ECLI:CZ:US:2022:3.US.943.22.1
sp. zn. III. ÚS 943/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti a) JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., advokáta a b) Farní obce Starokatolické církve v Praze, sídlem Na Bateriích 93/27, Praha 6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2022 č. j. 6 Cmo 230/2021-42 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2021 č. j. 73 Cm 91/2020-35, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2022 napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 12. 5. 2021 č. j. 73 Cm 91/2020-35 zastavil řízení o návrhu stěžovatelů na určení, že usnesení Synodní rady Starokatolické církve v ČR ze dne 6. 11. 2018 o zrušení druhé stěžovatelky je nulitní (I. výrok) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (II. výrok). Proti citovanému usnesení městského soudu podal první stěžovatel jménem druhé stěžovatelky odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 20. 1. 2022 č. j. 6 Cmo 230/2021-42 odmítl jako podané neoprávněnou osobou podle §218 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), neboť druhá stěžovatelka ztratila právní osobnost ještě předtím, než byl jejím jménem podán návrh v projednávané věci, z téhož důvodu nemůže být plná moc datovaná 30. 12. 2018 platným zmocněním prvního stěžovatele. První stěžovatel jako advokát tedy nebyl oprávněn podat odvolání jménem neexistujícího subjektu.
3. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
4. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
5. Ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stanoví pro podání ústavní stížnosti lhůtu dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §75 odst. 1 věta před středníkem zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
6. Takovým procesním opravným prostředkem je také žaloba pro zmatečnost. Tento procesní institut koncipovaný jako mimořádný opravný prostředek má sloužit k možnému zrušení pravomocného rozhodnutí soudu, které trpí vadami, jež představují porušení základních principů soudního řízení, případně je takovými vadami postiženo řízení, které vydání takového rozhodnutí předcházelo. Žalobou pro zmatečnost lze ve smyslu §229 odst. 4 o. s. ř. napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
7. Vzhledem k tomu, že napadeným usnesením vrchního soudu bylo odvolání proti usnesení městského soudu odmítnuto jako podané někým, kdo k odvolání není oprávněn [§218 písm. b) o. s. ř.], je žaloba pro zmatečnost, jejíž přípustnost je dána §229 odst. 4 o. s. ř., posledním opravným prostředkem, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práv poskytuje. Ústavní stížnost, jež směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je proto nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu pro zmatečnost nepodal. Účastník, jehož odvolání bylo odmítnuto, totiž disponuje podle §229 odst. 4 o. s. ř. procesním prostředkem, na jehož základě se může domoci přezkumu, zda závěr odvolacího soudu, že odvolání muselo být odmítnuto, je v souladu se zákonem, potažmo s ústavním pořádkem [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.)].
8. Z obsahu ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelé možnosti domáhat se ochrany svých práv prostřednictvím uplatnění žaloby pro zmatečnost využili, proto Ústavnímu soudu nezbylo, než posoudit podanou ústavní stížnost při zachování principu subsidiarity ústavní stížnosti jako nepřípustnou. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatelé se v ústavní stížnosti nedovolávají postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani sám Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
9. Vzhledem k výše uvedenému soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jiří Zemánek v. r.
soudce zpravodaj