ECLI:CZ:US:2022:3.US.940.22.1
sp. zn. III. ÚS 940/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů a) V. T. H., b) V. T. H. (oba zastoupeni zákonnými zástupci, rodiči V. H. a R. H.), c) V. H. a d) R. H. a všichni právně zastoupeni Mgr. Markem Davidem, advokátem se sídlem Lešetín IV 777, Zlín, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 1. 2022, č. j. 71 Co 296/2021-126, a výrokům V. až VIII. rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 25. 6. 2021, č. j. 7 C 23/2020-72, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení výše označených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zaručená čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 16 Úmluvy o právech dítěte, čl. 22 čl. 23 Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením, čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 11 odst. 1 odst. 4 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Ústavní stížnost stěžovatelé spojili s návrhem na přerušení řízení do doby, než bude rozhodnuto o dovolání, které stěžovatelé podali v souladu s poučením daným Krajským soudem v Ostravě (byť o přípustnosti dovolání mají pochybnosti) souběžně s ústavní stížností proti v záhlaví citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), resp. proti jeho výrokové části I a II.
3. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že se stěžovatelé žalobou domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši pro každého z nich 60 000 Kč (kdy třetí a čtvrtý stěžovatel jsou rodiče prvního a druhého stěžovatele). Tato nemajetková újma měla být stěžovatelům způsobena tím, že žalovaná v jí vydávaném periodiku zveřejnila fotografie prvního a druhého stěžovatele v prostředí jimi navštěvované mateřské školy, aniž by k tomu měla svolení třetího a čtvrtého stěžovatele jako rodičů.
4. Okresní soud ve Vsetíně (dále jen "okresní soud") o žalobě stěžovatelů rozhodl ústavní stížností napadeným rozhodnutím tak, že žalovanou zavázal zaplatit každému ze stěžovatelů finanční zadostiučinění ve výši 20 000 Kč (výrokové části I, II, III a IV) a zamítl žalobu ve vztahu ke každému ze stěžovatelů co do částky 40 000 Kč s odpovídajícím příslušenstvím (výroky V, VI, VII a VIII). Rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení (výrok IX).
5. K odvolání stěžovatelů i žalované rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem takto:
"I. Rozsudek okresního soudu se v odstavcích I., II., VII., VIII. a v odstavcích III. a IV. výroku, pokud jím byla přiznána každému z žalobců c) a d) částka 15.000 Kč s příslušenstvím a v odstavcích V. a VI., pokud jím byla zamítnuta žaloba ve vztahu ke každému z nezletilých žalobců a) a b) o 35.000 Kč s příslušenstvím, potvrzuje. [...] II. V další napadené části [...] v odstavcích III. a IV. výroku, pokud jím byla přiznána žalobcům c) a d) částka každému 5.000 Kč s příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu mění tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. [...] v odstavcích V. a VI. výroku, pokud jím byla ve vztahu k nezletilým žalobcům a) a b) zamítnuta částka 5.000 Kč s příslušenstvím, se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit nezletilým žalobcům a) a b) každému dalších 5.000 Kč se zákonným úrokem ve výši 10 % ročně z této částky od 14. 3. 2020 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. [...] III. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení žalobcům v částce 58.160,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců. [...] IV. Žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení žalobcům v částce 47.724 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobců."
6. Ve výsledku to podle stěžovatelů znamená, že každému z nezletilých stěžovatelů byla přiznána částka ve výši 25 000 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky 35 000 Kč s příslušenstvím byla jejich žaloba zamítnuta. Dále každému ze zletilých stěžovatelů byla přiznána částka ve výši 15 000 Kč s příslušenstvím, přičemž co do částky ve výši 45 000 Kč s příslušenstvím byla jejich žaloba zamítnuta. Oba soudy přitom shledaly žalobní žádání stěžovatelů jako důvodné; toliko korigovaly výši jimi požadovaného zadostiučinění za způsobenou újmu.
7. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
8. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2815/09 ze dne 3. 12. 2009, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 2222/09 ze dne 9. 9. 2009; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
9. Jak se podává ze shora uvedeného, ve věci stěžovatelů došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly potenciálně vést ke kasaci napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovateli podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.
10. Stěžovatelé tedy podali ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, když by Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelů jako nepřípustné, ať už z pohledu majetkového censu ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), který stěžovatelé považují za protiústavní, nebo z jiného důvodu, byli to stěžovatelé, kdo se rozhodli - byť v souladu s poučením jim daným krajským soudem - dovolání podat. Proto teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu o jimi podaném dovolání bude na stěžovatelích, zda se budou domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
11. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy právě podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovatelům běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí krajského soudu, tak případně i proti předcházejícímu rozhodnutí okresního soudu. Byla-li by totiž ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do jeho rozhodování. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání stěžovatelů přitom zdejšímu soudu nepřísluší z procesního ani věcného hlediska předjímat.
12. Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jejich právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyli srozuměni s výsledkem dovolacího řízení, jsou oprávněni po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.
13. S ohledem na tuto okolnost proto Ústavní soud nepřistoupil ani na návrh stěžovatelů a nepřerušil řízení o jejich nyní posuzované ústavní stížnosti, neboť by to bylo vzhledem k vylíčeným okolnostem nadbytečné.
14. Proto Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
15. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají výjimečného postupu dle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj