ECLI:CZ:US:2022:3.US.968.22.1
sp. zn. III. ÚS 968/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem se sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 55 EXE 908/2019-130 ze dne 13. ledna 2020, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 55 EXE 908/2019-261 ze dne 13. října 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 62/2020-137 ze dne 30. března 2020 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 364/2021-268 ze dne 21. prosince 2021, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva spravedlnosti a Mgr. Petra Polanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") č. j. 55 EXE 908/2019-261 ze dne 13. 10. 2021 a usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 72 Co 364/2021-268 ze dne 21. 12. 2021, s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho základní práva byla porušena i usnesením obvodního soudu č. j. 55 EXE 908/2019-130 ze dne 13. 1. 2020 a usnesením městského soudu č. j. 72 Co 62/2020-137 ze dne 30. 3. 2020.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů, v řízení, ve kterém stěžovatel podal návrh na exekuci proti České republice, vydal obvodní soud dne 11. 2. 2021 usnesení č. j. 55 EXE 908/2019-177, kterým exekuci zastavil a určil povinnost hradit náklady řízení. Tato písemnost byla stěžovateli doručována obvodním soudem (na adresu trvalého bydliště stěžovatele) tak i úřadem soudního exekutora (na doručovací adresu stěžovatele). Stěžovatel následně podáním ze dne 18. 5. 2021 navrhl neúčinnost doručení tohoto usnesení. Tvrdil, že zásilka, která mu byla doručena soudním exekutorem dne 18. 2. 2021, neobsahovala toto usnesení (o zastavení exekuce), nýbrž jinou listinu ? usnesení téhož soudu ze dne 15. 7. 2020.
3. Obvodní soud stěžovatelův návrh napadeným usnesením č. j. 55 EXE 908/2019-261 zamítl, přičemž v odůvodnění uvedl, že ze spisu je zřejmé, že usnesení obvodního soudu ze dne 11. 2. 2021 č. j. 55 EXE 908/2019-177 bylo stěžovateli doručováno jak obvodním soudem, ovšem na adresu trvalého bydliště, tak i úřadem soudního exekutora, a to na adresu uváděnou jako doručovací. Dodal, že zásilka obvodního soudu nebyla doručena, a tak došlo k vyvěšení sdělení na úřední a elektronickou desku soudu, a to 9. 3. 2021. V průběhu řízení bylo dle obvodního soudu zjištěno, že došlo k chybnému doručení ze strany soudu, ale naopak k řádnému doručení ze strany soudního exekutora, a to doručením předmětného usnesení č. j. 55 EXE 908/2019-177 dne 18. 2. 2021 v 10.45 hod., s tím, že na doručence je uvedeno doručení "131 EXE 551/19-86-Us. 55 Exe 908/2019-177". Dodal, že dle §28 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen "exekuční řád") se považují úkony exekutora za úkony exekučního soudu. Proti usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání.
4. Městský soud se se závěry obvodního soudu ztotožnil, když dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, a rozhodnutí obvodního soudu za použití §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s §52 exekučního řádu, jako věcně správné potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že soudní rozhodnutí dle jeho přesvědčení mají doručovat soudy. Dále dodává, že dle označení na obálce se sice mělo v obálce nacházet předmětné usnesení o zastavení exekuce, ale ve skutečnosti v ní bylo vloženo jiné starší usnesení soudu. V řízení nebylo dle stěžovatele žádným způsobem prokázáno, že stěžovateli bylo předmětné usnesení o zastavení exekuce doručeno, jelikož ani soudní exekutor nemohl vědět, jaká listina se v obálce ve skutečnosti nacházela. Uvedl, že soudní exekutor Mgr. Petr Polanský využívá poštovní služby, při jejichž využití soudní exekutor předává data České poště, s. p. ke zpracování v elektronické podobě a PostServis je tiskne a obálkuje, poštou vyrobené zásilky pak předává k doručení Česká pošta, s. p. Dle stěžovatele nebylo žádným způsobem prokázáno, že nedošlo např. k záměně listin osobou, která kompletuje obálky, ani prokázáno, že se s předmětným usnesením o zastavení exekuce mohl stěžovatel seznámit ve smyslu §50d o. s. ř., a z tohoto důvodu dle stěžovatele měla být konstatována neúčinnost doručení.
6. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel dodává, že jeho práva byla dle jeho názoru porušena i usnesením městského soudu č. j. 72 Co 62/2020-137 ze dne 30. 3. 2020 ve spojení s usnesením obvodního soudu č. j. 55 EXE 908/2019-130 ze dne 13. 1. 2020 a to tím, že stěžovateli byl odepřen přístup k právní pomoci, když mu soud neustanovil advokáta. Neustanovení advokáta k ochraně stěžovatelových zájmů mělo dle stěžovatele za následek jeho neúspěch ve věci odvolání proti usnesení o zastavení exekuce a prokázání neúčinnosti doručení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Část stížnosti, směřující proti usnesení obvodního soudu č. j. 55 EXE 908/2019-261 ze dne 13. 10. 2021 a usnesení městského soudu č. j. 72 Co 364/2021-268 ze dne 21. 12. 2021 (proti kterému nebylo přípustné dovolání), je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť byla podána ve lhůtě stanovené zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3 téhož zákona).
8. V té části ústavní stížnosti, která namítá porušení základních práv stěžovatele v souvislosti s usnesením městského soudu č. j. 72 Co 62/2020-137 ze dne 30. 3. 2020 a usnesením obvodního soudu č. j. 55 EXE 908/2019-130 ze dne 13. 1. 2020, je ústavní stížnost podána opožděně, neboť, jak Ústavní soud dotazem u obvodního soudu telefonicky ověřil, usnesení městského soudu č. j. 72 Co 62/2020-137 ze dne 30. 3. 2020 bylo stěžovateli doručeno již dne 14. 4. 2020 a dvouměsíční lhůta stanovená zákonem o Ústavním soudu (§72 odst. 3 téhož zákona) tak stěžovateli k podání ústavní stížnosti proti těmto rozhodnutím již uplynula.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a včasně napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je v té části, která je přípustná, zjevně neopodstatněná. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
10. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o stěžovatelem podaném návrhu na vyslovení neúčinnosti doručení usnesení obvodního soudu, kterým obvodní soud zastavil exekuci a určil povinnost hradit náklady řízení. Ze samotné argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel pokračuje v polemice se závěrem obecných soudů o tom, že mu usnesení obvodního soudu č. j. 55 EXE 908/2019-177 bylo doručeno soudním exekutorem. S jeho argumenty, které jsou rovněž obsahem ústavní stížnosti, se však obecné soudy vypořádaly již v napadených, adekvátním způsobem odůvodněných rozhodnutích, přičemž jejich závěry nejsou neudržitelné. Obvodní i městský soud odkázaly na skutečnost, že na doručence bylo uvedeno číslo jednací předmětného usnesení, a že stěžovatel po obdržení písemnosti nerozporoval, že by v obálce byla jiná listina.
11. Zákonná pravidla doručování nejsou samoúčelná, nýbrž slouží k ochraně procesních práv účastníka řízení, který musí mít při výkonu svých práv a povinností, a to i procesní povahy, jistotu o obsahu doručovaného rozhodnutí. Například uvedení označení na doručované písemnosti jen spisovou značkou, a nikoliv číslem jednacím, popřípadě pouze označením soudu, který je původcem rozhodnutí, nepovažuje Ústavní soud za dostatečné k tomu, aby vyvrátilo tvrzení účastníka řízení zpochybňující obsah zásilky (blíže nález sp. zn. IV. ÚS 3835/19 ze dne 28. 4. 2020). V projednávané věci je však dle závěrů obecných soudů na doručence číslo jednací předmětného usnesení obvodního soudu uvedeno (č. j. 55 EXE 908/2019-177), což stěžovatel v ústavní stížnosti nerozporuje. Stěžovatelově námitce, že nebylo žádným způsobem prokázáno, že stěžovateli bylo předmětné usnesení o zastavení exekuce doručeno, proto Ústavní soud nepřisvědčil. Každý údaj, který byl na doručence uveden, se považuje za pravdivý, nebyl-li dokázán opak (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 658/2008 ze dne 28. 1. 2009) a účastník, který zpochybňuje správnost údajů uvedených na doručence, je povinen nabídnout soudu důkazy k prokázání těchto tvrzení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 316/2000 ze dne 2. 11. 2000 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2595/08 ze dne 27. 11. 2008). Stěžovatel staví své námitky o doručení jiné listiny pouze na úvaze o možném pochybení soudního exekutora či zaměstnance poštovních služeb, žádné důkazy v tomto směru však nenabídl.
12. Pokud stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudu mají doručovat soudy, a že soudní exekutor neměl k doručování písemnosti pověření, Ústavní soud konstatuje, že s touto námitkou se vypořádal již obvodní i městský soud, přičemž oba soudy v napadených rozhodnutích shodně odkázaly na §28 exekučního řádu, dle kterého se úkony exekutora považují za úkony exekučního soudu. Ze zjištěných skutečností následně logicky dovodily, že stěžovateli bylo předmětné usnesení soudním exekutorem řádně doručeno. Na uvedených závěrech Ústavní soud neshledal nic, co by odůvodňovalo jeho kasační zásah.
13. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl z části jako zjevně neopodstatněný a z části jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu