ECLI:CZ:US:2022:4.US.1108.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1108/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ELTODO, a. s., sídlem Novodvorská 1010/14, Praha 4 - Lhotka, zastoupené advokátem Mgr. Vladimírem Partlem, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. března 2022 č. j. Ncp 205/2022-334, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Gomanold, a. s., sídlem Sokolovská 700/113a, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo zasaženo do jejích základních práv (svobod) zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka tak souhrnně namítá, že uvedeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý (řádný) proces a na zákonného soudce.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že procesní předchůdce vedlejší účastnice v průběhu řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 12 C 28/2017 uplatnil vzájemný návrh, kterým vznesl proti stěžovatelce požadavek na zaplacení částky 78 301 442,52 Kč s příslušenstvím, který odůvodnil tvrzením, že byly splněny předpoklady pro zaplacení části úplaty za postoupení blíže specifikované pohledávky. Obvodní soud tento nárok vyloučil do samostatného řízení (sp. zn. 12 C 140/2020) a poté předložil věc Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") jako soudu nadřízenému podle §104a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), protože stěžovatelka vznesla námitku nedostatku věcné příslušnosti obvodního soudu. Podle stěžovatelky se totiž - což lze dovodit podle jejího názoru i z rozhodnutí vydaných v paralelních řízeních týkajících se obdobných typů sporů vedených mezi částečně shodnými subjekty - řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí, netýká sporu o zaplacení úplaty za postoupení pohledávek, ale týká se sporu o zaplacení dohodnuté úplaty za převod stěžovatelčiných akcií. Z tohoto důvodu nemůže být příslušným k projednání podané žaloby obvodní soud, ale je dána ve smyslu §9 odst. 2 písm. e), resp. písm. j) o. s. ř. věcná příslušnost krajského soudu (v daném případě Městského soudu v Praze).
3. Vedlejší účastnice k námitce stěžovatelky předeslala, že jde zjevně toliko o další snahu stěžovatelky prodloužit řízení. Vedlejší účastnice není a nebyla (stejně jako její procesní předchůdce) akcionářem stěžovatelky, pouze odkoupila pohledávku od svého procesního předchůdce za jeho dlužníkem, který byl akcionářem stěžovatelky, ale není účastníkem řízení. Ve vyjádření vedlejší účastnice citovala z usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2022 sp. zn. I. ÚS 3240/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz) a poznamenala, že ani Ústavní soud zjevně neuzavřel, že by spor z postupní smlouvy byl sporem mezi společníkem a obchodní korporací, tedy sporem, v němž by byla dána v prvním stupni věcná příslušnost krajských soudů.
4. Vrchní soud napadeným usnesením rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. V odůvodnění konstatoval, že řízení, v němž posuzoval námitku věcné nepříslušnosti, vyšlo ze žaloby o postoupení pohledávky, kterou měli mít postupitelé (mimo jiné i procesní předchůdce vedlejší účastnice) jako akcionáři dlužníka za dlužníkem, přičemž v příslušné smlouvě byly sjednány podmínky, za nichž se stěžovatelka zavázala postupitelům zaplatit úplatu za postoupení. Tomu odpovídá i vzájemný návrh, kterým procesní předchůdce vedlejší účastnice vymezil předmět sporu (srov. k tomu podle vrchního soudu usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 3348/10). S ohledem na tyto skutečnosti vrchní soud uzavřel, že k projednání a rozhodnutí věci je dána věcná příslušnost okresních soudů, a to ve smyslu obecné úpravy obsažené v §9 odst. 1 o. s. ř., když z vymezení předmětu řízení procesním předchůdcem vedlejší účastnice (v příslušném vzájemném návrhu) nelze dovodit, že by k projednání a rozhodnutí věci byla založena věcná příslušnost krajských soudů podle určitého speciálního zákonného ustanovení, a to včetně §9 odst. 2 písm. e) a j) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka zejména namítá, že ve výše zmíněných paralelních řízeních obecné soudy dospěly k závěru, že v daném typu sporu nejde o spor o zaplacení úplaty za postoupení pohledávek, ale jde o spor o zaplacení dohodnuté úplaty za převod jejích akcií. Proto mají věc, o níž rozhodoval vrchní soud napadeným usnesením, posuzovat v prvním stupni krajské soudy. Odkazuje-li vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3348/10, pak toto usnesení podle stěžovatelky nelze vykládat tak, že by podmínky věcné příslušnosti měly být určeny toliko skutkovými tvrzeními žalobce uvedenými v jeho návrhu, ale teprve právním hodnocením takových skutkových tvrzení soudem. Odkazuje-li vrchní soud na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3240/21, pak v tomto usnesení se Ústavní soud zabýval nárokem stěžovatelky na vrácení části úplaty za postoupení pohledávek, nezabýval se tedy posouzením věcné příslušnosti v tomto řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Žádná relevantní pochybení ve stěžovatelčině věci Ústavní soud nezjistil, tedy neshledal důvody pro zásah do jurisdikce obecných soudů. Vrchní soud napadené usnesení odůvodnil srozumitelně a adekvátně; nadto, ať již zákon k rozhodování věci v prvním stupni povolává okresní soud či krajský soud, zůstává účastníkovi řízení zachován přístup k odvolací instanci i dovolací instanci. Případnou nesprávnost v určení věcně příslušného soudu rozhodnutím podle §104a odst. 2 o. s. ř. lze úspěšně - byť je ústavní stížnost i proti rozhodnutí obecných soudů o věcné příslušnosti "formálně" přípustná - vytýkat v ústavní stížnosti proti konečnému rozhodnutí, a to tehdy, mohlo-li vadné určení věcné příslušnosti vést k omezení procesních práv stěžujícího si účastníka.
8. S výše uvedeným souvisí i namítané porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Z hlediska efektivního fungování soudnictví by bylo neudržitelné, kdyby Ústavní soud porušení této ústavní zásady shledával v každém případě nesprávně určeného či obsazeného soudu. Smysl práva na zákonného soudce spočívá v ochraně účastníka řízení před účelovou manipulací s určením soudního fóra (soudce), jež může ohrozit důvěru v regulérnost soudního procesu a jeho objektivně spravedlivý výsledek. Mimo tento rámec, co do pravidel určení věcné příslušnosti soudu, jde především o pravidla organizační povahy, jež vazbu na individuální spor mají jen zprostředkovaně (viz usnesení ze dne 16. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 29/06). Vždy je proto třeba zkoumat konkrétní okolnosti věci a bezpečně vyloučit možnou přítomnost svévole při výkladu zákonných pravidel. K tomu Ústavní soud poznamenává, že z nálezu ze dne 1. 6. 2010 sp. zn. I. ÚS 904/08 (N 118/57 SbNU 455), na který stěžovatelka odkazuje, lze dovodit, že posuzování podmínek příslušnosti (věcnou příslušnost nevyjímaje) je především úkolem obecných soudů a Ústavní soud do jejich úvah zasahuje při zohlednění uvedené zdrženlivosti jen tehdy, je-li odůvodnění jejich rozhodnutí k dané otázce zjevně nedostatečné; to je pak mimo jiné tehdy, neodůvodní-li soud své rozhodnutí o podmínkách věcné příslušnosti vůbec, ač se musel vypořádat s příslušnými námitkami účastníků řízení.
9. K takové situaci však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť vrchní soud v napadeném usnesení vyložil, jakými úvahami se řídil při formulaci právního závěru o věcné příslušnosti soudů (bod 8. a 9. odůvodnění napadeného usnesení). Rozsah odůvodnění napadeného usnesení shledává Ústavní soud odpovídajícím a postup vrchního soudu nepovažuje za projev libovůle či svévole.
10. Stěžovatelka nevyužívá ústavní stížnost k tomu, aby se pokusila vyrovnat se s aspektem zmíněným v odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu, že totiž věcně příslušné k projednání dané věci v prvním stupni by byly krajské soudy mimo jiné jen tehdy, byl-li by veden spor mezi účastníky vyplývající z jejich účasti na obchodní korporaci. Jinak řečeno, stěžovatelka se v ústavní stížnosti dostatečně nevyrovnává s tvrzením vedlejší účastnice, že ani ona, ani její procesní předchůdce nebyli účastni na obchodní korporaci (tedy na stěžovatelce samotné). V řízení, v němž vrchní soud posuzoval námitku stěžovatelky o věcné nepříslušnosti, nebyl rozhodován spor o zaplacení úplaty za převod akcií, ale spor vycházející z postoupení pohledávky.
11. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu