ECLI:CZ:US:2022:3.US.991.22.1
sp. zn. III. ÚS 991/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Pultara, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. února 2022 č. j. 10 Afs 127/2021-70 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. března 2021 č. j. 31 Af 35/2019-86, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je dodržení kontradiktornosti v daňovém řízení a následném soudním řízení správním v souvislosti s evropskou spoluprací v daňových věcech. Stěžovatel namítá porušení svých práv dle čl. 36 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a žádá o zrušení napadených rozsudků.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, v roce 2018 byla stěžovateli dodatečnými platebními výměry doměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období září, říjen, listopad a prosinec 2014 a bylo mu uloženo zaplatit související penále. Důvodem bylo, že ve zdaňovacím období září 2014 nesplnil podmínky při pořízení a dodání zboží formou třístranného obchodu podle §17 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen "zákon o DPH"). Ve zdaňovacích obdobích říjen, listopad a prosinec 2014 pak nesplnil podmínky pro osvobození od DPH při dodání zboží do jiného členského státu podle §64 zákona o DPH.
3. Proti dodatečným daňovým výměrům podal stěžovatel odvolání a navrhnul provedení několika dalších důkazů k doplnění dosud zjištěného skutkového stavu. Vedlejší účastník řízení návrhům na doplnění dokazování nevyhověl a odvolání zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud"), v níž zejména namítal, že vedlejší účastník nereagoval na jeho důkazní návrhy a v daňovém řízení nebyl dokončený stav dokazování.
4. Napadeným rozsudkem zamítl krajský soud stěžovatelovu žalobu. Postup daňových orgánů označil za zákonný a ztotožnil se i se závěry vedlejšího účastníka, že stěžovatel nepředložil důkazní prostředky, z nichž by vyplývalo, že došlo k dodání zboží do jiného členského státu EU, či že by toto zboží opustilo území ČR. Dle krajského soudu stěžovatelem navrhovaný výslech by nemohl prokázat skutečnosti, jejichž absence je mu vytýkána. Stěžejním důkazem v projednávané věci je totiž sdělení polské daňové správy, z něhož lze dovodit, že navrhovaný svědek zboží fyzicky nepřevzal, nehradil náklady spojené s přepravou a podílel se na nelegálním obchodu.
5. Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Jako sporné okolnosti mezi účastníky vymezil v napadeném rozsudku otázku prokázání stěžovatele, že zboží skutečně dodal odběrateli do Polska, resp. nakolik dodržel podmínky třístranného obchodu. České daňové orgány v tomto ohledu spoléhaly na informace získané od polské daňové správy. Nejvyšší správní soud neshledal v postupu při výměně informací žádné procesní pochybení daňových orgánů, byť dílčím způsobem korigoval úvahy vedlejšího účastníka řízení i krajského soudu co do obsahu poskytnutých informací. Jakkoliv vedlejší účastník řízení mohl postupovat pečlivěji při práci s informacemi od polských orgánů, i nezávisle na nich dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal dodání do Polska. Závěry vedlejšího účastníka byly dostatečně přesvědčivé a dílčí výtky neznamenají, že by se dopustil pochybení, které by mělo znamenat nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud i stěžovatelovu námitku, že daňové orgány odmítly jeho další návrhy na doplnění dokazování.
6. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že české daňové orgány neprovedly takřka žádné vlastní šetření a bez dalšího vycházely pouze z nepodložených závěrů polských daňových orgánů. Jejich řízení navíc probíhalo v nepřítomnosti a bez vědomí stěžovatele, není ani v jeho daňovém spise nijak blíže zdokumentováno. Současně správní soudy odmítly provést řadu důležitých důkazních prostředků, zejména klíčový důkazní prostředek v podobě svědecké výpovědi jeho polského odběratele.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
9. Námitky stěžovatele směřují k provádění a hodnocení důkazů v daňovém řízení a navazujícím soudním řízení správním. Jak se podává z právě uvedeného, řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení před (správními) soudy, nýbrž jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění (správními) soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze (správní) soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu se zákonem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li (správní) soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
10. K tomu však v daném případě nedošlo. Správní orgány i soudy postupovaly dle zákona o DPH, když uzavřely, že to byl primárně stěžovatel, kdo měl prokázat a kdo neprokázal oprávněnost uplatnění svých nároků včetně podmínky, že zboží bylo skutečně přepraveno do jiného členského státu v rámci třístranného obchodu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále pokračuje v polemice vedené už před soudy obecnými. Správní soudy i správní orgány ústavně souladným způsobem vysvětlily důvody pro neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazních prostředků. Jednak nejsou vázány paušální povinností provádět jakékoli účastníky navržené důkazy. V případě svědka Wieslawa Czopka správce daně vycházel důkazním návrhům stěžovatele vstříc, nicméně tento svědek nebyl navzdory řadě pokusů o kontaktování schopen či ochoten svědecký výslech podstoupit. Navzdory tomu měly správní orgány na základě vlastního šetření i spolupráce s polskými daňovými orgány dostatek podkladů pro přijetí učiněných závěrů.
11. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska Ústavou daných kompetencí, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil porušení základních práv stěžovatele, odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2022
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu