ECLI:CZ:US:2022:4.US.1138.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1138/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti PALETY- KUPKA GROUP s. r. o., sídlem Hřímalého 2707/20, Plzeň, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem, sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2022 č. j. 4 Afs 247/2021-32 a ze dne 24. února 2022 č. j. 1 Afs 242/2021-44, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")
a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterými byly zamítnuty její kasační stížnosti. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i zákaz trestu bez zákona podle čl. 7 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky a potvrdil platební výměry ze dne 13. 6. 2016, kterými byla stěžovatelce doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období měsíce července až září roku 2014. Dalším správním rozhodnutím vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatelky
a potvrdil celkem 13 platebních výměrů ze dne 20. 9. 2017, kterými jí byla doměřena DPH za zdaňovací období měsíce prosince 2014 a období měsíce ledna až prosince 2015. Daňová povinnost byla stěžovatelce vyměřena na základě daňových kontrol, při nichž bylo zjištěno, že část plnění představovaná dřevěnými paletami od polského výrobce, které stěžovatelka odebírala od obchodní společnosti EBRO trade, s. r. o., a dále dodávala svým odběratelům v tuzemsku, byla stižena podvodem na DPH. U druhé části plnění, která končila u zákazníků stěžovatelky v Rakouské republice a Spolkové republice Německo, nebylo prokázáno, že se místo plnění nacházelo v tuzemsku. Správce daně a vedlejší účastník proto neuznali stěžovatelkou uplatňovaný nárok na odpočet daně.
3. Správní žaloby, které stěžovatelka proti rozhodnutím vedlejšího účastníka podala, byly pro nedůvodnost zamítnuty rozsudky Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 31. 5. 2021 č. j. 8 Af 4/2018-65 a ze dne 16. 6. 2021 č. j. 9 Af 49/2018-66.
4. Proti shora uvedeným rozhodnutím městského soudu podala stěžovatelka dvě samostatné kasační stížnosti, které Nejvyšší správní soud napadenými rozhodnutími zamítl. Neshledal důvodné její námitky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu. Z provedeného dokazování podle Nejvyššího správního soudu jasně vyplynulo, že transakce uskutečňované stěžovatelkou v příslušných zdaňovacích obdobích byly stiženy podvodem na DPH. Stěžovatelka přitom věděla nebo přinejmenším vědět mohla o tom, že je zapojena do daňového podvodu. Ve věci stěžovatelky navíc nebyla existence podvodu na DPH založena pouhým odkazem na chybějící daň, ale vyplynula z celé řady zjištěných nestandardních okolností v řetězci plnění. Nešlo ani o situaci, kdy by neodvedení daně obchodní společností EBRO trade, s. r. o., bylo možné vyhodnotit jako pouhou platební neschopnost. Správně byl rovněž uplatněn tzv. Alex Kittel test, včetně jeho první podmínky, kterou je existence ztráty na dani ke dni rozhodování správních orgánů. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že "rozhodující pro splnění této podmínky ... je, že daň nebyla odvedena, nikoli to, zda také byla či nebyla přiznána. Neobstojí tedy kategorický závěr stěžovatelky, že nezaplacená, ale přiznaná daň nikdy nemůže být ztracenou daní, protože ji jiná osoba dluží, tedy logicky nechybí a je na daňovém orgánu, aby si ji od ní vymohl. Nesprávnost tohoto závěru stěžovatelky je navíc bez dalšího patrná z jeho důsledků. Přiznání DPH některým z článků obchodního řetězce na pozici missing trader by bez dalšího znamenalo, že přestože tato přiznaná DPH nebude nikdy zaplacena (např. v typické situaci, kdy tento daňový subjekt "zmizí", resp. stane se nekontaktním), již nebude splněna první podmínka Axel Kittel testu (i v případě, kdy se jedná o daňový podvod) se všemi z toho plynoucími (fiskálními) důsledky (zejm. žalovaným zmíněná nemožnost odepřít uplatnění nároku na odpočet v řetězci či narušení neutrality DPH). Přijetí takového názoru by tedy umožnilo uskutečňování podvodů na DPH bez možnosti jakéhokoli postihu dalších článků řetězce, tj. i těch vědomě zapojených do podvodného jednání... Takový závěr nemůže s ohledem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie obstát... Chybějící daň je nutno chápat ve vztahu k samotné podstatě daňového podvodu, resp. fungování podvodných řetězců" (bod 32 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 247/2021-32 a bod 36 odůvodnění rozsudku téhož soudu č. j. 1 Afs 242/2021-44).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podstatou ústavní stížnosti je podle ní zodpovězení otázky, zda může být tzv. ztracenou daní ve smyslu "Alex Kittel testu" i přiznaná, avšak nezaplacená daň. Stěžovatelka opakovaně namítá, že jí neměl být odepřen nárok na odpočet DPH, ale mělo dojít přednostně k využití institutu ručení podle §109 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"). V té souvislosti uvádí, že byla postižena daňovým penále představujícím trestní sankci, ačkoliv podle ní šlo o to, "dosáhnout navrácení DPH do státního rozpočtu bez vzniku trestněprávní sankce".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud není další přezkumnou instancí v soustavě soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a použití jiných, než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro použití toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případech nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů nebyly náležitě odůvodněny, popř. byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Úsporná ústavní stížnost stěžovatelky je pouze shrnutím námitek, s nimiž se však soudy náležitým způsobem již vypořádaly. Stěžovatelka nepředkládá žádnou podrobnější, natož ústavněprávní, argumentaci - za tu přitom nelze pokládat pouhé odkazy na ustanovení Listiny nebo Úmluvy. Na takto obecnou argumentaci stěžovatelky může Ústavní soud reagovat pouze obecným způsobem.
9. Skutkově i právně obdobnou ústavní stížností, podanou obchodní společností zastoupenou týmž advokátem jako nyní stěžovatelka, se Ústavní soud zabýval v usnesení ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 442/22 (veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz), v němž shledal jako ústavně přijatelný závěr správních soudů, podle nichž institut ručení podle §109 odst. 1 zákona o DPH a institut odepření nároku na odpočet daně spadají do různých fází daňového řízení, přičemž institut ručení není ve vztahu speciality k odepření nároku na odpočet daně. Tento závěr je rovněž v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz jeho rozsudky ze dne 30. 1. 2018 č. j. 5 Afs 60/2017-60 a ze dne 18. 12. 2018 č. j. 7 Afs 8/2018-56), pročež nelze ve věci stěžovatelky hovořit o jakémkoliv vybočení z dosavadní rozhodovací praxe, resp. libovůli Nejvyššího správního soudu.
10. Nejvyšší správní soud v napadených rozhodnutích rovněž zodpověděl "otázku" stěžovatelky uvedenou v bodu 5 výše, když zdůraznil, že z pohledu tzv. Alex Kittel testu je "rozhodující, že daň nebyla odvedena, nikoli to, zda také byla či nebyla přiznána". Tento závěr Nejvyšší správní soud náležitým způsobem odůvodnil (viz bod 3 výše). S ohledem na shora uvedená východiska Ústavní soud neshledává důvod tento závěr přehodnocovat a kasačně zasahovat do rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu.
11. Ústavní soud v dané věci shledal, že napadená rozhodnutí vycházejí ze skutkového stavu věci, který ani sama stěžovatelka v ústavní stížnosti nezpochybňuje. Nejvyšší správní soud svůj právní názor dostatečně a přiměřeným způsobem odůvodnil, přičemž jeho právní závěry nelze označit jako vybočující z mezí ústavnosti. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud opřel svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Obsahem práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny totiž není garance úspěchu v řízení (srov. např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 29. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 208/22).
12. Na základě uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu