ECLI:CZ:US:2022:4.US.1038.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1038/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky V. V. P., zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou, sídlem Přemyslovská 1939/28, Praha 3 - Žižkov, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2022 č. j. 25 Co 346/2021-206, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Z. P. a nezletilých N. P. a A. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného výroku III rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro jeho rozpor s čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 8. 2021 č. j. 11 P 46/2014-159 byly nezletilé vedlejší účastnice svěřeny po dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů do střídavé péče rodičů, která bude probíhat vždy v týdenních intervalech od neděle 18:00 hodin do následující neděle 18:00 hodin; dále byla upravena péče v době prázdnin a svátků a bylo rozhodnuto, že rodiče si budou nezletilé předávat v místě bydliště toho z rodičů, u kterého budou nezletilé v péči následující období (I. výrok). Vedlejšímu účastníkovi (otci) obvodní soud uložil přispívat na výživu první nezletilé částkou 8 000 Kč měsíčně a na výživu druhé nezletilé částkou 7 000 Kč měsíčně. Stěžovatelce (matce) byla uložena povinnost přispívat na výživu první nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně a na výživu druhé nezletilé částkou 2 500 Kč měsíčně (II. výrok). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (III. výrok).
3. K odvolání stěžovatelky rozhodl městský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu ve výroku o péči změnil tak, že nezletilé svěřil po dobu před rozvodem a po rozvodu manželství do péče stěžovatelky (výrok I) a upravil styk vedlejšího účastníka s nezletilými (výrok II). Ve výroku o výživném rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vedlejší účastník je povinen přispívat na výživu první nezletilé částkou 5 000 Kč měsíčně a na výživu druhé nezletilé částkou 3 500 Kč měsíčně (napadený výrok III). Konstatoval, že dluh na výživném za tam vymezené období nevznikl (výrok IV) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V). Při rozhodování o výživném městský soud pouze orientačně vycházel z tabulek doporučených Ministerstvem spravedlnosti. Dále zohlednil, že obě nezletilé mají potřeby odpovídající jejich věku, resp. nižší, neboť nepěstují žádné placené zájmové činnosti. Příjem vedlejšího účastníka odpovídá dle zjištění soudu jeho nejvyššímu dosaženému vzdělání, stěžovatelka by mohla dosahovat příjmu 20 000 Kč čistého měsíčně, kterého se však vzdává bez vážného důvodu. Městský soud zohlednil též to, že vedlejší účastník zcela uspokojuje potřebu bydlení nezletilých, stěžovatelka o nezletilé osobně pečuje, o domácnost pak pečují částečně oba rodiče. Na základě popsaných zjištění městský soud považoval za adekvátní, aby byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost přispívat na výživu nezletilých částkami 5 000 Kč a 3 500 Kč měsíčně.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka tvrdí, že městský soud své závěry nedostatečně odůvodnil, náležitě nezjišťoval náklady nezletilých a nezabýval se ani dalšími stěžovatelkou konkrétně vyjmenovanými skutečnostmi, které měly mít vliv na posouzení výše výživného. Stanovené výživné neodpovídá zjištěným vysokým příjmům vedlejšího účastníka; dosahuje-li totiž tento účastník čistého měsíčního příjmu ve výši 57 703 Kč, pak soudem určená vyživovací povinnost pro nezletilé (ve výši pouhých 6 % a 9 % z uvedeného příjmu) není adekvátní. Změnil-li městský soud rozhodnutí obvodního soudu v rozsahu vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka tak zásadním způsobem, byl podle stěžovatelky povinen své závěry přesvědčivě odůvodnit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jehož výrok III napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soud. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině běžných zákonů. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod stěžovatele.
7. Dále je nutno poukázat na to, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů; podle dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající rozhodnutí. Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti.
8. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného výroku III rozsudku městského soudu s ohledem na uvedené meze svého přezkumu navzdory stěžovatelčině nesouhlasu za přesvědčivé a rozumné a v postupu městského soudu neshledává nic, co by mohlo založit důvodnost ústavní stížnosti. Výtky obsažené ve stížnostní argumentaci navíc částečně opomíjejí důvody, na nichž městský soud ve skutečnosti založil posuzované rozhodnutí.
9. Pro úplnost lze dodat, že stěžovatelka vychází především z toho, že vzhledem k poměrně vysokým příjmům vedlejšího účastníka je městským soudem stanovené výživné ve výši 5 000 Kč měsíčně pro první nezletilou a 3 500 Kč měsíčně pro druhou nezletilou nedostatečné. Z odůvodnění napadeného rozsudku však zcela jasně vyplývá, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka se nevyčerpává pouze měsíční úhradou těchto částek, kterými stěžovatelka opakovaně argumentuje, nýbrž že její další podstatnou část vedlejší účastník plní tím, že nezletilým zajišťuje bydlení a hradí veškeré náklady s tím spojené; další finanční prostředky pak bude vynakládat i v souvislosti s péčí o nezletilé během styku s nimi (srov. body 72 a 74 odůvodnění rozsudku městského soudu). Stěžovatelka tyto skutečnosti v ústavní stížnosti sice zmiňuje, nepřikládá jim však patřičnou váhu a ve své argumentaci je nezohledňuje.
10. Stejně tak nelze na změnu výroku o výživném, provedenou napadeným výrokem rozsudku městského soudu, nahlížet jako na změnu zásadního rázu, neboť tato změna může jen stěží pro stěžovatelku představovat zásah takové závažnosti, která by opodstatnila zrušení předmětného výroku.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným výrokem III rozsudku městského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu