárok na zaplacení 6 600 000 Kč nelze stěžovatelce přiznat ani podle §534 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák."), na základě převzetí plnění, ani podle §454 obč. zák., jako bezdůvodné obohacení. V této souvislosti zdůraznil, že Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2016 č. j. 26 Cdo 769/2015-145 (ve výše zmiňovaném řízení o nahrazení projevu vůle vedeném u okresního soudu pod sp. zn. sp. zn. 15 C 16/2013) uzavřel, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 je podle obsahu smlouvou o půjčce (§657 a násl. obč. zák.) a že stěžovatelka poskytla vedlejší účastnici řízení finanční prostředky v celkové výši 8 600 000 Kč. Smlouva o půjčce měla alternativně vymezený předmět plnění (§561 odst. 1 obč. zák.), přičemž koncentrace alternativního závazku nebyla vykonána nečinností vedlejší účastnice řízení coby dlužnice, takže jí zůstalo zachováno právo zvolit si z několika na výběr daných předmětů plnění (potvrzení nestanovilo, která z účastnic má právo volby ze stanovených variant plnění). Za správný považoval i závěr okresního soudu, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 nelze považovat za uznání dluhu. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. III. ÚS 392/20 [N 52/99 SbNU 133 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] označil krajský soud za nepřiléhavý pro odlišnost skutkového stavu. Za správný považoval naopak závěr okresního soudu, že pohledávka nájemkyně vůči vedlejší účastnici řízení z titulu provedené rekonstrukce bytu dosud nevznikla, když vedlejší účastnice řízení sice souhlasila, aby nájemkyně provedla stavební úpravy bytu, avšak k úhradě jí vynaložených nákladů se jí nezavázala. Na rozdíl od okresního soudu vycházel krajský soud z toho, že předmětem postoupení může být i pohledávka budoucí, přičemž okamžik postoupení je pak totožný s okamžikem, kdy pohledávka vznikne. Stěžovatelka se tedy mohla s nájemkyní dne 27. 4. 2011 smluvně dohodnout na postoupení pohledávky, k postoupení by však došlo, až (a pokud vůbec) pohledávka skutečně vznikne. Stěžovatelka tak nebyla aktivně legitimována ve sporu o zaplacení 2 000 000 Kč. Dále krajský soud konstatoval, že právo stěžovatelky na zaplacení částky 6 600 000 Kč je promlčeno. V této souvislosti dovodil, že stěžovatelka měla první objektivní možnost vyzvat vedlejší účastnici řízení k vrácení poskytnutých finančních prostředků již dne, který bezprostředně následoval po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu, tj. 10. 1. 2012 (s ohledem na závěr vyslovený ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 769/2015, že předchozího dne byla uzavřena smlouva o půjčce). Měla-li vedlejší účastnice řízení některou z alternativních povinností vyplývajících pro ni z potvrzení ze dne 9. 1. 2012 splnit do 3 dnů od výzvy, přičemž vyzvat stěžovatelka mohla poprvé již 10. 1. 2012, měla vedlejší účastnice řízení splnit do 13. 1. 2012 (pátek) a žalobu mohla stěžovatelka podat již 16. 1. 2012 (pondělí). Byla-li žaloba podána teprve 20. 1. 2015 (a alternativní nárok byl uplatněn až 14. 6. 2016), stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Krajský soud nepřisvědčil stěžovatelce, že v posuzovaném případě došlo ke stavení promlčecí doby v důsledku řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 16/2013. Zdůraznil, že stejný závěr by pak platil i v případě existence pohledávky na zaplacení 2 000 000 Kč. Námitku promlčení uplatněnou vedlejší účastnicí řízení neshledal jako výkon práva rozporný s dobrými mravy.
6. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 1. 2022 č. j. 33 Cdo 1585/2021-461 odmítl, jelikož nebylo přípustné. Nejvyšší soud vypořádal jednotlivé námitky stěžovatelky. Výtku, že krajský soud pochybil při "určení smluvního typu", jestliže postup účastnic v roce 2009 neposoudil jako smlouvu o půjčce a naopak písemnost (potvrzení) z 9. 1. 2012 vyhodnotil podle obsahu jako smlouvu o půjčce upravenou v §657 a násl. obč. zák. (a nikoli jako uznání dluhu), založila stěžovatelka podle Nejvyššího soudu na vlastní skutkové verzi. Zakládala-li se kritika právního posouzení věci na jiném skutkovém stavu, než z jakého vyšel krajský soud, nešlo o regulérní uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť polemika s hodnocením důkazů tento dovolací důvod nevystihuje. Z toho, že stěžovatelka na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazovala odlišnou verzi skutkových zjištění, nebylo možno dovozovat, že hodnocení důkazů krajským soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Obstálo-li skutkové zjištění, že písemnost z 9. 1. 2012 je podle obsahu smlouvou o půjčce, platí závěr zastávaný konstantní judikaturou, že je vždy nezbytné přesně rozlišovat uznání dluhu a vlastní závazek ze smlouvy a že proto není uznáním dluhu závazek dlužníka - byť písemný - vrátit v určitém termínu půjčené peníze, neboť v takovém případě jde o závazek ze smlouvy o půjčce. Stěžovatelka dále nesouhlasila se závěrem, že její právo na zaplacení 6 600 000 Kč z titulu půjčky bylo promlčeno. Ani v tomto případě neshledal Nejvyšší soud, že by se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. Argumentace stěžovatelky, že počátek běhu promlčecí doby u závazku splatného na výzvu věřitele nemůže být vázán na den, kdy došlo k jeho vzniku, jelikož následující den dluh ještě není splatný a tudíž nemůže být uplatněn u soudu, se zcela míjí s účelem právní úpravy promlčení. Nesouhlasila-li stěžovatelka se závěrem krajského soudu, že v řízení vedeném před okresním soudem pod sp. zn. 15 C 16/2013 o nahrazení projevu vůle nešlo o totožné nároky a tudíž nemohlo dojít ke stavení promlčecí doby, nevymezila k této otázce obligatorní náležitost dovolání - její přípustnost. Předložila-li stěžovatelka k řešení otázku možnosti "modifikace okamžiku vzniku dluhu u postoupené dosud neexistující pohledávky dohodou postupníka a dlužníka", jejímž řešením se podle stěžovatelky Nejvyšší soud dosud nezabýval, postavila svou právní konstrukci opět na vlastní skutkové verzi, že vedlejší účastnice řízení se v potvrzení zavázala k úhradě nákladů na rekonstrukci bytu, které vznikly nájemkyni. Dalšími námitkami (námitka porušení práva na spravedlivý proces spočívající v odmítnutím provedení důkazu výslechem svědka; námitka nedostatečného zohlednění její argumentace k posouzení promlčení; námitka absence poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.; námitka odlišného hodnocení důkazů bez jejich zopakování; požadavek na prokázání pravosti soukromé listiny, ačkoliv tato skutečnost nebyla sporná) nenapadala stěžovatelka žádný právní závěr krajského soudu, nýbrž mu vytýkala, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci a že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, však nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení a k případným vadám řízení, pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo, Nejvyšší soud přihlédne pouze v případě, šlo-li by o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tvrzení stěžovatelky o procesních pochybeních krajského soudu nezahrnovala žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve vymezuje předmět sporu. Předně poukazuje na to, že obecné soudy neodlišily skutkovou otázku od právní, na což Ústavní soud opakovaně upozorňuje ve své judikatuře. Stěžovatelka vycházela z toho, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 je uznáním dluhu a nikoliv smlouvou o poskytnutí zápůjčky (ta byla podle stěžovatelky poskytnuta již zaplacením kupní ceny dne 21. 9. 2009). Přístup Nejvyššího soudu považuje za formalistický, nedostatečně odůvodněný a tudíž nepřezkoumatelný a nepřihlížející k podstatě věci. Podle stěžovatelky v nyní posuzované věci nešlo o zjištění skutkového stavu (ten se podle ní nemění), nýbrž o jeho právní posouzení, jakožto projev aplikace práva. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud se věcnému posouzení věci vyhnul prostřednictvím nesprávného označení stěžovatelčiny argumentace obsažené v dovolání, jakožto skutkových námitek. Věcně tak zůstala nerozhodnuta námitka, že krajský soud nesprávně aplikoval institut převzetí plnění podle §534 obč. zák. Stěžovatelka se dále domáhala změny judikatury Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby u závazků, u nichž si strany nedohodly splatnost. Nejvyšší soud však vůbec nevysvětlil, proč by se neměl odchylovat od ustálené judikatury, resp. existence ustálené judikatury nemůže být u takto nastoleného předpokladu přípustnosti argumentem pro nepřípustnost dovolání. Stěžovatelka dále předložila podle jejího názoru dosud neřešenou otázku, zda ke vzniku nároku na náhradu nákladů vynaložených na rekonstrukci předmětné bytové jednotky podle §667 obč. zák. stačí dohoda pronajímatele a postupníka. Nejvyšší soud se opět touto otázkou odmítl zabývat s tvrzením, že jde o právní konstrukci vystavenou na od krajského soudu odlišné skutkové verzi. Stěžovatelka s odkazem na stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.) uvádí, že odkázala na řadu případů, kdy se obecné soudy odchýlily při řešení procesních otázek od judikatury Ústavního soudu, avšak Nejvyšší soud se těmito důvody vedoucími k přípustnosti dovolání vůbec nezabýval. Dále namítá, že v řízení došlo k extrémnímu rozporu skutkových závěrů s provedenými důkazy. Obecné soudy vyšly z toho, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 neobsahuje ujednání o splatnosti, resp. splatnost nastává pouze na výzvu věřitele, z čehož dovozují, že k počátku běhu promlčecí doby dochází při vzniku závazku. Stěžovatelka naopak uvádí, že v daném potvrzení doba splatnosti ujednána byla (dokončení rekonstrukce a stěžovatelčina výzva), pročež nebyl vůbec dán prostor pro aplikaci §563 obč. zák. Krajský soud navíc dospěl k chybnému závěru, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 není uznáním dluhu, nýbrž smlouvou o půjčce. Tento závěr je však v rozporu s textem daného potvrzení. Změna v nahlížení na určitý důkaz bez jeho zopakování představuje podle stěžovatelky porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka konečně namítá neprovedení důkazu výslechem svědka Halody, aniž by jeho neprovedení soudy řádně zdůvodnily, z čehož dovozuje, že šlo o tzv. opomenutý důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy obecných soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje celou řadu námitek. Je třeba ovšem podoktnout, že tyto námitky se z převážné části opakují a obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, je již v zásadě všechny zodpověděly. Povětšinou jde navíc o námitky nacházející se spíše v rovině podústavního práva a stěžovatelka se jim nyní snaží dodat zdání ústavněprávní kvality, když zdůrazňuje porušení ústavně zaručených práv, zejména pak práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nicméně nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na soudní ochranu, popř. spravedlivý (řádný) proces, však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
11. Stěžovatelka předně namítala, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012, které bylo v řízení provedeno jako důkaz (viz bod 16 rozsudku okresního soudu), je uznáním dluhu a nikoliv, jak dovodily obecné soudy, smlouvou o půjčce, resp. o poskytnutí zápůjčky (ta byla podle stěžovatelky poskytnuta již zaplacením kupní ceny dne 21. 9. 2009). Tato námitka má ovšem charakter vztahující se ke skutkovému zjištění, resp. k hodnocení důkazů. Stěžovatelka navíc závěr obecných soudů, že půjčka měla být poskytnuta až 9. 1. 2012 a nikoliv již 21. 9. 2009, přičemž potvrzení ze dne 9. 1. 2012 mělo představovat uznání dluhu, vyvrací svým vlastním žalobním tvrzením, z něhož vycházely i obecné soudy, že dne 21. 9. 2009 pouze převzala plnění za vedlejší účastnici řízení ve smyslu §534 obč. zák. tím, že za ni uhradila kupní cenu za předmětnou bytovou jednotku (nikoliv tedy, že by jí poskytla půjčku). Pakliže obecné soudy hodnocením a interpretací potvrzení ze dne 9. 1. 2012 dospěly s ohledem na další zjištěné okolnosti k závěru, že až tehdy (tedy 9. 1. 2012) šlo o poskytnutí půjčky (a nikoliv o uznání dluhu, jak se snaží prezentovat stěžovatelka), nepřísluší Ústavnímu soudu, aby jejich závěry jakkoliv přehodnocoval. Navíc závěr o tom, že jde o půjčku, popř. zápůjčku, byl již vysloven v řízení o nahrazení projevu vůle vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 15 C 16/2013. K uvedenému je možno podotknout, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu.
12. Vytýkala-li stěžovatelka krajskému soudu, že dospěl k odlišnému (a z pohledu stěžovatelky chybnému) závěru, že potvrzení ze dne 9. 1. 2012 není uznáním dluhu, nýbrž smlouvou o půjčce, aniž by tento důkaz zopakoval, pak přehlíží, že tuto úvahu (byť s jistou výhradou) zastával již okresní soud (viz bod 34 odůvodnění rozsudku), který vycházel z názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného ve výše zmiňovaném rozsudku sp. zn. 26 Cdo 769/2015. Z uvedeného důvodu nebylo třeba, aby krajský soud tento důkaz opakoval.
13. Námitka týkající se nesprávného určení počátku běhu promlčecí doby obecnými soudy (tedy nesprávné, resp. nepoužitelné aplikace §563 obč. zák.) pak představuje pouhou polemiku s právním hodnocením věci, která se nachází v rovině podústavního práva. Jak bylo uvedeno výše, Ústavnímu soudu přehodnocování těchto závěrů nepřísluší.
14. Co se týče námitky údajně opomenutého důkazu výslechem svědka Halody, popř. dalších navržených důkazů, je možno poukázat na odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména bod 28), v němž okresní soud podrobně rozebírá, proč některé důkazy neprovedl. U svědka Halody to bylo z důvodu pochybností o objektivitě a věrohodnosti jeho výpovědi, neboť jako advokátní koncipient zastupoval v substituci JUDr. Jana Arnošta (manžela stěžovatelky), který v řízení působil jako právní zástupce stěžovatelky (navíc měl mít v předmětné bytové jednotce sídlo své advokátní kanceláře). Úvahy okresního soudu v tomto směru považuje Ústavní soud za logické a nikterak nezavdávající důvod k tomu, aby neprovedení výslechu tohoto svědka, které bylo dostatečně odůvodněno, bylo považováno za opomenutý důkaz.
15. Stěžovatelka dále vytýká Nejvyššímu soudu formalistický přístup, s jehož pomocí se vyhnul věcnému posouzení věci prostřednictvím nesprávného označení stěžovatelčiny argumentace jako skutkových námitek a nadto se opomenul zabývat některými stěžovatelčinými námitkami. K tomu Ústavní soud uvádí, že dovolání, jehož přípustnost může být založena podle §237 o. s. ř., jako v nyní posuzovaném případě, je mimořádný opravný prostředek, který Nejvyšší soud může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 (U 5/68 SbNU 541)]. Mimořádnost takového opravného prostředku představovaná uvážením Nejvyššího soudu vede Ústavní soud k ještě zdrženlivějšímu přezkumu, než je tomu v případě běžných meritorních rozhodnutí. Je nicméně povinností Nejvyššího soudu, aby i rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání (stručně) odůvodnil konkrétními důvody, které se vztahují k otázkám předestřeným dovolatelem [srov. např. nálezy ze dne 9. 2. 2016 sp. zn. II. ÚS 2312/15 (N 30/80 SbNU 391) či ze dne 17. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 2936/15 (N 153/82 SbNU 431)].
16. Posouzením přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. se tak může Ústavní soud zabývat pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami.
17. Z pohledu Ústavního soudu se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal se všemi stěžovatelkou nastolenými otázkami. Jeho rozhodnutí považuje Ústavní soud za dostatečně odůvodněné a nikoliv nepřezkoumatelné. Argumentace stěžovatelky vztahující se k formalistickému přístupu Nejvyššího soudu, který uvedl, že posuzování potvrzení ze dne 9. 1. 2012 jako uznání dluhu a nikoliv jako smlouvy o poskytnutí půjčky (resp. zápůjčky), která měla být poskytnuta již zaplacením kupní ceny dne 21. 9. 2009, je považováno za hodnocení skutkového stavu, představuje, i při vědomí toho, že někdy bývá rozlišení skutkových a právních otázek obtížné, skutečně polemiku se skutkovým zjištěním, jehož přezkum Nejvyššímu soudu (natož pak Ústavnímu soudu) nepřísluší.
18. Domáhala-li se stěžovatelka změny judikatury Nejvyššího soudu ohledně počátku běhu promlčecí doby u závazků, u nichž si strany nedohodly splatnost, přičemž Nejvyššímu soudu vytýkala, že nevysvětlil, proč by se neměl odchylovat od ustálené judikatury, resp. existence ustálené judikatury nemohla být u takto nastoleného předpokladu přípustnosti argumentem pro nepřípustnost dovolání, pak je třeba poukázat na konstrukci dovolání. Pokud se stěžovatelce nepodařilo přesvědčit Nejvyšší soud o tom, že je třeba na nastolenou otázku nahlížet jinak (tak, aby její řešení odpovídalo názoru stěžovatelky) a Nejvyšší soud setrval na svém dosud zastávaném názoru, který náležitě odůvodnil (s poukazem na existující ustálenou judikaturu), není takový postup spočívající v odmítnutí dovolání podle Ústavního soudu porušením práva na soudní ochranu. Pro úplnost lze jen dodat, že měl-li by se již Nejvyšší soud odchýlit od své dosavadní judikatury, musel by rozhodující tříčlenný senát svůj odlišný právní názor na danou otázku, který náležitě odůvodní, postoupit k rozhodnutí velkému senátu [srov. §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů].
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, rozhodl o ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu