ECLI:CZ:US:2022:4.US.1063.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1063/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Mařince, zastoupeného JUDr. Ing. Miroslavem Noskem, advokátem, sídlem Havlíčkova 690/11, Tábor, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 20 Cdo 1602/2021-1311, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. dubna 2013 sp. zn. 15 Co 238/2013 a usnesení soudního exekutora JUDr. Vladimíra Plášila, Exekutorský úřad Praha 7 ze dne 30. ledna 2013 č. j. 063 EX 133/03-113, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8 - Karlín, a 2) Michala Netušila, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 4. 2022 a doplněnou dne 8. 6. 2022, se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 odst. 2 Ústavy ve spojení s čl. 10 a čl. 10a Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli byla soudním exekutorem JUDr. Vladimírem Plášilem, Exekutorský úřad Praha 7 (dále jen "soudní exekutor") vedena exekuce prodejem nemovité věci ve prospěch první vedlejší účastnice jako oprávněné. Ústavní stížností napadeným usnesením soudní exekutor udělil příklep na vydraženou nemovitost (zahradu), parcelní číslo X1, zapsanou na listu vlastnictví číslo X2, pro obec a katastrální území S. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, za nejvyšší podání 162 667 Kč. Vydražitelem byl druhý vedlejší účastník. Stěžovatel ještě před uskutečněním dražby podal návrh na zastavení exekuce z důvodu údajného splnění vymáhané pohledávky. Tomuto návrhu soudní exekutor nevyhověl s tím, že první vedlejší účastnice se zastavením exekuce nesouhlasila, jelikož u ní má stěžovatel i nadále neuhrazenou pohledávku. Rozhodnutím Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 4. 6. 2013 č. j. 3 Nc 4062/2003-403 byl návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítnut jako nedůvodný.
3. Proti usnesení soudního exekutora o udělení příklepu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích - pobočce v Táboře (dále jen "krajský soud"), na jehož základě krajský soud usnesení soudního exekutora potvrdil. Zdůraznil, že k porušení zákona nedošlo, neboť stěžovatel současně s návrhem na zastavení exekuce nedoložil, že zaplatil celou pohledávku včetně příslušenství. K další námitce stěžovatele krajský soud uvedl, že o ceně dražené nemovitosti rozhodl soudní exekutor řádně na základě znaleckého posudku a krajský soud usnesení soudního exekutora potvrdil. Tvrzené nerespektování splátkového kalendáře, který stěžovatel navrhl, pak žádným porušením zákona není, jelikož v této fázi řízení soud ani exekutor o splátkách nerozhoduje. Stejně tak není soudní exekutor povinen respektovat návrhy stěžovatele na způsob provedení exekuce.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání s tím, že krajský soud se při rozhodování neodchýlil od jeho ustálené judikatury, a že ve světle stěžovatelem uplatněných námitek nebyl při dražbě porušen zákon. K otázce stěžovatele, zda může být pokračováno v exekuci, jestliže "důvod exekuce zanikl zaplacením jistiny pohledávky" Nejvyšší soud již několikrát uzavřel, že exekuce končí především vynucením celé vymáhané povinnosti, včetně příslušenství, nákladů oprávněného i nákladů exekuce. Ze zjištění krajského soudu však vyplývá, že stěžovatel doložil pouze zaplacení jistiny, přitom předmětem exekuce jsou i úroky z prodlení z vymáhané jistiny od roku 1998, náklady nalézacího řízení a náklady exekuce. Stěžovatel rovněž namítal, že k předmětné dražbě nemělo vůbec dojít, neboť dne 16. 1. 2013 podal k okresnímu soudu návrh na odložení provedení exekuce. K tomu Nejvyšší soud poznamenal, že z §54 odst. 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021, vyplývá, že pokud jde o návrh, který je zjevně svévolným nebo zřejmě bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva (jak dovodil soudní exekutor v daném případě), či pokud by návrh obsahoval stejné okolnosti, o nichž již bylo meritorně rozhodnuto, soudní exekutor může konat úkony směřující k provedení exekuce.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel stručně rekapituluje obsah napadených rozhodnutí a svých námitek vznesených v řízení před soudy a tvrdí porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rovněž spatřuje rozpor napadených rozhodnutí se shora uvedenými ustanoveními Ústavy. Uvádí, že v důsledku rozhodnutí soudního exekutora a soudů se "cítí být poškozen". V případě uhrazení jistiny pohledávky neměla podle stěžovatele vůbec proběhnout dražba nemovitosti. Je toho názoru, že dražbu nemovitosti nelze konat ani v době, kdy soudy pravomocně nerozhodly o návrhu na odložení exekuce, ani nerozhodly o návrhu na změnu exekutora. Nejvyšší soud pak nepřihlédl ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem, zejména pak jeho "nabídce směřované k exekutorovi na splacení dluhu, resp. části, pokud by tento existoval, formou splátek".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario), ale soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu. Nutno tudíž vycházet mimo jiné z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití na jednotlivý případ jsou v zásadě věcí obecných soudů.
8. Ústavní stížnost je pouhým shrnutím obsahu napadených rozhodnutí a opakováním námitek, s nimiž se již řádně vypořádaly soudy v předcházejícím řízení. Neobsahuje žádnou (natož ústavněprávní) argumentaci, z níž by bylo možné dovodit závěr o nutnosti kasačního zásahu Ústavního soudu. Za takovou argumentaci přitom nelze považovat pouhý odkaz na příslušná ustanovení Ústavy a Listiny. Ústavní soud opakovaně připomíná, že obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny není garance úspěchu v řízení, ale požadavek, aby bylo řízení jako celek vedeno v souladu s hlavou pátou Listiny (viz např. usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. III. ÚS 3417/21, ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. III. ÚS 561/21 nebo ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02; všechna rozhodnutí dostupná na http://www.nalus.usoud.cz). Tomuto požadavku soudní exekutor a soudy dostály. Úvahy, kterými byly soudy při rozhodování ve věci stěžovatele vedeny, nepovažuje Ústavní soud za nepřiměřené nebo dokonce neústavní.
9. Tvrdí-li stěžovatel porušení čl. 1 odst. 2, čl. 10 a čl. 10a Ústavy, tj. porušení závazků vyplývajících z mezinárodně právních závazků státu (čl. 1 odst. 2 Ústavy), zejména pak z tzv. prezidenských mezinárodních smluv (čl. 10 Ústavy), není jasné, v čem přesně jejich porušení spatřuje. Stejně tak neuvádí například žádné konkrétní ustanovení mezinárodní smlouvy, které mělo být vydáním napadených rozhodnutí porušeno.
10. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna přiměřeně předmětu řízení a námitkám stěžovatele. Je z nich patrné, že stěžovatel neuhradil první vedlejší účastnici (celou) pohledávku, pro kterou byla vedena exekuce, tj. včetně jejího příslušenství. Je třeba zdůraznit, že ani okresní soud nevyhověl návrhu stěžovatele na zastavení exekuce (viz bod 2 výše). Za této situace nebylo na místě, aby nedošlo k udělení příklepu soudním exekutorem, resp. aby bylo usnesení o příklepu změněno krajským soudem tak, že se příklep neuděluje z důvodu, že při dražbě byl porušen zákon, neboť exekuce měla být zastavena.
11. Jde-li o vztah návrhu na odložení exekuce a provádění dražby, Nejvyšší soud správně poznamenal, že byť v obecné rovině vede samotné podání návrhu na odklad exekuce k zápovědi provádění úkonů směřujících k provedení exekuce, z tohoto pravidla existují dvě výjimky. První z nich, spočívající v tom, že návrh je svévolným nebo zjevně bezúspěšným uplatňováním nebo bráněním práva (§54 odst. 2 exekučního řádu), přitom byla ve věci stěžovatele splněna. Tento závěr stěžovatel ani v ústavní stížnosti kvalifikovaně nezpochybňuje. Usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelný a náležitě vysvětlený důvod, proč bylo dovolání odmítnuto (viz bod 4 výše).
12. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, nejsou-li napadená rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jejich vydání předcházela, způsobilá porušit základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Lze uzavřít, že ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr, což ji činí zjevně neopodstatněnou. Toho si byl patrně vědom i (předchozí) právní zástupce stěžovatele, který zdůraznil, že ústavní stížnost, resp. její doplnění, je činěna toliko na základě výslovného požadavku stěžovatele, kterému byl určen Českou advokátní komorou. Jak vyplývá již z rekapitulace obsahu ústavní stížnosti (viz bod 5 výše), kromě prostých odkazů na ustanovení Ústavy a Listiny, tato neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci, ale je především vyjádřením nesouhlasu stěžovatele s obsahem rozhodnutí, jimiž se dle svých slov "cítí být poškozen".
14. Na základě výše uvedeného proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu