ECLI:CZ:US:2022:3.US.915.22.1
sp. zn. III. ÚS 915/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FOCUS - METAL s. r. o., se sídlem Jiráskova 399/11, Valašské Meziříčí, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 12. 2021, č. j. 66 Co 606/2020-491, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že usnesením Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") ze dne 19. 3. 2020, č. j. 44 EXE 711/2015-449, byl zamítnut návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce. Okresní soud uvedl, že v daném případě se nárok stěžovatelky, z něho dovozovala možnost započíst proti pohledávkám oprávněné (společnosti Vodovody a kanalizace Jablonné nad Orlicí, a. s.) své údajné pohledávky z bezdůvodného obohacení, nemůže opírat o institut bezdůvodného obohacení, protože stěžovatelce by případně náležely jen nároky na plnění podle §59a a §30 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vodní zákon"), jakožto zákona speciálního k zákonu č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Bezdůvodného obohacení se oprávněná měla dopustit tím, že má na pozemcích stěžovatelky umístěny stavby bez právního důvodu. Nadto soud vyložil, proč je uplatňování práv stěžovatelky - bez ohledu na právě uvedené - v rozporu s dobrými mravy.
3. K odvolání stěžovatelky krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Ztotožnil se s tím, že vodní zákon obsahuje speciální úpravu pro nárok na jednorázovou náhradu, která potlačuje aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení. Už proto nemohou být kompenzační námitky plynoucí z nároku na vydání bezdůvodného obohacení důvodné. Podle ustálené judikatury navíc platí, že ten, kdo kompenzační úkon činí (zde stěžovatelka jako povinná), musí též určit, které pohledávky mají provedeným započtením zaniknout. Této povinnosti však stěžovatelka podle krajského soudu nedostála. Krajský soud stěžovatelku konečně poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek dovolání.
4. Podle stěžovatelky krajský soud porušil její základní práva zejména tím, že ve věci rozhodl bez jednání, ačkoliv vyšel s odkazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 6. 2020, sp. zn. 52 A 48/2020, z toho, že stavby oprávněně stojící na pozemcích stěžovatelky nejsou stavbami černými. Stěžovatelka přitom neměla možnost tento odkaz krajského soudu na rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice rozporovat. Přitom je stěžovatelka přesvědčena, že černé stavby by neměly podléhat zákonné ochraně. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s tím, že by uplatnění námitky započtení z její strany nebylo dostatečně určité.
5. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Proto je také ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona).
7. Subsidiarita ústavní stížnosti má přitom dimenzi procesní i materiální. Procesní (formální) dimenze znamená, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti musí vyčerpat všechny prostředky k ochraně práv, kterými disponuje. Materiální subsidiaritou je myšleno to, že tyto prostředky odůvodní způsobem, který obecnému soudu umožní ústavněprávní přezkum. Krátce řečeno, přípustnou je ústavní stížnost nejen tehdy, podal-li stěžovatel opravný prostředek, nýbrž také, když řízení před obecnými soudy již skončilo a jeho výsledek proto může být přezkoumán Ústavním soudem, a to výhradně z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod.
8. Jak k tomu Ústavní soud uvedl dříve [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz], na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje. Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, rozhodoval-li by jiný orgán o těchto právech, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
9. V nyní posuzovaném případě z výše uvedeného vyplývá, že stěžovatelka brojí proti rozhodnutí krajského soudu, přičemž však tento soud ji řádně poučil, že proti jeho rozhodnutí lze při splnění zákonných podmínek podat dovolání. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí, že by tento opravný prostředek podala (resp. neargumentuje kupř. tím, že by podání takového prostředku podle jejího názoru nebylo možné), přičemž - a to je rozhodující - žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu o takovém, jí podaném, opravném prostředku petitem ústavní stížnosti nenapadá. Rovněž z veřejně přístupné databáze https://infosoud.justice.cz/ se podává, že stěžovatelka možnosti podat dovolání nevyužila. Podání dovolání tam, kde to zákon připouští, přitom představuje podmínku přípustnosti následné ústavní stížnosti (srov. stanovisko pléna Pl.ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017, 460/2017 Sb., ST 45/87 SbNU 905).
10. Za dané situace tak stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva. V případě stěžovatelky pak ani Ústavní soud nenalezl argument (stěžovatelka sama jej v ústavní stížnost nepřináší), že zde jsou splněny výjimečné předpoklady přijetí ústavní stížnosti vymezené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k uvedenému tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčina ústavní stížnost není podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná, a proto ji podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítnul, a to bez jednání a soudcem zpravodajem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj