ECLI:CZ:US:2022:4.US.1213.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1213/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Václava Žaluda, zastoupeného Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem, sídlem 28. října 438/219, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2022 č. j. 26 Cdo 3368/2021-616 a proti výrokům I, III a IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. srpna 2020 č. j. 13 Co 313/2015-564, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace předchozích řízení a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a označených výroků rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), a to pro tvrzené porušení čl. 90 Ústavy a svých základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 i v části týkající se úroku z prodlení.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že právní předchůdce stěžovatele - Ing. Václav Žalud, vlastník domu č. p. X1 v katastrálním území Moravská Ostrava (dále jen "dům") se domáhal zaplacení částky 2 466 409 Kč s úrokem z prodlení, a to z titulu náhrady za nucené omezení vlastnického práva k domu v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003, způsobené regulací nájemného z bytů v domě. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 27. 1. 2014 č. j. 13 C 75/2004-268 uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 265 545,20 Kč (výrok I), ve zbývající částce 2 200 863,80 Kč a úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
3. K odvolání obou tehdejších účastníků řízení městský soud rozsudkem ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku I tak, že zamítl žalobu v částce 242 429 Kč a potvrdil v částce 23 116,20 Kč a v zamítavém výroku II.
4. Na základě dovolání právního předchůdce stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 5278/2017-467 zrušil rozsudek městského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5. V dalším řízení městský soud rozsudkem ze dne 3. 10. 2018 č. j. 13 Co 313/2015-503, ve spojení s usneseními ze dne 12. 12. 2018 č. j. 13 Co 313/2015-515 a ze dne 24. 1. 2019 č. j. 13 Co 313/2015-534 změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 85 662,40 Kč; jinak ho v zamítavém výroku potvrdil v částce 2 115 201,40 Kč a ve vyhovujícím I. výroku ohledně částky 242 429 Kč.
6. K dovolání právního předchůdce stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 9. 2019 č. j. 26 Cdo 1175/2019-541 (dále též jen "rozsudek") zrušil v předchozím bodu uvedený rozsudek městského soudu a věc opět vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
7. Městský soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku II tak, že uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit právnímu předchůdci stěžovatele částku 340 844 Kč; ve zbytku ho potvrdil co do částky 1 774 357 Kč. Městský soud měl mimo jiné za to, že byty č. X2 a č. X3 v domě nebyly v rozhodném období užívány nájemci, kteří by platili v právním smyslu regulované nájemné. Dále shrnul, že právní předchůdce stěžovatele podal žalobu o náhradu za ústavně nesouladné nájemné dne 9. 4. 2004 a za rozhodné období, za které náhradu žádal, považoval dobu od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2003. Městský soud věc posoudil vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška"), nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (N 93/18 SbNU 287; č. 231/2000 Sb.), s účinností ke dni 31. 12. 2001, ke stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 [ST 27/53 SbNU 885; č. 136/2009 Sb. (dále jen "stanovisko")] a k výše uvedeným zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu tak, že otázka, zda je v konkrétní výši dán nárok vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, v konečném důsledku závisí na tom, do jaké míry bylo z důvodu regulovaného nájemného zasaženo jeho základní právo vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu podle stanoviska. Jelikož byla vyhláška shledána neústavní již v roce 2000, bylo již v té době porušeno základní právo pronajímatele bytu, přičemž podle individuálních okolností případu bylo omezení jeho vlastnického práva způsobené dotčenou právní úpravou natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle městského soudu proto o nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v uvedeném smyslu lze uvažovat i při regulaci nájemného z bytu od 1. 1. 2000, nikoli tedy od 1. 1. 2002, jak se dříve městský soud mylně domníval. Naopak v období předcházejícím 1. 1. 2000 o takovém nároku uvažovat nelze, protože jeho existenci vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů. Městský soud proto za pomoci znaleckých posudků vypočetl náhrady ušlého nájemného za období od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2003, a to za ty byty v domě, za něž právní předchůdce obdržel regulované nájemné. Proto žalobě vyhověl ve výši rozdílu mezi celkovou částkou ušlého nájemného za uvedené období a částkou, která již byla obvodním soudem pravomocně přiznána. O nákladech řízení rozhodl městský soud tak, že právní předchůdce stěžovatele byl povinen zaplatit státu znalečné ve výši 16 046 Kč a na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů zaplatit vedlejší účastnici částku 1 224 Kč.
8. Stěžovatel jako právní nástupce původního žalobce, který stěžovateli postoupil pohledávku, podal proti rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením pro nepřípustnost. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že otázku náhrady nájemného za období před rokem 2000 vyřešil městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudkem). Dále Nejvyšší soud podotkl, že stěžovatelem odkazovaný nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011 sp. zn. IV. ÚS 423/08 (N 149/62 SbNU 297) nutno vykládat v souladu s odůvodněním stanoviska. Nelze proto izolovaně zdůrazňovat pouze existenci omezení vlastnického práva k domu (v určité intenzitě) i v období před 1. 1. 2000, jak to učinil dovolatel s odkazem na právě uvedený nález Ústavního soudu, a přitom opomenout, že pro vznik nároku na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny musí být splněny - mimo tzv. kvalifikovaného omezení vlastnického práva - i další Ústavním soudem vymezené podmínky (zde především pominutí veřejného zájmu na přeměně někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu - viz bod 15 odůvodnění stanoviska). Nepřípustnost dovolání konstatoval Nejvyšší soud i pro řešení otázky náhrady za nucené omezení vlastnického práva k bytům č. X2 a X3. I tuto otázku městský soud vyřešil v intencích závazného právního názoru podle rozsudku Nejvyššího soudu, neboť dohodl-li se pronajímatel s nájemci na výši nájemného odpovídající vyhlášce i v době, kdy byty již regulaci nájemného nepodléhaly a kdy mohl v nově uzavíraných nájemních smlouvách sjednat tzv. tržní nájemné, nelze tento postup, založený na smluvní volnosti, pokládat za omezení vlastnického práva a žádat za něj od státu náhradu. Tím spíše nelze o náhradě uvažovat u bytu č. X3, užívaném bez právního důvodu.
II.
Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel především namítá, že se obecné soudy v rozporu s nálezem sp. zn. IV. ÚS 423/08, navazujícím na stanovisko, nedostatečně zabývaly určením okamžiku, od něhož bylo nutné považovat omezení vlastnického za neústavní. Právní předchůdce stěžovatele přitom doložil, že zásah do jeho vlastnického práva byl citelnější na počátku 90. let 20. století, neboť v restituci vrácený dům obývali nájemci s regulovaným - nízkým nájemným. Soudy údajně upřely ochranu právu stěžovatele i nepřiznáním nároku na náhradu za omezení vlastnického práva bytů č. X2 a X3, když nerespektovaly, že do těchto bytů se postupně přestěhovala nájemkyně z bytu č. X4, který užívala za regulované nájemné, a to pod podmínkou, že bude (regulované) nájemné zachováno. Městský soud údajně nesprávně vypočetl výši náhrady, která se lišila od odůvodnění rozsudku o necelých 17 000 Kč, což Nejvyšší soud nezohlednil s tím, že jde o námitky skutkové, nikoli právní. Nesprávný výpočet pak městský soud provedl i u náhrady nákladů řízení, neboť nesprávně určil podíl úspěchu a neúspěchu ve věci. Podle stěžovatele měl nadto soud postupovat podle §142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť výše přiznané náhrady závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu.
10. Stěžovatel se dále domáhá, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 i v části týkající se úroku z prodlení. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 19. 2. 2018 č. j. 26 Cdo 5278/2017-467 (viz výše body 3 a 4) nesprávně posoudil obsah dovolání tak, že neobsahuje vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání v části směřující proti zamítavému výroku rozsudku městského soudu o úroku z prodlení. Podle stěžovatele se argumentace v dovolání zjevně vztahovala jak k rozhodnutí městského soudu o jistině, tak o úroku z prodlení. Podle stěžovatele jde "o jiný protiústavní zásah orgánu veřejné moci do práv stěžovatele, který nadále trvá a lhůta pro podání ústavní stížnosti je tedy zachována".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
12. Ústavní soud není příslušný k připojenému návrhu stěžovatele, aby přikázal Nejvyššímu soudu rozhodnout o dovolání právního předchůdce stěžovatele proti rozsudku městského soudu ze dne 16. 3. 2016 č. j. 13 Co 313/2015-408 i v části II. výroku týkající se úroku z prodlení, neboť takovou pravomoc Ústavní soud nemá. O tomto dovolání bylo rozhodnuto zrušujícím rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 5278/2017-467, který tak jako rozhodnutí, a nikoli tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, měl způsobit tvrzený zásah do základních práv stěžovatele.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu je proto přezkoumat ústavnost napadených rozhodnutí, jakož i řízení, která jejich vydání předcházela. Proto musí bedlivě dbát mezí pravomocí svěřených mu Ústavou.
14. Obsah ústavní stížnosti sestává z opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních a spočívá ve vlastním náhledu stěžovatele na zásah do jeho vlastnického práva a jeho intenzitu a na předchozí judikaturu zejména Ústavního soudu, jejíž míra přiléhavosti byla v napadených rozhodnutích v souladu s ústavním pořádkem posouzena a odůvodněna.
15. Co se týče období, za něž stěžovateli náleží náhrada, dospěly soudy po předchozích zrušujících zásazích Nejvyššího soudu k dostatečně odůvodněnému závěru, že právní úprava regulace nájemného byla neústavní již před vykonatelností nálezu Ústavního soudu, která byla stanovena ke dni 31. 12. 2001. A to právě proto, že o neústavnosti vyhlášky rozhodl Ústavní soud již v roce 2000. V tomto ohledu je stěžejní argumentace Nejvyššího soudu v rozsudku, na jehož základě rozhodl městský soud nyní napadeným rozsudkem. Městský soud v bodu 9 odůvodnění shrnul: "Ačkoli nelze najít přesnou hranici, od kdy již nebylo možné považovat omezení vlastnického práva v důsledku regulace nájemného za ústavně konformní, z dosavadní judikatury Ústavního soudu plyne, že takovýto závěr již nebylo možné akceptovat již v roce 2000 (viz Pl. ÚS-st 27/09). [...] Otázka, zda v konkrétní věci je dán nárok vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, v konečném důsledku závisí na posouzení, do jaké míry bylo v důsledku regulovaného nájemného zasaženo jeho základní právo vlastnit majetek, jakož i zda v jeho případě byly splněny podmínky pro vznik práva na náhradu. Ty budou splněny, když regulované nájemné v místních podmínkách a s přihlédnutím ke všem okolnostem neumožňovalo vlastníku pokrýt ani opodstatněně vynaložené náklady na údržbu a opravy nemovitostí v přiměřeném časovém období a dosáhnout přiměřeného zisku (viz R 74/2013 a rozsudek NS ČR sp. zn. 22 Cdo 367/2012). Vzhledem k tomu podle názoru dovolacího soudu, právo vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva způsobené regulací nájemného z bytu nelze bez dalšího (paušálně) vyloučit pro celé období předcházející zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. (nálezem Ústavního soudu ČR č. 231/2000 Sb.). Nelze ztratit ze zřetele, že tam obsažená regulace nájemného byla shledána protiústavní již v roce 2000 a nic na tom nemění, že Ústavní soud zrušil vyhl. č. 176/1993 Sb. až s účinností k 31. 12. 2001, aby zákonodárci poskytl dostatečný prostor pro přijetí nové právní úpravy. Už v té době (v roce 2000) mohlo tedy být porušeno základní právo vlastníka - pronajímatele bytů, když podle individuálních okolností konkrétního případu bylo omezení jeho vlastnického práva způsobené dodatečnou právní úpravou natolik intenzivní, že musí být podřazeno pod čl. 11 odst. 4 Listiny. O nároku vlastníka na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny lze uvažovat i ve vztahu k regulaci nájemného z bytu za období od 1. 1. 2000, a ne tedy až od 1. 1. 2002, jak se mylně domníval v předchozích stadiích tohoto řízení odvolací soud, do 31. 12. 2006. Naproti tomu ve vztahu k období předcházejícímu 1. 1. 2000 o takovém nároku uvažovat nelze, protože jeho existenci vylučoval přetrvávající veřejný zájem na transformaci někdejších uživatelských vztahů k bytům v institut chráněných nájmů, který by vytvořil přijatelný stav právní jistoty pro všechny dosavadní právní vztahy k bytům, jež byly založeny na existenci práva osobního užívání bytu." Je-li ústavně souladný předpoklad, že nelze z povahy věci nalézt přesný okamžik, od něhož počala být právní úprava regulovaného nájemného neústavní, pak je ústavněprávně přijatelný také závěr, že dotčená právní úprava byla neústavní nejpozději v roce, v němž bylo Ústavním soudem o jejím zrušení rozhodnuto. Tento závěr byl městským soudem a Nejvyšším soudem dostatečně, přesvědčivě a srozumitelně odůvodněn, a to i na základě judikatury Ústavního soudu, od níž není důvod se odchýlit. Z téhož důvodu nejsou napadená rozhodnutí, jak odůvodnil i Nejvyšší soud, v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 423/08.
16. Zjevně neopodstatněnou je i námitka týkající se bytů č. X2 a X3. Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavně souladný závěr soudů, že změna bytů některými nájemníky byla učiněna po dohodě s právním předchůdcem stěžovatele jako pronajímatelem, tedy svobodně v rámci autonomie vůle. Následnou výši nájemného tak nelze posoudit jako neústavně (regulovaně) sníženou proto, že nájemci chtěli výši nájemného zachovat a pronajímatel jim vyhověl.
17. Co se týče výpočtu výše náhrady a posouzení nákladů řízení, dospěl Ústavní soud k závěru, že tyto námitky nemají ústavněprávní rozměr, nýbrž jsou až na zcela výjimečné případy věcí obecných soudů. Výpočet celkově přiznané náhrady není podle rozsudku městského soudu prima facie nesprávný. Současně, jak konstatoval Nejvyšší soud, nezáviselo rozhodnutí městského soudu o výši plnění na znaleckém posudku nebo úvaze soudu ve smyslu §142 odst. 3 o. s. ř. (nárok byl z větší části nedůvodný co do základu), pročež nebyl při určení náhrady nákladů řízení důvod nepostupovat podle zásady úspěchu ve věci, což městský soud dostatečně odůvodnil (viz bod 20 odůvodnění rozsudku).
18. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu