ECLI:CZ:US:2022:4.US.111.22.1
sp. zn. IV. ÚS 111/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky AREX CZ a. s., sídlem Pražská tř. 2772/121, České Budějovice, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Horázným, advokátem, sídlem Ondříčkova 1304/9, Praha 3 - Žižkov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2021 č. j. 4 Afs 124/2021-70, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Odvolací finanční ředitelství (dále též "žalovaný" podle procesního postavení v řízení před obecnými soudy) zamítlo dne 15. července 2015 odvolání stěžovatelky a potvrdilo dodatečné platební výměry Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále též "správce daně"), kterými byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále též "DPH"), a rozhodlo o zákonné povinnosti uhradit penále. K doměření DPH došlo na základě výsledků daňové kontroly, neboť správce daně dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že zdanitelná plnění spočívající v nákupu pohonných hmot byla uskutečněna s místem plnění v tuzemsku. Podle závěrů správce daně se jednalo o pořízení zboží z jiného členského státu, konkrétně z Rakouska, a správce daně tak stěžovatelce neuznal nárok na odpočet DPH podle §72 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 12. 2010.
2. Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, která byla zamítnuta rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. dubna 2016 č. j. 10 Af 35/2015-65. Ten napadla stěžovatelka kasační stížností. V rámci řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud obrátil na Soudní dvůr Evropské unie (dále též "SDEU") s předběžnými otázkami, na které odpověděl SDEU rozsudkem ze dne 19. prosince 2018 ve věci C-414/17 AREX CZ. V návaznosti na něj Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 30. května 2019 č. j. 9 Afs 137/2016-176 zrušil výše zmíněný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Ve svém odůvodnění uvedl, že se žalovaný nedostatečně zabýval otázkou přechodu práva nakládat s věcí jako vlastník a že na relevantně nezpochybněný skutkový stav aplikoval chybné právní závěry. Je proto na něm, aby posoudil, zda k převodu práva nakládat s věcí jako vlastník došlo při nakládce pohonných hmot v Rakousku, jak uvedl ve svém rozsudku SDEU.
3. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 7. února 2020 odvolání stěžovatelky opět zamítl a dodatečné platební výměry potvrdil. Stěžovatelčinu žalobu proti rozhodnutí žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") svým rozsudkem ze dne 8. dubna 2021 č. j. 61 Af 4/2020-63 zamítl. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu.
4. V napadeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud přisvědčil žalovanému, že faktické okolnosti dodání pohonných hmot ve svém souhrnu svědčí o tom, že na stěžovatelku přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník již v Rakousku, a naopak vyvrací tvrzení stěžovatelky podporované odkazem na rámcovou smlouvu a CMR listy, že místo plnění bylo v České republice. Podle Nejvyššího správního soudu byl závěr žalovaného odrazem komplexního posouzení okolností případu, nikoliv přílišným akcentováním samotného kritéria organizace přepravy.
II. Argumentace stěžovatelky
5. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí z důvodu porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a práva na ochranu majetku.
6. Porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že Nejvyšší správní soud ve skutkově shodné kauze týkající se shodných dodavatelů vynesl dne 29. ledna 2021 rozsudek č. j. 4 Afs 146/2020, ve kterém uvedl, že správce daně měl zkoumat také daňovou povinnost jednotlivých dodavatelů posuzovaného obchodního řetězce, jinak nelze vyloučit, že daň z totožného plnění byla stanovena v rámci jednoho dodání několikrát. V nyní projednávané věci však ke svému předchozímu rozhodnutí nepřihlédl a rozhodl odlišně, ač měl v případě odlišného názoru povinnost předložit věc rozšířenému senátu. Stěžovatelka tvrdí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva může být nekonzistentní judikatura vrcholných soudů považována za porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka se podle svého tvrzení v řízení před Nejvyšším správním soudem pro sebe příznivé prejudikatury dovolávala.
7. Právo na soudní ochranu a spravedlivý proces bylo také porušeno odmítnutím svědků, kteří měli dosvědčit odvedení DPH a místo zdanitelného plnění.
8. Porušení práva na ochranu majetku a na pokojné užívání majetku shledává stěžovatelka v absenci možnosti objektivně vyhodnotit nárok na odpočet daně a nesprávné doměření daně způsobené dvojím zdaněním. Stěžovatelka tvrdí, že její dodavatel odvedl DPH v tuzemsku, přesto však správce daně dospěl k závěru, že uskutečnění zdanitelného plnění proběhlo ještě mimo území České republiky. Stěžovatelka k tomu namítá, že pokud uskutečnění zdanitelného plnění v předchozím článku řetězce již proběhlo v tuzemsku, je vyloučeno, aby se následující plnění uskutečnilo ještě v zahraničí. Správce daně doměřil stěžovatelce daň, aniž by zkoumal ostatní články v řetězci.
9. Stěžovatelka uvádí, že přepravovala pohonné hmoty pouze jako dopravce, na nákladním listu CMR byl vždy uveden prodejce, dopravce (stěžovatelka) a kupující (nikoliv stěžovatelka). Kupující podle stěžovatelky zajišťoval dokumenty, na základě kterých probíhala přeprava v režimu podmínečného osvobození od spotřební daně do České republiky. Teprve po propuštění zboží do volného oběhu prodal kupující zboží stěžovatelce nebo jinému subjektu s českou spotřební daní. Správce daně však zaujal stanovisko, že stěžovatelka mohla se zbožím disponovat již v okamžiku nakládky zboží v Rakousku, a proto má povinnost přiznat daň z přidané hodnoty z důvodu uskutečnění interkomunitární dodávky zboží. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. ledna 2017 č. j. 1 Afs 87/2016-45 stěžovatelka konstatuje, že pouhým naložením zboží se nemohla stát vlastníkem, ale byla pouze v pozici detentora.
10. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jí předložená rámcová smlouva s jejím dodavatelem, která potvrzuje nabytí ekonomického vlastnictví ke zboží až na území České republiky, je účelová, dodatečně vyhotovená a nejasná. Ze spisu v rámci skutkově shodného řízení u jiného daňového subjektu se podařilo stěžovatelce zajistit rámcovou smlouvu mezi jejím dodavatelem a jeho dodavatelem (na jiném místě ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že se jedná o smlouvu mezi jejím dodavatelem a jedním z jeho odběratelů, pozn. Ústavního soudu) a svědeckou výpověď jednatele dodavatele. Z těchto skutečností plyne, že shodná rámcová smlouva byla používána mezi dodavatelem stěžovatelky a ostatními subjekty, což podle stěžovatelky muselo být správci daně od počátku známo. Jednatel dodavatele v rámci zmíněného jiného řízení uvedl, že vždy (včetně vztahu se stěžovatelkou) postupoval podle rámcové smlouvy, zboží nabýval a posléze prodával výhradně na území České republiky a žalovaný u něj nikdy nezpochybnil místo zdanitelného plnění v tuzemsku. To podle stěžovatelky potvrzuje, že daň byla odvedena dvakrát: poprvé u jejího dodavatele z titulu tuzemského plnění a podruhé u stěžovatelky, která podle žalovaného pořídila zboží ze zahraničí. V případě druhého dodavatele vyplývá skutečnost dvojího zdanění z odpovědi na dožádání, ve kterém správce daně uvedl, že daňový subjekt (další dodavatel stěžovatelky) nikdy nenakupoval zboží v Rakousku nebo jiném členském státě. Dvojí vybrání daně je však podle stěžovatelky v rozporu s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2021 č. j. 4 Afs 146/2020-72.
11. Stěžovatelka upozorňuje na jiný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. června 2021 č. j. 10 Afs 112/2021 týkající se shodného dodavatele a shodné rámcové smlouvy, podle kterého odmítnutím rámcové smlouvy daňové orgány nedůvodně povalily základní pilíř, na kterém mohl daňový subjekt vystavět svoji obranu. Podle tohoto rozsudku nelze na základě zjištění, že strany smlouvy se dílem odchýlily od nějakého ustanovení smlouvy, mechanicky odmítnout celou smlouvu jakožto pouhý "formální" důkaz, který neodpovídá realitě.
12. Stěžovatelka konstatuje, že dle ustálené judikatury není pro vyhodnocení transakce spočívající v naložení zboží (pohonných hmot) na dopravní prostředek v jiném členském státě a jeho přepravení do České republiky zcela určující kritérium organizace přepravy a hrazení nákladů na přepravu, ale že je třeba hodnotit celý komplex skutkových okolností, za kterých byl řetězový obchod uskutečněn. Podle ní je však judikatura Nejvyššího správního soudu nejednotná ve zcela nejasném, neurčitém a nekonzistentním vymezení kritérií, která mají být součástí komplexního posouzení skutkových okolností. V rozsudcích ve věcech sp. zn. 4 Afs 146/2020, sp. zn. 10 Afs 112/2021 a s sp. zn. 9 Afs 66/2021, vycházejících ze srovnatelného skutkového stavu, rozhodl Nejvyšší správní soud podle stěžovatelky zcela odlišně, než jak učinil v napadeném rozhodnutí.
13. Stěžovatelka upozorňuje na část odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle kterého byly subjekty, vystupující v řetězci dle předložených dokladů formálně jako nabyvatelé, nekontaktní společnosti. Podle stěžovatelky však tímto svým závěrem vybočuje Nejvyšší správní soud z nosných důvodů původně přezkoumávaného správního rozhodnutí, které nebylo založeno na pochybnosti správce daně o identitě dodavatele, a je v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním, neboť dodavateli stěžovatelky byly společnosti, které jsou kontaktní, přičemž jednatel jedné z nich byl v daňovém řízení vyslechnut. Stěžovatelka znala pouze svého přímého dodavatele, měla za to, že vlastnictví nabyla od subjektu, který je k dani registrován v tuzemsku, který uvedl české daňové identifikační číslo a českou DPH, již řádně přiznal a odvedl.
14. Stěžovatelka poukazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. listopadu 1999 Špaček proti České republice, podle něhož je ospravedlněn pouze takový zásah do práva na ochranu pokojného užívání majetku, který je veden na základě zákona, jež je dostatečně určitý, srozumitelný a jehož aplikace je do té míry předvídatelná, aby jí jednotlivec mohl přizpůsobit své chování. Stěžovatelka tvrdí, že ona neměla objektivně možnost vyhodnotit, zda dodání zboží bylo či nebylo zdanitelným plněním s nárokem na odpočet. Její právo na odpočet daně na vstupu bylo porušeno na základě neurčitého komplexu skutkových okolností řetězového obchodu, z nichž podstatnou část nemohla znát.
15. Stěžovatelka tvrdí, že rámcová smlouva mezi jejím dodavatelem a jeho jiným dodavatelem (na jiném místě ústavní stížnosti uvádí, že se jedná o smlouvu mezi jejím dodavatelem a jeho odběratelem, pozn. Ústavního soudu) není novou skutečností, nýbrž důkazem, jež nemohla bez vlastní viny v předchozích řízeních předložit. Neprokazuje stav, který by se lišil v době vydání rozhodnutí, nýbrž pravdivost jejího tvrzení ohledně stavu skutečností v době vydání rozhodnutí. Skutečnost, že smlouva se nachází v držení správce daně, vyplynula až ze svědecké výpovědi jednatele dodavatele v rámci daňového řízení u jiného subjektu. Stěžovatelka upozorňuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. dubna 2007 sp. zn. 4 Azs 176/2006, podle něhož soudní řád správní v žádném ze svých ustanovení neupravuje lhůtu, která by účastníky řízení omezovala v navrhování důkazů. I kdyby se jednalo o novou skutečnost, neměl podle stěžovatelky Nejvyšší správní soud důkaz odmítnout, ale měl postupovat v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a interpretovat §109 odst. 5 soudního řádu správního ústavně konformním způsobem, který by znamenal akceptování důkazu, k čemuž se vyjádřil již Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 27. června 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 a v nálezu ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2732/15.
III. Vyjádření Nejvyššího správního soudu
16. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 28. března 2022 Nejvyšší správní soud uvádí, že posuzování otázky interkomunitárního dodání zboží je otázkou výkladu práva Evropské unie, k čemuž je oprávněn pouze Soudní dvůr Evropské unie, z jehož výše zmíněného rozsudku ve věci C-414/17, AREX CZ, vycházel, a po posouzení relevantních skutečností dospěl k závěru, že na stěžovatelku přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník v Rakousku. Rozsudky, na které odkazuje stěžovatelka (sp. zn. 4 Afs 146/2020, sp. zn. 9 Afs 66/2021) nejsou pro posuzovanou věc relevantní, neboť v nich Nejvyšší správní soud dospěl k závěrům o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu. S odkazem na usnesení ze dne 14. srpna 2018 č. j. 2 Azs 340/2017-72 Nejvyšší správní soud dále konstatuje, že rozšířenému senátu nepřísluší posouzení toho, zda senát Nejvyššího správního soudu náležitě zohlednil skutkové odlišnosti. Pokud s odkazem na rozsudek ze dne 27. dubna 2007 č. j. 4 Azs 176/2006-84 stěžovatelka vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že se nezabýval předloženou rámcovou smlouvou, upozorňuje Nejvyšší správní soud, že se v uvedeném rozhodnutí zabýval řízením o žalobě před krajským soudem, v rámci něhož se pro návrh na provedení důkazů koncentrace nevztahuje. V posuzovaném případě se jedná o nové skutečnosti, které stěžovatelka uplatnila až při druhém doplnění kasační stížnosti poté, co již uplynula lhůta pro doplnění kasační stížnosti stanovená usnesením Nejvyššího správního soudu. V řízení o kasační stížnosti nelze uplatňovat nové skutečnosti, kterými se před tím nemohl zabývat krajský soud.
IV. Vyjádření stěžovatelky
17. Stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 15. dubna 2022 uvádí, že dodnes nejsou v judikatuře pravidla, podle kterých je možné určit, kdo je pořizovatelem v rámci interkomunitární dodávky. Stěžovatelka namítá, že zboží nemohla nakoupit v jiném členském státě, když sám správce daně v odpovědi na dožádání uvedl, že její dodavatel nakoupil zboží v tuzemsku. Stěžovatelka opětovně upozorňuje na skutečnost, že ve skutkově shodné věci se stejným dodavatelem (sp. zn. 4 Afs 146/2020) Nejvyšší správní soud uvedl, že je nutno zkoumat, zda daň z totožného plnění nebyla stanovena dvakrát. Stěžovatelka konstatuje, že předložením svědecké výpovědi v průběhu kasačního řízení nepožadovala, aby byl tento důkaz hodnocen jako důkaz prokazující zaplacení daně dvakrát; jednalo se pouze o důkaz, že oslyšené zkoumání smlouvy a výslech svědka byly pro stanovení daně podstatnou skutečností, jelikož shodný svědek by shodně vypověděl i ve věci stěžovatelky, a potvrdil tak skutečnosti, pro které bylo rozhodnutí v rozsudku sp. zn. 4 Afs 146/2020 zrušeno.
V. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
18. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud z hlediska potenciálního zásahu do práv stěžovatelky zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
20. Napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelky Ústavní soud nedospěl.
21. Ústavní soud dříve opakovaně konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237);
22. Obsah stěžovatelčiny ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu. Tato polemika je však vedena vesměs v rovině práva podústavního a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadeně rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší.
23. Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti směřuje zejména k tvrzení, že ve skutkově shodných kauzách týkající se shodných dodavatelů stěžovatelky (sp. zn. 4 Afs 146/2020, sp. zn. 10 Afs 112/2021 a sp. zn. 9 Afs 66/2021) zavázal Nejvyšší správní soud žalovaného, aby zkoumal, zda nebyla daň odvedena dvakrát, resp. aby posoudil daňovou povinnost jednotlivých dodavatelů posuzovaného obchodního řetězce. Stěžovatelka má za to, že v nyní projednávané věci k těmto svým rozhodnutím nepřihlédl a posoudil obdobný skutkový stav diametrálně odlišně, ač měl věc předložit rozšířenému senátu.
24. Z napadeného rozhodnutí a z jemu předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že stěžovatelka poukázala na rozsudky Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Afs 146/2020 a sp. zn. 10 Afs 112/2021 poprvé v kasační stížnosti, a to nejprve na podporu svého tvrzení, že nemohla být pouhým naložením pohonných hmot v pozici jejich vlastníka. Nejvyšší správní soud k této námitce uvedl, že v posuzované věci nebyla organizace dopravy jediným kritériem, na jehož základě určily správní orgány místo zdanitelného plnění, a že výsledný závěr žalovaného v posuzovaném případě je odrazem komplexního posouzení okolností případu, nikoliv přílišným akcentováním samotného kritéria organizace přepravy. Dále uvedl, že zřetelný rozdíl byl v organizaci přepravy, neboť ve věci sp. zn. 4 Afs 146/2020 zajišťoval přepravu zboží budoucí vlastník prostřednictvím jím sjednaného dopravce, kdežto v nyní posuzované věci to byla sama stěžovatelka, která převzala zboží v Rakousku a vlastními prostředky je přepravila do České republiky, přičemž dopravu nikomu nefakturovala. Ve věci sp. zn. 4 Afs 146/2020 nebylo podle Nejvyššího správního soudu spolehlivě zjištěno, že by budoucí vlastník nabyl na území jiného členského státu právo disponovat se zbožím jako vlastník. Ohledně stěžovatelčina odkazu na rozsudek ve věci sp. zn. 10 Afs 112/2021 Nejvyšší správní soud uvedl, že byl vydán ve věci, v níž orgány finanční správy na rozdíl od nyní posuzované věci nevycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
25. Ve stěžovatelkou uváděných rozhodnutích dospěl Nejvyšší správní soud skutečně k názoru, že daňové orgány nevycházely z dostatečně zjištěného skutkového stavu a jejich závěry nemají dostatečnou oporu ve shromážděném spisovém materiálu, Daňové orgány tak neměly podle Nejvyššího správního soudu odmítnout návrhy na dokazování ohledně daňové povinnosti jednotlivých dodavatelů žalobkyně, jelikož jinak není možné vyloučit, že daň z přidané hodnoty byla v rámci jednoho dodání stanovena několikrát. Podstatou tohoto požadavku ovšem bylo řádné zjištění skutkového stavu. Pokud byl v nyní posuzované věci skutkový stav řádně objasněn jiným způsobem, jak tomu podle Nejvyššího správního soudu bylo, povinnost přesto se zabývat daňovou povinností dalších subjektů z předmětných stěžovatelkou citovaných rozhodnutí neplyne. To, zda byl skutkový stav v jednotlivých případech správně zjištěn, je přitom nutno posuzovat individuálně. Ve stěžovatelkou zmiňovaných řízeních to navíc byli sami žalobci již v rámci řízení u daňových orgánů a poté i v rámci řízení u obecných soudů, kteří tvrdili, že daňové orgány musejí ověřit, zda nedochází ke dvojímu zdanění, a musejí zjistit povahu celého řetězce subjektů zapojených do jednotlivých transakcí. Stěžovatelka však námitku dvojího zdanění uplatnila až v ústavní stížnosti.
26. Další námitky stěžovatelky představují nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně opětovných svědeckých výpovědí a hodnocení rámcové smlouvy a odpovědi na dožádání. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se se stěžovatelčinými výhradami řádně zabývaly a své závěry dostatečně odůvodnily. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí, v průběhu správního řízení byla zjištěna celá řada skutečností, jež ve svém souhrnu prokazují, že k převodu vlastnického práva došlo na území Rakouska. Ústavní soud nemá za to, že by byla v napadeném rozhodnutí akcentována skutečnost, že subjekty v řetězci byly nekontaktní společnosti, neboť Nejvyšší správní soud uvádí další skutečnosti, které vedly k závěru, že na stěžovatelku přešlo právo nakládat se zbožím jako vlastník již v Rakousku. V rozhodnutích obecných soudů byl řádně odůvodněn závěr o nadbytečnosti dalších svědeckých výpovědí, neboť skutkový stav byl zjištěn podrobně. Ohledně odpovědi na dožádání Nejvyšší správní soud uvedl, že s přihlédnutím k jiným popsaným okolnostem a svědeckým výpovědím nevyvrací tento důkaz výsledný závěr, že místo zdanitelného plnění bylo v Rakousku.
27. Ohledně námitky týkající se skutkových novot Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že tyto skutečnosti nevyvrací závěr plynoucí ze zjištěného faktického průběhu posuzovaných transakcí, z nějž plyne, že stěžovatelka nabyla právo s věcí nakládat jako vlastník v jiném členském státě.
28. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší správní soud se dle Ústavního soudu s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádal a svůj závěr řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením soudu neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Neúspěch v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení ústavně zaručených práv a svobod [již usnesení sp. zn. III. ÚS 44/94 ze dne 27. 10. 1994 (U 18/2 SbNU 241)].
29. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovatelce, že by napadené rozhodnutí porušilo její ústavně zaručená práva. Nejvyšší správní soud se zabýval stěžovatelčinými výhradami a své závěry v potřebném rozsahu odůvodnil.
30. Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi, a proto ji odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu