ECLI:CZ:US:2022:3.US.953.22.1
sp. zn. III. ÚS 953/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jihoměstské sociální a. s., se sídlem Ocelíkova 672/1, Praha 4, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem Opletalova 55, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2021, č. j. 23 Cdo 3074/2021-208, za účasti Nejvyšší soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 15 C 69/2017-128, zamítl žalobu o zaplacení částky 360 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), kterou se stěžovatelka domáhala náhrady škody na základě smlouvy o poskytnutí služeb pro zpracování analýz optimalizace vykazování výkonu zdravotních pojišťoven, uzavřené s žalovaným, MUDr. A. M. Pennem, dne 3. 1. 2013.
4. K odvolání stěžovatelky ve věci rozhodoval Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), který rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. 13 Co 396/2020-174, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil (výrok I.).
5. Tento rozsudek napadla stěžovatelka (výslovně v celém rozsahu) včasným dovoláním. V něm městskému soudu vytkla, že se odchýlil od svého právního názoru uvedeného v usnesení ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, podle něhož je nárok stěžovatelky nárokem na náhradu nemajetkové újmy. Dále uvedla, že jí městský soud v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř. neposkytl poučení o tom, že označení jejího nároku za "nárok na náhradu nemajetkové újmy" v rámci citovaného usnesení bylo zjevnou chybou v psaní. Jelikož stěžovatelka svou odvolací argumentaci založila na městským soudem dříve uvedené právní kvalifikaci jejího nároku, byla v důsledku neposkytnutí předmětného poučení zbavena možnosti na (pro ni překvapivý) právní názor městského soudu reagovat. Stěžovatelka tak považovala dovoláním napadené rozhodnutí za překvapivé, a tudíž rozporné s nálezem Ústavního soudu ze dne 3.
10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010. Stěžovatelka dále v dovolání rozporovala názor městského soudu, že námitku týkající se zápočtů ze strany Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen "VZP") uplatnila až v rámci odvolacího řízení. Zdůraznila, že na tyto zápočty upozornila již obvodní soud, a to v podání ze dne 28. 2. 2019. Z tohoto důvodu jednotlivé zápočty VZP považovala za opomenuté důkazy. Stěžovatelka proto v dovolání formulovala právní názor, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, kterou sám cituje, a zároveň tím porušil její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny.
6. Toto dovolání ovšem Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nenaplnění podmínek přípustnosti.
7. Stěžovatelka se závěrem Nejvyššího soudu nesouhlasí a napadá jej ústavní stížností, v níž ovšem předkládá obdobné argumenty, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, zejména pak ve shora rekapitulovaném dovolání. Nejvyššímu soudu vytýká, že její dovolání posoudil ryze formalisticky. Neztotožňuje se ani s tím, jak dovolací soud přistoupil k výkladu ustanovení §118a o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že pokud by městský soud dbal důsledně poučovací povinnosti, pak by ji vedl k tomu, že nárok posuzuje jako škodu a vyzval by ji k navržení důkazů (odkazuje zde na zápočty učiněné VZP). Řízení jako celek považuje za nespravedlivé, a to vzhledem k tomu, že "odvolací soud kvalifikoval nárok stěžovatelky jako nemajetkovou újmu. Posléze však uvádí, že šlo o chybu v psaní. Tato "chyba v psaní" však ovlivnila celý civilní proces, když stěžovatelka v řízení se soustředila právě na to, že jde o nemajetkovou újmu."
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i vyžádaného dovolání a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li napadené rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. postrádá-li ústavní stížnost odpovídající ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
10. Ústavní soud dále konstatuje, že vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, kdy dovolání stěžovatelky bylo odmítnuto pro nedostatečné vymezení jeho přípustnosti, v řízení o ústavní stížnosti je nutno a možno věnovat pozornost právě jen tomuto aspektu. Při odmítnutí dovolání z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti totiž může být předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti (s ohledem na respektování zmíněných principů subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů) zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání, kdy Ústavní soud hodnotí, zda ze strany Nejvyššího soudu nedošlo k odepření práva na soudní ochranu (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1574/20 ze dne 23. 6. 2020, nebo usnesení III. ÚS 3085/20 ze dne 18. 11. 2020; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z http://nalus.usoud.cz). Naopak samotná správnost, respektive ústavnost předchozího rozhodnutí obecných soudů ve věci samé, nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla ani předmětem meritorního přezkumu před Nejvyšším soudem, protože stěžovatel pro tento meritorní přezkum v důsledku zákonným předpokladům neodpovídajícího dovolání nevytvořil procesní prostor.
11. Ústavní soud v této souvislosti již mnohokrát připomenul, že mezi povinné náležitosti dovolání podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. patří vymezení důvodu dovolání a uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou. Nutno dodat, že přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)].
12. V kontextu takto vymezených obecných předpokladů ústavního přezkumu nyní posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že se seznámil s textem vyžádaného dovolání, jež bylo věrně reprodukováno ve stěžovaném rozhodnutí, a ověřil, zda Nejvyšší soud při posouzení této vady dovolání nepostupoval - jak je namítáno - příliš formalisticky, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, a tedy že nedošlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu.
13. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud nejdříve vysvětlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 3), proč nemůže přihlížet k dovolací námitce poukazující na tvrzený rozpor mezi dovoláním napadeným rozsudkem a shora citovaným usnesením městského soudu. Stěžovatelka totiž v této části dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nekonfrontovala s rozhodovací činností Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.
14. Nejvyšší soud dále vypořádal dovolací námitku týkající se poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. Odkázal přitom na průběh předchozího řízení, z něhož vyplývá, že stěžovatelka svůj nárok od počátku koncipovala jako nárok na náhradu škody, čemuž odpovídaly i její skutková tvrzení a důkazní návrhy. Nejvyšší soud správně zhodnotil, že povinnost poučit stěžovatelku ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. by soudům nižších stupňů vznikla pouze v případě, dospěly-li by k závěru, že stěžovatelkou uplatněný nárok by bylo možné posoudit po právní stránce jinak, což se však v nyní posuzované věci nestalo (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 4). Při rekapitulaci průběhu předchozího řízení Nejvyšší soud v tomto ohledu zdůraznil (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2), že "odvolací soud odmítl, že by svým usnesením ze dne 29. 4. 2019, č. j. 13 Co 122/2019-99, [jehož se stěžovatelka dovolává i nyní v ústavní stížnosti], zavázal soud prvního stupně, aby nárok stěžovatelky uplatněný ve zdejším řízení posoudil jako náhradu nemajetkové újmy [...] Nezabýval se tak právním posouzením věci samé, neučinil žádný závazný závěr o nároku jako takovém." Ústavní soud připouští, že zmínka o nároku na náhradu nemajetkové újmy v citovaném usnesení mohla být pro účastníky řízení do jisté míry matoucí, současně je ovšem toho názoru, že tato zmínka nepředstavuje procesní pochybení, jež by mělo ústavněprávní relevanci, resp. jež by bylo způsobilé ovlivnit výsledek nyní posuzovaného řízení. Ústavní soud nadto považuje tuto část stížnostní argumentace za spekulativní, a to již proto, že - řečeno ještě jednou - stěžovatelka svůj nárok od počátku koncipovala jako nárok na náhradu škody.
15. Nejvyšší soud přesvědčivě vyvrátil rovněž poslední dovolací námitku, že městský soud zatížil své rozhodnutí ústavněprávním deficitem v podobě tzv. opomenutého důkazu. Nejvyšší soud se zde neomezil na pouhé konstatování, že neprovedení opomenutého důkazu představovaného zápočty VZP je vadou řízení, k níž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v tomto případě nebylo, ale pro úplnost blíže vysvětlil, proč postup a rozhodnutí městského soudu v nyní posuzované věci považoval za konformní s požadavky spravedlivého procesu. Pro Ústavní soud je v tomto ohledu podstatné, že městský soud dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení důkazu v podobě zápočtů uplatněných VZP. Stěžejní je přitom argument, že provedení tohoto důkazu by bylo nadbytečné, neboť důvodnost zápočtů je závislá na výsledku souběžného a doposud neukončeného řízení mezi VZP a stěžovatelkou vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 185/2017 (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2 a 4), v němž stěžovatelka sporuje nárok, který vůči ní uplatnila VZP. Na přesvědčivosti tohoto argumentu nemůže dle Ústavního soudu nic změnit ani okolnost, zda byla námitka týkající se provedení tohoto důkazu uplatněna již v řízení nalézacím, nebo až v řízení odvolacím.
16. Ústavní soud proto uzavírá, že v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nic, co by mohlo s ohledem na shora předestřená obecná východiska ústavního přezkumu iniciovat uplatnění jeho kasační pravomoci.
17. Ústavní soud rovněž připomíná, že právo na soudní ochranu a spravedlivý proces v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, není absolutní a již svojí povahou připouští omezení. Uplatňovaná zákonná omezení nicméně nemohou zužovat možnosti jednotlivce takovým způsobem, či v takové míře, že by došlo k zásahu do samotné podstaty tohoto práva. Tato omezení jsou ústavně souladná pouze tehdy, sledují-li legitimní účel a existuje-li u nich vztah přiměřenosti mezi použitými prostředky a sledovaným účelem (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 11. 2002 ve věci Zvolský a Zvolská proti České republice, stížnost č. 46129/99, odst. 46 a násl.). Za takové ústavně souladné omezení přístupu k soudu lze považovat mj. i zákonem stanovenou povinnost účastníka ve svém dovolání vymezit předpoklady přípustnosti dovolání.
18. Ústavní soud současně podotýká, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda je v dané věci splněno alespoň jedno ze shora předestřených kritérií přípustnosti. Je tedy povinností samotného navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, včetně vymezení toho, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což ovšem nebylo v posuzované věci splněno.
19. Ústavnímu soudu závěrem nezbývá než konstatovat, že nesdílí přesvědčení stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv. Namítané právo na spravedlivý proces totiž neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru a zájmům, nýbrž je mu zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě přitom Nejvyšší soud předepsané elementární požadavky spravedlnosti respektoval, když postupoval plně v intencích procesní zákonné úpravy.
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu