ECLI:CZ:US:2022:4.US.1149.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1149/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a.s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Tomášem Tyllem, advokátem, sídlem Revoluční 724/7, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2022 č. j. 10 As 49/2022-51, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Úřadu pro ochranu osobních údajů, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Advokát JUDr. Tomáš Vymazal (dále jen "advokát") se po stěžovatelce - jako povinném subjektu podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb.") - domáhal poskytnutí informací týkajících se Smlouvy o projektu ze dne 15. 6. 2005 uzavřené mezi stěžovatelkou, obchodní společností Smíchov Station Development, s.r.o. a obchodní společností SG Project Management, s.r.o. Stěžovatelka advokátovi v zákonné lhůtě požadované informace neposkytla ani nerozhodla o odmítnutí žádosti, ale vyzvala jej podle §14 odst. 5 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., aby doložil plnou moc k zastupování svého klienta, pro něhož poskytnutí informace žádá, nebo aby prohlásil, že žádost podává jako soukromá osoba. Advokát této výzvě nevyhověl, načež stěžovatelka jeho žádost odložila. Advokát podal proti postupu stěžovatelky dvě stížnosti k vedlejšímu účastníkovi, jenž rozhodnutími ze dne 27. 7. 2021 č. j. UOOU-01500/21-8 a ze dne 9. 9. 2021 č. j. UOOU-01500/21-10 stížnostem vyhověl a přikázal stěžovatelce, aby žádost vyřídila do 15 dnů ode dne doručení rozhodnutí.
3. Obě rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jenž žalobu nejprve odmítl usnesením ze dne 11. 10. 2021 č. j. 18 A 84/2021-74, které Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 11. 2021 č. j. 10 As 450/2021-32 zrušil a věc městskému soudu vrátil. Městský soud proto následně rozsudkem ze dne 21. 1. 2022 č. j. 18 A 84/2021-129 stěžovatelčinu žalobu zamítl s odůvodněním, že skutečným žadatelem nebyl v posuzované věci advokátův klient, jehož totožnost advokát odmítl stěžovatelce sdělit, nýbrž sám advokát. Ten byl v žádosti jednoznačně identifikován způsobem, který nebránil jejímu vyřízení. Stěžovatelka proto nebyla oprávněna požadovat doplnění plné moci k zastupování klienta a po nevyhovění této výzvě žádost advokáta odložit.
4. Proti posledně jmenovanému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. V kasační stížnosti namítala, že skutečným žadatelem informace nebyl v posuzovaném případě advokát, nýbrž jeho klient. V této souvislosti argumentovala, že po ní nelze požadovat, aby podle zákona č. 106/1999 Sb. jednala s neznámým účastníkem, že závěr městského soudu odporuje právní úpravě zastoupení a že taková žádost o informace může být zneužita jejími konkurenty. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Přisvědčil závěru vedlejšího účastníka i městského soudu, že stěžovatelka měla o žádosti advokáta věcně rozhodnout a výzva podle §14 odst. 5 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nebyla na místě. Uvedl, že v posuzované věci neexistuje žádný "skrytý" účastník, jehož totožnost by stěžovatelce zůstala utajena. Skutečným žadatelem je advokát, jenž dal v žádosti jednoznačně najevo, že ji podává vlastním jménem, a dostatečně se identifikoval. Není rozhodné, zda advokát žádá informace poskytnout jako soukromá osoba nebo při výkonu svého podnikání (advokacie); zákon č. 106/1999 Sb. v tomto směru žádná omezení nestanoví. Jestliže stěžovatelka po advokátovi požaduje, aby jí sdělil identitu klienta, jenž je potenciálním příjemcem informace, v podstatě usiluje o odůvodnění žádosti; takový požadavek však jde nad rámec zákona. Úvahy nad možným zneužitím práva na informace ze strany konkurentů stěžovatelky přicházejí na řadu až později ve fázi věcného rozhodování; mohou mít vliv na stěžovatelčino rozhodnutí, zda informaci žadateli poskytne nebo jeho žádost odmítne.
III.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka předně namítá, že podle napadeného rozsudku nemá jako povinný subjekt právo znát identitu skutečného žadatele o informaci a je povinna věcně rozhodnout o žádosti anonymního subjektu. Obecné soudy nesprávně považují advokáta za žadatele, přestože tento uvedl, že žádá informace poskytnout pro svého klienta; v rámci výkonu advokacie přitom advokát jedná vždy ve prospěch třetí osoby a v jejím zájmu. Nejvyšším správním soudem vyslovený právní názor je dle stěžovatelky v rozporu s právní úpravou zastoupení.
6. Dále stěžovatelka argumentuje, že uvedený postup porušuje její právo na soudní ochranu, neboť je jí fakticky znemožněno ověřit nezávislost a nestrannost rozhodujícího soudce a následně uplatnit námitku podjatosti v případě, že mezi ním a anonymním žadatelem existuje vztah. Totéž dle stěžovatelky platí i pro případnou podjatost správního orgánu.
7. Konečně stěžovatelka uvádí, že je jako povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb. obecně značně znevýhodněna oproti konkurentům, kteří informace o svém podnikání zveřejňovat nemusí. Závěr, že je advokát oprávněn po stěžovatelce poskytnutí takových informací žádat pro své klienty anonymně, tuto nerovnost ještě umocňuje a činí stěžovatelku zcela nekonkurenceschopnou. Stěžovatelce totiž upírá možnost případně odepřít poskytnutí informací s poukazem na skutečnost, že žadatel je jejím konkurentem.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario).
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Nejvyšší správní soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal s námitkami stěžovatelky uplatněnými v kasační stížnosti a řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil, jak dospěl k závěru, že žadatel byl v žádosti jednoznačně identifikován, a nic proto nebránilo jejímu věcnému projednání. Patřičnou pozornost věnoval stěžovatelčinu stěžejnímu argumentu, že skutečným žadatelem o informaci je advokátův - pro stěžovatelku neznámý - klient. Tuto námitku vyvrátil s odkazem na zákon č. 106/1999 Sb., jenž nerozlišuje, zda osoba o poskytnutí informace žádá v postavení podnikatele či v ryze osobní záležitosti, nepodmiňuje projednání žádosti požadavkem jejího odůvodnění ani nestanoví jakákoli omezení vztahující se specificky k advokátům žádajícím poskytnutí informací v rámci výkonu advokacie. Jelikož dal advokát v posuzované věci jasně najevo, že svou žádost o informace podává vlastním jménem, nebylo dle Nejvyššího správního soudu pochyb, že jediným skutečným žadatelem, následným účastníkem správního řízení a osobou zúčastněnou na řízení o správní žalobě byl advokát. Z pohledu Ústavního soudu není napadenému rozsudku v tomto směru co vytknout.
11. Obstojí i navazující závěr Nejvyššího správního soudu, že výše uvedený právní názor není v rozporu s právní úpravou zastoupení. Advokát v řízení opakovaně uváděl, že svou žádost o poskytnutí informací podal sám za sebe, nikoli za jiného. Ústavní soud neshledal ani jiné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že advokát ve skutečnosti v řízení zastupoval jinou osobu.
12. Přisvědčit nelze ani stěžovatelčině námitce, že jí neznalost totožnosti advokátova klienta brání v řádném uplatnění námitky podjatosti soudce a úřední osoby v posuzované věci. Nelze akceptovat výklad, dle něhož by měl být každý žadatel o informace povinen sdělit povinnému subjektu okruh osob, jimž plánuje požadovanou informaci zpřístupnit, a jež jsou tudíž na věci vedle žadatele potenciálně osobně zainteresovány, aby tak povinnému subjektu umožnil namítnout případnou podjatost rozhodujícího orgánu i vůči těmto osobám. Takový požadavek není přípustný, neboť jde nad rámec zákona č. 106/1999 Sb., jenž pro věcné vyřízení žádosti o informace nevyžaduje jakékoli odůvodnění.
13. K argumentu možného zneužití postavení stěžovatelky jako povinné osoby ze strany jejích konkurentů postačí odkázat na body 14 až 17 napadeného rozsudku. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího správního soudu, že tímto okruhem námitek stěžovatelka předbíhá fázi věcného posuzování žádosti. Možné zneužití práva podat žádost o informace a otázka, zda požadované informace nepředstavují stěžovatelčino obchodní tajemství nebo nespadají pod některou další výluku dle zákona č. 106/1999 Sb., se stanou relevantními až při rozhodování, zda stěžovatelka požadované informace poskytne nebo žádost odmítne. Napadený rozsudek přitom nijak nepředznamenává výsledek takového rozhodnutí.
14. Ústavní soud zhodnotil, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu