ECLI:CZ:US:2022:4.US.1216.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1216/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. B. G., zastoupené Mgr. Václavem Bartkem, advokátem, sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 27. ledna 2022 č. j. 58 Co 193/2021-1260 a rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 8. června 2021 č. j. 0 P 219/2020-1038, 15 P a Nc 406/2019, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, a 1) R. B., 2) nezl. R. B., 3) nezl. T. B. a 4) nezl. T. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení práva na rovnost před zákonem dle čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny a práva na účinné opravné prostředky dle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně stěžovatelka namítá porušení práva dětí zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, čl. 8 Úmluvy a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Zároveň stěžovatelka navrhuje dle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi řízení 1) (dále také "vedlejší účastník") se za trvání manželství postupně narodili nezletilí účastníci řízení 2), 3) a 4) (dále také "nezletilí účastníci"). V roce 2019 podal vedlejší účastník řízení žalobu o rozvod manželství.
3. Napadeným rozsudkem Okresní soud v Kroměříži (dále jen "okresní soud") svěřil nezletilé účastníky 2) a 3) za trvání manželství i pro dobu po rozvodu manželství stěžovatelky s vedlejším účastníkem do péče vedlejšího účastníka (výrok I.). Dále uložil stěžovatelce platit na jejich výživu částky 1 500 Kč a 1 000 Kč (výrok III. a V.). Nezletilou vedlejší účastnici 4) svěřil okresní soud do péče stěžovatelky (výrok II.) a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost platit na její výživu částku 10 000 Kč (výrok IV. a VI.). Dále okresní soud rozhodl o rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými účastníky 2) a 3) (výrok VII.) a o rozsahu styku vedlejšího účastníka s nezletilou účastnicí 4) (výrok VIII), a to včetně vánočních, jarních a letních prázdnin. Současně rozhodl o tom, že v době jarních, letních a vánočních prázdnin nebude běžný styk probíhat (výrok IX.), rozhodl také o předběžné vykonatelnosti rozhodnutí (výrok X.) a o náhradě nákladů řízení (výrok XI. a XII.)
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a X. Výroky III., IV., V., VI., VII. a IX. změnil následujícím způsobem. Stěžovatelce uložil přispívat zvýšenými částkami na výživu vedlejších účastníků 2) a 3) v několika vymezených časových obdobích. Vedlejšímu účastníkovi uložil přispívat na výživu vedle snížené částky pro vedlejší účastnici 4) i na výživu vedlejších účastníků 2) a 3) v několika stanovených časových obdobích. Stěžovatelce i vedlejšímu účastníkovi 1) krajský soud uložil povinnost zaplatit dlužné výživné. Dále rozhodl o rozsahu styku stěžovatelky s nezletilými vedlejšími účastníky 2) a 3) každý lichý kalendářní týden v roce od pátku od 17.00 hodin do neděle do 17.00 hodin. Současně upřesnil, že k předání nezletilých vedlejších účastníků bude docházet v místě bydliště vedlejšího účastníka ve městě M. Krajský soud přebral skutková zjištění okresního soudu s výjimkou zjištění o výdělkových možnostech a schopnostech stěžovatelky a doplnil dokazování listinnými důkazy. Na tomto základě označil jednání stěžovatelky za kalkul a její argumentaci za nevěrohodnou. Povšimnul si, že dlouhodobě bránila otci ve styku s dětmi a jakmile ho dosáhl, blokovala ho podáváním návrhů na nařízení předběžného opatření. Krajský soud shledal, že stěžovatelka roli otce nepodporuje, manipuluje dětmi a zneužívá toho, že je má fakticky ve své péči. K tomu dodal, že ačkoli jsou obecně oba rodiče způsobilí zajistit vývoj a potřeby svých dětí, výrazně lépe se tyto schopnosti projevují u otce. Závěrem vysvětlil, že nezletilé vedlejší účastníky svěřil do péče rodičů s ohledem na jejich přání a na názor opatrovníka.
5. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nedostatečně šetřily a chránily právo dětí na rodinný život a právo dětí na rodičovskou výchovu a péči, což se projevilo mj. odmítnutím střídavé péče o nezletilé vedlejší účastníky řízení a jejich rozdělením od sebe. V souvislosti s odmítnutím střídavé péče spatřuje stěžovatelka také porušení práva rodiče na péči o dítě a jeho výchovu. Poukazuje zároveň na související judikaturu Ústavního soudu a doplňuje, že v důsledku onkologického onemocnění je od 28. 2. 2022 v režimu dočasně práce neschopného zaměstnance. Kvůli léčení nemá možnost podstoupit stěhování a vytvářet nové zázemí pro nezletilé či pro sebe.
6. Vedle těchto substantivních námitek upozorňuje stěžovatelka rovněž na porušení práva na spravedlivý proces, resp. rovnost zbraní a práva na účinné opravné prostředky. Ta měla spočívat v neprovedení důkazů zvukovými nahrávkami o vedlejším účastníku a nepřesném zachycení postojů nezletilých, což ústilo v rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V části namítající porušení práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči a práva dítěte na rodinný život odmítl Ústavní soud stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť nositelem těchto práv nemůže být rodič dítěte jako jediný stěžovatel.
8. Ve své judikatuře se Ústavní soud opakovaně zabýval problematikou úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, včetně péče o ně. V této oblasti postupuje zdrženlivě. Soudní rozhodování v rodinně právních věcech se totiž do značné míry odvíjí od zjišťování a posuzování skutkových okolností a otázek, které je v prvé řadě úkolem obecných soudů. Nelze však vyloučit, že obecné soudy ve svých rozhodnutích vybočí z rámce ústavnosti a poruší ústavně zaručená práva rodičů, dětí či jiných osob, zejména práva spojená s jejich rodinným životem či práva procesní povahy. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
9. Ústavní soud ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam cit. judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 773/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 144/90 SbNU 337)].
10. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu současně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením. Vyžadují-li to specifické okolnosti projednávaného případu, jsou obecné soudy povinny vzít v potaz i další kritéria, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče, a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž. Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče, jestliže rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022).
11. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že pokud obecné soudy rozhodují o úpravě styku, je třeba vycházet z toho, že právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů; a tudíž je-li rozhodnutím soudu dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Pro oba rodiče totiž platí stejně čl. 32 odst. 4 Listiny, podle něhož je péče o děti a jejich výchova právem rodičů a děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Takové co nejrovnoměrnější uspořádání z hlediska péče o dítě a jeho výchovy je rovněž zpravidla v nejlepším zájmu dítěte. Odchylky od takového uspořádání, tedy výrazná disbalance mezi oběma rodiči v péči o dítě a styku s ním, musí být vždy odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, nejčastěji opět nejlepšího zájmu dítěte; přičemž v řízení musí být prokázány konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá [srov. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543); nález sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207) či nález sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (N 145/90 SbNU 353)].
12. Těžištěm ústavní stížnosti je zejména nesouhlas stěžovatelky s vyloučením možnosti střídavé péče o nezletilé vedlejší účastníky mezi rodiči. Namítá, že krajský soud při svých úvahách sledoval především přání nezletilých vedlejších účastníků a vzdálenost bydlišť obou rodičů. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že vzdálenost bydlišť rodičů je důležitý, ne však výlučný faktor při zvažování svěření dětí do střídavé péče. Rozsudek krajského soudu judikaturu Ústavního soudu v tomto směru cituje a odráží a odůvodnění opírá o celou řadu dalších skutečností - dlouhodobé jednoznačné preference nezletilých účastníků 2) a 3), názor opatrovníka, zprávy ze základní školy, zjištění o výchovné způsobilosti vedlejšího účastníka a jeho schopnost upřednostnit zájmy dětí před svými zájmy. Obecné soudy reflektovaly, že není vhodné, aby byli nezletilí sourozenci rozdělováni, nicméně přihlédly k nižšímu věku nezletilé účastnice řízení 4), jejím přáním a šetření opatrovníka. Proto rozhodly, že má být svěřena do péče stěžovatelky. Nebyl to tedy jeden aspekt, který by ovlivnil rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých účastníků do péče rodičů, ale celá mozaika kritérií s důrazem na nejlepší zájem dětí.
13. Stěžovatelka současně uvádí, že jí aktuální onkologická léčba komplikuje vytváření nového zázemí v M., kde by měli být nezletilí účastníci řízení předáváni mezi rodiči. Tato skutečnost může být důvodem pro podání nového návrhu na úpravu výchovných poměrů z důvodu změny poměrů. Nelze ji však uplatnit jako novum v ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jež vycházejí z jiných skutkových okolností.
14. Stěžovatelka rovněž formuluje námitky procesního charakteru, jako je nestálý postoj nezletilých k rodičům jako podklad pro rozhodování okresního soudu či neprovedení důkazů zvukovými nahrávkami o chování vedlejšího účastníka řízení, což má podkopávat rovnost zbraní mezi stranami a právo na účinné opravné prostředky. Co se týče práva na účinné opravné prostředky, Ústavní soud připomíná, že výraz "prostředek nápravy" dle čl. 13 Úmluvy neznamená v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva "prostředek nápravy zaručující úspěch", ale pouze dostupný prostředek nápravy, kterým se lze domáhat posouzení odůvodněnosti námitek příslušným orgánem (např. rozsudek ve věci Žirovnický proti České republice ze dne 8. 2. 2018, stížnosti č. 10092/13 a další). Ačkoli rozhodnutí obecných soudů v plné míře neodpovídají představám stěžovatelky, dostupného prostředku nápravy se jí v její věci dostalo.
15. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pokud obecné soudy odmítnou provést důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. K tomu však ve věci stěžovatelky nedošlo. Odvolací soud náležitě vysvětlil, proč navržený důkaz neprovedl. Stejně tak je pochopitelné, že názory nezletilých dětí se mohou v čase vyvíjet. Soudy nicméně adekvátním způsobem jejich přání zjišťovaly, vycházely i z vyjádření opatrovníka.
16. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše vymezených hledisek chápáno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu s ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Jan Filip v. r.
předseda senátu