ECLI:CZ:US:2022:3.US.965.22.1
sp. zn. III. ÚS 965/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A, zastoupené Mgr. Tomášem Uličníkem, advokátem se sídlem Podnádražní 910/12, Praha 9, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, sp. zn. 61 To 68/2022, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV ze dne 12. 11. 2021, č. j. NCOZ-679-2616/TČ-2016-412303-C-F, za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má za to, že vydávající orgány veřejné moci svým postupem porušily její právo na ochranu majetku zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených rozhodnutí, stěžovatelka je obchodní společností podnikající v oblasti prodeje a pronájmu nemovitostí, jejím akcionářem je kyperská společnost a skutečným majitelem kyperský občan. V červnu 2021 stěžovatelka kupní smlouvou prodala fyzické osobě nemovitost (obytnou vilu). Kupní cena ve výši 268 milionů Kč byla vypořádána prostřednictvím notářské úschovy přes účet notářky vedený u banky UniCredit. Notářka z ní uhradila jiné závazky stěžovatelky spojené s nemovitostí a následně měla zbývající část úschovy (zůstatek kupní ceny) ve výši cca 100 milionů Kč vyplatit stěžovatelce. Než tak ale stihla učinit, byly tyto prostředky zajištěny usnesením státního zastupitelství, které bylo Městským soudem v Praze dne 21. 10. 2021 zrušeno. Stěžovatelka mezitím zůstatek kupní ceny smluvně postoupila společnosti B s tím, že stěžovatelka je dále oprávněna a povinna vymáhat pohledávku vlastním jménem.
3. Na konci listopadu 2021 bylo stěžovatelce doručeno napadené usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV (dále jen jako "Policie ČR"), které zajistilo zůstatek kupní ceny na základě ustanovení §79a v souladu s §79g trestního řádu. Předmět zajištění Policie ČR vymezila jako "pohledávku spol. A, plynoucí z finančních prostředků, v současné době složených na účtu notářské úschovy...". Tento krok odůvodnila tím, že v současnosti vede trestní řízení proti F. S. pro daňové trestné činy s vyčíslenou škodou téměř 650 milionů Kč. Stěžovatelku považovala za obchodní společnost personálně a majetkově propojenou s F. S., který proto měl být též faktickým příjemcem zbývajících prostředků získaných z prodeje nemovitosti. Zajištěná částka má sloužit jako náhradní hodnota oproti způsobené škodě. Stížnost stěžovatelky Městský soud v Praze jako nedůvodnou zamítl (spolu s tím zamítl i stížnost F. S. a společnosti B).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s napadenými rozhodnutími nesouhlasí. Zaprvé namítá nesprávnou specifikaci zajišťované věci. V usnesení Policie ČR se totiž mluví o zajištění pohledávky stěžovatelky plynoucí z finančních prostředků na účtu notářky, jenže stěžovatelka žádnou pohledávku vůči bance nemá, má ji vůči kupujícímu, pohledávka vůči bance pak patří notářce. Usnesení je proto nevykonatelné, s čímž se ve svém rozhodnutí vypořádal (a to zcela nepřesvědčivě) pouze stížnostní soud. Zadruhé rozhodující subjekty nerozlišují mezi majetkem obchodní společnosti a fyzické osoby. I kdyby snad F. S. byl nějak navázán na stěžovatelku, není možné svévolně zajistit její majetek za účelem výkonu trestu hrozícího fyzické osobě. Stěžovatelka v trestním řízení nijak nevystupuje a není zřejmé, jakým způsobem se její majetek kvalifikuje jako výnos z trestné činnosti F. S. a proč musí být zabrán jako náhradní hodnota (otázku náhradní hodnoty podle §79g trestního řádu přitom do řízení překvapivě vnesl až stížnostní soud). Přístup rozhodujících subjektů je s ohledem na uvedené svévolný, nedostatečně odůvodněný a tudíž nepřezkoumatelný. V podstatě jde orgánům činným v trestním řízení výhradně o to, aby s použitím různých právních "kliček" fakticky zabavily peníze na účtu jen proto, že zde existuje údajná vazba těchto prostředků na F. S. O předpojatém přístupu příslušných subjektů nakonec svědčí též ničím nepodložené tvrzení stížnostního soudu, že postoupení pohledávky stěžovatelkou na společnost B představuje vyvádění majetku. Soud přitom vůbec neřešil, zda je postoupení platné, jaký má dopad na danou trestní věc a kdo skutečně zajištěný majetek vlastní.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud proto posoudil obsah ústavní stížnosti, přičemž dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Nejprve Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je totiž povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. za všechny usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obdobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v trestním řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byla-li v řízení před obecným soudem porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 87 odst. 1 Ústavy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz stěžovatelem citovaný nález ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3502/13).
10. Z předchozího plyne, že majetkové zajišťovací instituty upravené v §79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva, na něž se vztahuje ochrana dle čl. 11 odst. 1 Listiny (nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13). Jak přitom již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska ústavního pořádku je přitom důležité, zda řízení před orgány činnými v trestním řízení lze považovat za řádně vedené.
11. Stěžovatelka si výše předestřený rámec přezkumu uvědomuje a vyjadřuje přesvědčení, že v jejím případě orgány činné v trestním řízení vymezené ústavněprávní mantinely překročily. Konkrétně pak měly postupovat svévolně, mimo své zákonné pravomoci a v jejich rozhodování shledává extrémní rozpor se zjištěným skutkovým stavem. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí v postupu zmíněných subjektů poukazovaná ústavněprávní pochybení neshledal.
12. Stěžovatelka v podstatě nijak nezpochybňuje základní důvod pro zajištění prostředků na účtu, představovaný provázaností mezi ní a F. S. Námitky směřující vůči nepřesnému vymezení věci (zbytkové kupní ceně, potažmo pohledávce s ní spojené) se z tohoto úhlu jeví jako formalistické. Z materiálního pohledu totiž není pochyb o tom, že prostředky na účtu notářky měly být dle kupní smlouvy o nemovitosti vyplaceny stěžovatelce (případně s odkazem na postoupení společnosti B). Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva je pojem "majetek" třeba vykládat tak, že může zahrnovat nejen existující majetek, ale i budoucí majetkové hodnoty včetně pohledávek, na jejichž základě může určitý subjekt tvrdit, že má přinejmenším "legitimní očekávání" (ésperance légitime/legitimate expectation) dosáhnout účinného užívání vlastnického práva (za všechny srov. rozsudek ze dne 18. 4. 2002, Pressos Companiae Naviera proti Belgii, stížnost č. 49144/99). Tento přístup kontinuálně přejímá v četných rozhodnutích též Ústavní soud (např. nález ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 3397/17), přičemž legitimní očekávání mj. vykládá jako nárok, který je individualizovatelný na základě právní úpravy (srov. kupř. nález ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3493/15). Oproti tomu kupujícímu k zůstatku kupní ceny na účtu notářky žádné právo nesvědčí, svou povinnost uhradit kupní cenu splnil a sama stěžovatelka ostatně přiznává, že již na něj přešlo k dané nemovitosti vlastnické právo.
13. S ohledem na nezpochybněnou propojenost stěžovatelky s F. S. vyznívá nepřesvědčivě též argumentace stěžovatelky napadající nerozlišování mezi jejím majetkem a F. S. jako fyzickou osobou. Byť je samozřejmě teze o nezaměnitelnosti majetku právnických osob a jejich vlastníků v obecné rovině správná, její dogmatická aplikace v případě zajištění výnosů z trestné činnosti (náhradní hodnoty) by předmětný institut v podstatě "vyprázdnila", neboť by bylo možné jej použít pouze na věci ve vlastnictví (držbě) obviněného (obžalovaného), což zjevně nebylo úmyslem zákonodárce. Stížnostní soud v této souvislosti nijak nenapravoval pochybení Policie ČR, ač její usnesení výslovně neodkazovalo na ustanovení §79g trestního řádu, neboť jasně hovořilo o "zajištění náhradní hodnoty" (viz první odstavec napadeného usnesení). Námitky stěžovatelky týkající se souvislostí sporného majetku s údajnou trestnou činností F. S., tj. že by mělo být jasně prokázáno, zda šlo o konkrétní výnos z této činnosti či jak byl na ní F. S. převeden, se jeví ve stávající fázi trestního řízení jako předčasné. Z podstaty věci pracují v přípravném řízení u institutu zajištění věci (náhradní hodnoty) orgány činné v trestním řízení s jistou dávkou pravděpodobnosti a určité souvislosti v tomto směru byly v napadených rozhodnutích dostatečně nastíněny.
14. Konečně se Ústavní soud neztotožňuje ani se stěžovatelkou poukazovanými nejasnostmi napadených usnesení ve vztahu ke společnosti B. Stížnostní soud po obdržení smlouvy o postoupení pohledávky této společnosti zjevně dal možnost se do řízení zapojit a podat proti rozhodnutí Policie ČR stížnost. B. ji však podala po lhůtě a proto byla tato stížnost napadeným usnesením stížnostního soudu pro opožděnost zamítnuta. Stěžovatelkou namítaná "zmatenost" ohledně toho, komu vlastně zajištěné prostředky patří a s kým orgány činné v trestním řízení mají jednat, byla do značné míry způsobena právě jejím (zvláštním) postupem, kdy zároveň s postoupením pohledávky se zavázala vlastním jménem proti zajištění pohledávky (věci) dále bránit.
15. Nelze nad rámec uvedeného ostatně ani přehlédnout, že postoupením pohledávky stěžovatelka v zásadě implicitně vyvrátila jí zpochybňované vymezení věci v usnesení Policie ČR (viz bod 11 tohoto usnesení). Pokud totiž považovala za možné pohledávku postoupit na jiný subjekt, jistě tak činila s vědomím, že má k zůstatku kupní ceny nějaké právo a logicky tak tuto pohledávku mohly (předtím) zajistit i orgány činné v trestním řízení.
16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené shrnuje, že nenašel žádné ústavněprávní důvody pro zrušení napadených rozhodnutí a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu