ECLI:CZ:US:2022:3.US.980.22.1
sp. zn. III. ÚS 980/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní korporace Bel-Kap-Steel, LLC, sídlem 80 S. W. 8th Street, Miami, Florida, Spojené státy americké, zastoupené JUDr. Martinem Bjalončikem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 27 Cdo 2230/2021-203, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Yuryma Khvala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") sp. zn. 49 Cm 4/2016, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Krajský soud usnesením ze dne 12. 11. 2020 č. j. 49 Cm 4/2016-171 odmítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 127 608 Kč (II. výrok) s odůvodněním, že není patrné, jaká část náhrady škody, spočívající v povinných odvodech vyplacených v částce 741 993 Kč a ve vyplacení mezd vedlejšímu účastníkovi za období leden 2008 až září 2010, je obsažena v částce 500 000 Kč, a stěžovatelka vytýkané vady žaloby neodstranila ani k výzvě soudu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 4. 2021 č. j. 6 Cmo 369/2020-181 změnil usnesení krajského soudu tak, že se žaloba neodmítá. Vrchní soud konstatoval, že stěžovatelka v návrhu petitu žaloby na základě dostupných podkladů uvedla přibližnou výši požadovaného nároku, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu vyčíslení uplatněného peněžního nároku alespoň v přibližné výši nezakládá neurčitost žaloby, výši nároku je možno určit případně znaleckým dokazováním. Proti usnesení vrchního soudu podal vedlejší účastník dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 2. 2022 č. j. 27 Cdo 2230/2021-203 změnil usnesení vrchního soudu tak, že usnesení krajského soudu ze dne 12. 11. 2020 č. j. 49 Cm 4/2016-171 se potvrzuje. Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka neodstranila vady žaloby ani přes poučení krajského soudu, důvod k odmítnutí žaloby pro její neurčitost byl proto dán. Jestliže vrchní soud za této situace rozhodl, že odmítnutí žaloby pro její neurčitost v tomto stádiu řízení není důvodné, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že svou žalobu řádně odůvodnila skutkovými okolnostmi, které byly vymezeny dostatečně určitě, a to jak v přesném označení osob, jichž se týká, tak v individualizaci jejich práv a povinností. Stěžovatelka zdůrazňuje, že není povinna v žalobě uvádět právní vymezení svého nároku. Stěžovatelka je přesvědčena, že vylíčila skutkové okolnosti v dostatečném rozsahu tak, aby byl krajský soud schopen nalézt odpovídající právní normu, kterou bude na věc aplikovat, nalézt právní závěr je pak úkolem soudu. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že předmět řízení o žalobě jejího právního předchůdce ze dne 30. 5. 2012 vedené u krajského soudu pod sp. zn. 50 Cm 75/2012 je totožný s předmětem řízení o žalobě stěžovatelky ze dne 8. 1. 2016 vedené pod sp. zn. 49 Cm 4/2016. V této žalobě přitom stěžovatelka doslovně opakuje klíčové části žaloby předchozí, kterou krajský soud považoval dostatečně určitou, a žalobě právního předchůdce stěžovatelky vyhověl. Stěžovatelka má za to, že její žalobu ze dne 8. 1. 2016 proto nelze označit za zmatečnou, nečitelnou či jinak nesrozumitelnou, také žalobní petit je dostatečně určitý a srozumitelný, protože je v něm vyjádřen návrh stěžovatelky, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost zaplatit jí uvedenou částku.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
6. Ústavní soud již mnohokráte ve svých rozhodnutích zdůraznil, že není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. V ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se stěžovatelka domáhá zaplacení částky "nejméně 500 000 Kč" jako náhrady škody, aniž by uvedla, z jakých konkrétních rozhodných skutečností při uplatnění této výše vycházela, když soudu toliko nabídla alternativní nároky se samostatným skutkovým základem, přičemž souhrn těchto nároků převyšuje částku 500 000 Kč uplatněnou v žalobním petitu. Nejvyšší soud uvedl, že nedostatek žaloby [vada podání ve smyslu §43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")] spočívá v žalobním nároku, neboť z podání není zřejmé, co ze skutkově vylíčeného stěžovatelka požaduje, a nevymezila tak předmět řízení, ke kterému by se mělo vztahovat soudní rozhodnutí.
8. Ústavní soud neshledal důvod, aby shora popsané závěry Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť mají racionální základ a jsou logicky a srozumitelně vysvětleny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přiléhavé odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který při svém rozhodování vycházel z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při interpretaci podústavního práva šetřil jeho podstatu a smysl, když vyšel z dostatečných skutkových zjištění a aplikoval odpovídající zákonné normy i judikaturu Nejvyššího správního soudu (k obsahovým náležitostem návrhu podle §79 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud přitom označil za nepřiléhavou judikaturu aplikovanou vrchním soudem, neboť nešlo o věc, kdy by žalované nároky nebyly v žalobě přesně vyčísleny, nýbrž pochybení stěžovatelky v nyní posuzované věci spočívalo v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě se domáhala částky "nejméně 500 000 Kč". Jak ústavně souladným způsobem vysvětlil Nejvyšší soud, požaduje-li žalobce, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích se samostatným skutkovým základem, musí v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutkový děj, a rovněž musí uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, neučiní-li tak, nemůže soud jednat o věci samé.
9. Podle §43 odst. 1 o. s. ř. platí, že předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité, k opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka na výzvu krajského soudu reagovala tak, že opětovně uvedla, o jaký skutkový základ opírá nárok na zaplacení náhrady škody, přičemž neuvedla "nic podstatného, co by nebylo už v původním návrhu žaloby", neboť žalobu ze dne 8. 1. 2016 považuje za bezvadnou v oblasti vylíčení skutkových okolností a specifikace žalované částky, proto výzvu krajského soudu "považovala za nezákonnou a nebylo možné na ni reagovat jiným způsobem".
10. S ohledem na výše uvedené nemůže Ústavní soud z pohledu ústavnosti ničeho vytknout krajskému soudu, který za dané procesní situace dospěl k závěru, že stěžovatelka vytýkané vady žaloby neodstranila, když neuvedla, jaký konkrétní nárok uplatněná částka 500 000 Kč představuje, neboť uvedla několik alternativních možností s tím, že se může jednat o příslušnou část čisté mzdy vyplacené vedlejšímu účastníkovi v období od 1. 1. 2008 do 30. 9. 2010, jež celkem činí 1 110 783,20 Kč, nebo se může jednat o část stejné sumy čisté mzdy po případném odečtení soudem uznaného protinároku. Současně však uvedla, že částka 500 000 Kč se "technicky vzato" skládá z plnění na mzdu neoprávněně vyplacenou vedlejšímu účastníkovi v období od 1. 2. 2008 do 10. 12. 2008, jež ovšem činí 515 414 Kč, nadto stěžovatelka uvedla, že uplatňuje i částku 741 993 Kč, jež odpovídá zaplaceným odvodům v celém období od ledna 2008 do září 2010. Krajský soud na základě takto vylíčených skutečností neměl za zřejmé, jaká část náhrady škody spočívající v povinných odvodech, jež byly vyplaceny v částce 741 993 Kč, nebo další škody, způsobené vyplacením mezd vedlejšímu účastníkovi za období od ledna 2008 do září 2010 v částce 1 110 783,20 Kč, je obsažena v částce 500 000 Kč.
11. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s právním názorem krajského soudu a Nejvyššího soudu ohledně neodstranění vad žaloby, Ústavnímu soudu však nepřísluší, aby z pozice dalšího přezkumného orgánu znovu posuzoval náležitosti podání stěžovatelky (srovnej usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. I. ÚS 3006/19 či usnesení ze dne 15. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 2285/14, dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu