ECLI:CZ:US:2022:4.US.1071.22.2
sp. zn. IV. ÚS 1071/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavních stížnostech stěžovatelky obchodní společnosti Brennerei Starrein GmbH, sídlem Starrein 42, Weitersfeld, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 15. února 2022 č. j. 4 Afs 290/2021-46 a ze dne 17. února 2022 č. j. 9 Afs 177/2021-33, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 - Michle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavních stížností, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že pracovníci Celního úřadu pro Kraj Vysočina (dále jen "celní úřad") prováděli dne 21. 2. 2014 v 9.30 hodin kontrolu přepravy lihu v areálu obchodní společnosti Lihovar Budeč spol. s r. o., sídlem Knínice 22, Telč (dále jen "Lihovar Budeč"). Při ní zjistili, že se v areálu nachází cisterna dopravce Schildecker Transporte GmbH, z níž byl stáčen líh do denaturační nádrže. Řidič uvedl, že líh naložil dne 20. 2. 2014 v Spolkové republice Německo (dále jen "SRN") a téhož dne kolem půl osmé večer zaparkoval u lihovaru v Budči, aniž by jel přes Spolkovou republiku Rakousko (dále jen "Rakousko"), přestože podle předložených průvodních dokladů eAD-DE a eAD-AT měl být líh dopraven nejprve ze SRN do Rakouska a následně z něj do České republiky (dále jen "ČR").
3. Celní úřad vydal rozhodnutí dne 27. 2. 2014 č. j. 11626-3/2014-630000-31, o zajištění vybraných výrobků, konkrétně 14 333 litrů etanolu, které byly stočeny do samostatné nádrže. Zbylých 14 441 litrů etanolu již bylo stočeno a smíseno s ostatním lihem v denaturační nádrži v Lihovaru Budeč. Celní úřad konstatoval, že dne 21. 2. 2014 v 7:03:09 hodin sice byla v elektronickém systému pro přepravu a sledování vybraných výrobků podléhajících spotřební dani Excise Movement and Control (dále jen "EMCS") schválena stěžovatelce doprava 30 045,99 litrů lihu s lihovitostí 95,9 % etanolu (tedy 28 814,10 litrů čistého etanolu) ze sídla stěžovatelky nacházejících se v Rakousku do ČR, ale podle tvrzení řidiče i výpisu ze záznamového zařízení jeho vozidla se cisterna s alkoholem nacházela již 20. 2. 2014 večer v Lihovaru Budeč a přes Rakousko vůbec dopravena nebyla.
4. Platebním výměrem ze dne 2. 3. 2016 č. j. 13461/2016-630000-31 pak celní úřad vyměřil stěžovatelce spotřební daň z lihu ve výši 8 211 990 Kč, to z množství 28 814 litrů etanolu. Shledal totiž, že dopravou ze SRN přímo do ČR porušila podmínky dopravy lihu v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně podle §28 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebních daních"), neboť nebyla dodržena trasa přepravy, líh nebyl fyzicky dodán do rakouského daňového skladu stěžovatelky a přijetí lihu v něm bylo dne 21. 2. 2014 potvrzeno pouze administrativně, což ostatně plyne i z tvrzení stěžovatelky. Podle §9 odst. 3 písm. f) zákona o spotřebních daních jí okamžikem porušení režimu podmíněného osvobození vznikla povinnost spotřební daň z lihu přiznat a zaplatit.
5. Odvolání stěžovatelky proti platebnímu výměru zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 29. 9. 2016 č. j. 21298-3/2016-900000-304.1.
6. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který nejprve rozsudkem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 29 Af 135/2016-74 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, nicméně tento rozsudek byl ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 11. 2019 č. j. 9 Afs 218/2019-38. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku zdůraznil, že aktivitou, která vedla k porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z lihu, bylo v prvé řadě jeho stočení na území ČR. K porušení režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy tak došlo na daňovém území ČR. V posuzované věci se skutečná cesta vybraných výrobků odchýlila od cesty deklarované, čímž byla možnost kontroly celními orgány ztížena, ne-li znemožněna. Vybrané výrobky se nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku, kde nemohly být zkontrolovány a z něj nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu podle §27 zákona o spotřebních daních obsahujícího údaje odpovídající skutečnému průběhu dopravy.
7. Následně krajský soud rozsudkem ze dne 15. 6. 2021 č. j. 29 Af 135/2016-155 žalobu stěžovatelky zamítl, přičemž konstatoval, že porušení režimu podmíněného osvobození od daně nebylo dáno pouze tím, že dne 21. 2. 2014 nedorazila cisterna s lihem do daňového skladu stěžovatelky v Rakousku, ale v prvé řadě tím, že již téhož dne byl líh, který měl být dovezen ze SRN do Rakouska, stáčen do denaturační nádrže v Lihovaru Budeč, což jeho doručení do Rakousku znemožnilo. Právě tato skutečnost zároveň naplnila hypotézu §28 odst. 4 zákona o spotřebních daních a založila působnost celních orgánů ČR k přepravovanému lihu a povinnost stěžovatelky spotřební daň v ČR přiznat a zaplatit. Zatímco totiž do té doby bylo stále ještě teoreticky možné, že by cisterna, zaparkovaná přes noc z 20. 2. 2014 na 21. 2. 2014, dorazila do daňového skladu stěžovatelky v Rakouské republice, naplnila tak podmínky dokladu eAD-DE, následně vyrazila zpět do Lihovaru Budeč, a naplnila tak podmínky nově vydaného dokladu eAD-AT; po stočení, k němuž docházelo 21. 2. 2014 ráno, již takový postup nebyl možný, protože převážený líh byl stočen, tedy rozdělen a zčásti denaturován. Tím byly nejen porušeny podmínky dokladu eAD-DE, což by autoritativně mohly konstatovat rakouské orgány, ale zejména bylo znemožněno naplnění podmínek nově vydaného dokladu eAD-AT, podle nějž měl být líh dopraven z daňového skladu v Rakousku do Lihovaru Budeč. Taková doprava již nemohla proběhnout. Nelze proto tvrdit, že tímto novým dokladem bylo "pokryto" stočení lihu v Lihovaru Budeč, neboť uvedený doklad předpokládal naložení lihu v daňovém skladu v Rakousku, k němuž již dojít nemohlo, takže deklaroval něco, co se nestalo. K porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně během dopravy došlo na daňovém území ČR, kde stěžovatelce vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit.
8. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 17. 2. 2022 č. j. 9 Afs 177/2021-33 zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Nejvyšší správní soud přisvědčil správnosti právních závěrů krajského soudu a dodal, že stěžovatelka v kasační stížnosti uplatnila také další skupinu námitek, které se týkaly jejího motivu (subjektivní stránky), přechodu daňové povinnosti na Lihovar Budeč, zajištění výběru daně prostřednictvím jistot složených postupně různými subjekty či absence jednoznačného vymezení, jaké konkrétní jednání jí mělo být kladeno k tíži. Těmito námitkami stěžovatelka nepřípustně rozšířila žalobu nad rámec původních žalobních bodů po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."). Nejvyšší správní soud se těmito kasačními námitkami nemohl zabývat z důvodu jejich nepřípustnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. I. ÚS 1072/22.
9. V souvislosti s výše uvedeným jednáním stěžovatelky rozhodl celní úřad také rozhodnutím ze dne 8. 2. 2017 č. j. 10349/2017-630000-31, kterým podle §42 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních rozhodl o propadnutí zajištěných vybraných výrobků, a to lihu v kvalitě úkap, dokap, v balení skladovací nádrž, v množství 14 333 litrů etanolu Lihovaru Budeč.
10. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 6. 2017 č. j. 19429-4/2017-90000-304.4 změnil formulačně výrok rozhodnutí celního úřadu, ve věci samé jej potvrdil.
11. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu ke krajskému soudu, který nejprve rozsudkem ze dne 29. 8. 2019 č. j. 29 Af 65/2017-59 rozhodnutí vedlejšího účastníka zrušil, avšak tento rozsudek byl ke kasační stížnosti vedlejšího účastníka zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 Afs 358/2019-24. Nejvyšší správní soud shledal, že stočení lihu v Lihovaru Budeč, nedovezení do daňového skladu žalobkyně v Rakousku a faktické neodeslání lihu z tohoto rakouského daňového skladu do Lihovaru Budeč nelze vnímat jako tři izolované události, ale jako skutečnosti vzájemně propojené, které naplnily hypotézu §28 odst. 1 a 4 zákona o spotřebních daních. Aktivitou, která vedla k porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z lihu, tedy bylo v prvé řadě jeho stočení na území ČR. K porušení režimu podmíněného osvobození od daně během dopravy tak došlo na daňovém území ČR. V posuzované věci se tak skutečná cesta vybraných výrobků odchýlila od cesty deklarované, čímž byla možnost kontroly ze strany celních orgánů ztížena, ne-li znemožněna, protože se vybrané výrobky nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku, kde nemohly být zkontrolovány a z nějž nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu podle §27 zákona o spotřebních daních obsahujícího údaje odpovídající skutečnému průběhu dopravy.
12. Následně krajský soud ve věci znovu rozhodl rozsudkem ze dne 28. 7. 2021 č. j. 29 Af 65/2017-138, jímž žalobu zamítl na základě závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2020 č. j. 4 Afs 358/2019-24 a ze dne 1. 11. 2019 č. j. 9 Afs 218/2019-38, č. 3953/2020 Sb. NSS.
13. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ze dne 15. 2. 2022 č. j. 4 Afs 290/2021-46 zamítl (výrok I) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Zdůraznil, že argumentace stěžovatelky, v níž poukazuje na možnost změny místa určení zboží po zahájení realizace dopravy a dovolává se toho, že ke stáčení lihu v ČR došlo až v okamžiku, kdy již měly celní orgány ČR prostřednictvím eAD-AT dokladu informaci o tom, že líh bude dopraven do Lihovaru Budeč, nijak nevyvrací závěry Nejvyššího správního soudu vyjádřené v předchozím rozsudku, že stočením byly nejen porušeny podmínky dokladu eAD-DE, ale zejména bylo znemožněno naplnění podmínek nově vydaného dokladu eAD-AT, podle nějž měl být líh dopraven z daňového skladu v Rakousku do Lihovaru Budeč. Taková doprava již nemohla proběhnout a neproběhla. Právě proto nelze zároveň tvrdit, že tímto novým dokladem bylo "pokryto" stočení lihu v Lihovaru Budeč, neboť uvedený doklad předpokládal naložení lihu v daňovém skladu v Rakousku, k němuž nedošlo a již dojít nemohlo, takže deklaroval něco, co se nestalo. Stěžovatelkou zmíněná okolnost, že dopravovaný výrobek (líh) byl denaturován, nic nemění na závěru, že skutečná cesta vybraných výrobků se odchýlila od cesty deklarované, čímž byla možnost kontroly celními orgány ztížena, ne-li znemožněna, protože se vybrané výrobky nenacházely ve státě, v němž se měly nacházet, tedy v Rakousku, kde nemohly být zkontrolovány a z něj nemohly být odeslány, přestože podle dokladu eAD-AT z něj odeslány být měly. Údaje uvedené na předloženém elektronickém průvodním dokladu tedy nebyly pravdivé, resp. líh byl dopravován bez dokladu podle §27 zákona o spotřebních daních obsahujícího údaje odpovídající skutečnému průběhu dopravy. Ani nově zmíněné skutečnosti o dopravě a fungování systému EMCS uvedené stěžovatelkou v kasační stížnosti na tomto závěru nic nemění a nevyvrací jej. Další námitky pak posoudil jako nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla u Ústavního soudu vedena pod sp. zn. IV. ÚS 1071/22.
14. Ústavní soud usnesením ze dne 10. 5. 2022 č. j. IV. ÚS 1071/22, I. ÚS 1072/22-26 rozhodl, že ústavní stížnosti vedené pod spisovými značkami IV. ÚS 1071/22 a I. ÚS 1072/22 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou IV. ÚS 1071/22.
II.
Argumentace stěžovatelky
15. Obsáhlou argumentaci stěžovatelky proti napadeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu lze shrnout tak, že výklad zákona o spotřebních daních, provedený celní správou a následně aprobovaný správními soudy, se vyznačuje přepjatým formalismem a nezohledněním účelu a smyslu úpravy zákona o spotřebních daních. Stěžovatelka zdůrazňuje, že po celou dobu přepravy vybraného výrobku nemohlo dojít k jakémukoliv ohrožení výběru spotřební daně, neboť to bylo kdykoliv po dobu pohybu vybraného výrobku zajištěno. Vybraný výrobek nikdy neušel celnímu dohledu v žádném ze zúčastněných států a jeho existence a pohyb byly zaznamenány v systému EMCS. Vždy byla zajištěna daňová povinnost spojená s vybraným výrobkem, a to na území SRN, Rakouska i ČR. Pakliže by cílem stěžovatelky nebo Lihovaru Budeč bylo zkrátit spotřební daň, bylo by krajně nelogické, aby cestu vybraného výrobku do systému EMCS registrovaly a upozorňovaly tím na jeho existenci a jeho cestu. Naopak do systému EMCS bylo jednoznačně deklarováno, že konečným místem, kde skončí vybraný výrobek, bude Lihovar Budeč, kam skutečně výrobek docestoval a Lihovar Budeč jej přijal a zaměstnanci celní správy jej tam skutečně také nalezli. Nebylo nikdy prokázáno, že by šlo o jiný vybraný výrobek, než který vycestoval z daňového skladu v Německu. Byl to tentýž vybraný výrobek, deklarovaný v systému EMCS.
16. Ačkoliv ani celní orgány ani správní soudy nespecifikovaly konkrétní jednání, jímž měla stěžovatelka porušit zákon o spotřebních daních, resp. jímž měl být ohrožen výběr spotřební daně, nebo v jehož důsledku mělo dokonce dojít ke zkrácení jejího výběru, přesto bylo vždy rozhodnuto v neprospěch stěžovatelky. Cílem a účelem zákona o spotřebních daních je přitom zákonný a správný výběr spotřební daně a zabezpečení jejího výběru. Ani jeden z účelů zákona o spotřebních daních však stěžovatelka neporušila ani neohrozila, vždy celní orgány všech potenciálně účastných států - SRN, Rakousko a ČR - informovala o dopravě vybraného výrobku a jeho povaze. Žádná z celních správ nepovažovala informace stěžovatelky za vadné, nýbrž naopak za bezvadné, a na základě těchto informací byl vystaven doklad eAD. Samotná skutečnost, že reálná doprava vybraného výrobku z daňového skladu v SRN do daňového skladu v ČR byla pokryta dvěma doklady, nijak neohrožuje účel celního dohledu, a nezpůsobila ani daňovou ztrátu. Ani fyzické neumístění vybraného výrobku v daňovém skladu v Rakousku nezpůsobilo žádné zkrácení či jen ohrožení výběru spotřební daně. Svým jednáním tudíž stěžovatelka naplnila účel evidování dopravy v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně - nadto jakékoliv potenciální nesplnění daňové povinnosti by bylo kryto zajištěním daně postupně v SRN, Rakousku a ČR, přičemž existenci zajištění daně celní orgány ani správní soudy nezpochybnily. V konečném důsledku tak správní soudy aprobací výkladu zákona o spotřebních daních včetně směrnice EU o spotřebních daních zasáhly do práva stěžovatelky na uplatňování státní moci pouze v mezích zákona a způsobem, který zákon stanoví. Nadto výklad právních předpisů je nepřiměřený, neboť i kdyby se postupné vystavení dvou dokladů eAD po sobě dalo považovat za pochybení stěžovatelky, tak důsledkem tohoto postupu nebylo a nemohlo být ohrožení výběru spotřební daně, neboť celní orgány všech účastných států byly informovány o přepravě vybraného výrobku včetně jeho konečného cíle, kde vybraný výrobek skončil - Lihovar Budeč.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavními stížnostmi. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Proces výkladu a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
20. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Právě uvedené platí i pro postup v soudním řízení správním. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
22. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů, resp. zejména Nejvyššího správního soudu (sub 6 až 13), podle kterých došlo-li během dopravy lihu mezi členskými státy Evropské unie k porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně z lihu podle §28 odst. 1 zákona o spotřebních daních, jsou ústavně souladné. V řízení před správními soudy bylo prokázáno tvrzení orgánů celní správy, že zboží bylo fakticky dopravováno v rozporu s příslušnými elektronickými doklady, a namísto dopravy do jiného členského státu Evropské unie došlo k jeho stočení na území ČR. Pak je státem příslušným k vyměření spotřební daně ČR.
23. V posuzované věci bylo odůvodněno, jakým způsobem došlo k porušení režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, pročež bylo nutno spotřební daň doměřit a rozhodnout o propadnutí věci (lihu).
24. Právní závěry Nejvyššího správního soudu v posuzované věci jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní a odporující požadavkům čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť postup Nejvyššího správního soudu a jím vyhlášené napadené rozsudky byly vydány při dodržení příslušné hmotněprávní i procesně právní úpravy. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu za případné, popř. proč bylo nutno postupovat podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., popř. i podle §104 odst. 4 s. ř. s., s přihlédnutím k tomu, že ve věci již bylo rozhodováno podruhé, takže část stížnostních námitek stěžovatelky bylo namístě posoudit jako nepřípustné, a svůj závěr v opoře o svou judikaturu náležitě vysvětlil (viz zejména body 21 a násl. rozsudku č. j. 9 Afs 177/2021-57 a body 26 a násl. rozsudku č. j. 4 Afs 290/2021-46). Stejně tak vypořádal námitky stěžovatelky k pochybením celních orgánů při rozhodování o propadnutí věci (namítané porušení čl. 11 odst. 1 Listiny), přičemž však dostatečně vysvětlil, proč nepovažuje zjištěné pochybení krajského soudu za tak závažné, aby mělo za následek nepřezkoumatelnost jeho rozsudku (viz body 24 a 25 rozsudku č. j. 4 Afs 290/2021-46).
25. Ústavní soud posoudil obě ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu