ECLI:CZ:US:2022:4.US.1226.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1226/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Jiřím Švejnohou, advokátem, sídlem Korunní 2569/108a, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2021 č. j. 3 Tdo 1281/2021-1273 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 2021 sp. zn. 5 To 275/2020, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Městského státního zastupitelství v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 42 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21. 7. 2020 sp. zn. 2 T 38/2019 uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku. Skutkově spočívalo jednání stěžovatele v tom, že ačkoliv nebyl vlastníkem obrazu Jana Zrzavého s názvem "Pojďte ke mně všichni", prodal jej obchodní společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s. (nyní Pro Arte, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s.), která byla prvním zájemcem o tento obraz, za kupní cenu 3 300 000 Kč, ačkoliv hodnota díla činila 8 000 000 Kč. Stěžovateli byl za uvedený skutek uložen trest odnětí svobody na dva roky podmíněně odložený na zkušební dobu čtyř let. Poškození O. H. a obchodní společnost Pro Arte, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., byli se svými nároky podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel, státní zástupce i poškozená obchodní společnost napadli rozsudek obvodního soudu odvoláními, přičemž odvolání stěžovatele a poškozené byla zamítnuta jako nedůvodná. Na základě odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 14. 12. 2020 sp. zn. 5 To 275/2020 rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným zločinem podílnictví podle §214 odst. 1, odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, a to na podkladě výše popsaného skutkového stavu, přičemž tento obraz byl v době předcházející prodeji odcizen neznámým pachatelem z bytu užívaného I. H. Stěžovatel obraz prodal popsaným způsobem, přestože byl srozuměn s původem obrazu, neboť se jej po jeho manželce K. M., dědičce pro zesnulé I. H., domáhal vlastník O. H. Stěžovatel byl za uvedené jednání odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmnácti měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Oba poškození byli opět se svými nároky podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 sp. zn. 3 Tdo 353/2021 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud na základě dovolání nejvyššího státního zástupce, který zejména namítal nesprávnou právní kvalifikaci skutku a uložení trestu, jež zákon nepřipouští, zrušil rozsudek městského soudu a přikázal mu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
5. Na základě zrušujícího usnesení Nejvyššího soudu městský soud ve věci nově napadeným rozsudkem rozhodl tak, že uznal stěžovatele na podkladě nezměněného skutkového stavu vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 alinea první, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) a d) trestního zákoníku. Za uvedené jednání městský soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v délce trvání dvou let podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání tří let. Poškození O. H. a obchodní společnost Pro Arte, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s., byli se svými nároky podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání stěžovatele a obchodní společnosti Pro Arte, investiční fond s proměnným základním kapitálem, a. s. byla zamítnuta.
6. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Nejvyšší soud především poukázal na to, že námitky stěžovatele byly již vypořádány v průběhu dosavadního řízení, přičemž je stručně vypořádal s odkazem na předchozí usnesení Nejvyššího soudu v téže věci sp. zn. 3 Tdo 353/2021 a uzavřel, že dovolání je zjevně neopodstatněné, opakuje-li dovolatel v dovolání námitky, které již byly vypořádány v řízení před odvolacím soudem a před soudem I. stupně, což nastalo právě v případě stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel rozporuje procesní postup městského soudu, který v průběhu veřejného zasedání dne 8. 9. 2021 neumožnil stěžovateli korigovat jeho dosavadní výpověď, kterou chtěl stěžovatel upřesnit okolnosti nabytí předmětného obrazu. Tímto postupem měl městský soud zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele na rovnost účastníků řízení před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny, na obhajobu podle čl. 42 odst. 3 Listiny a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Stěžovatel zdůrazňuje, že nepřipuštění doplnění či změny výpovědi obžalovaného musí být v demokratickém právním státě jevem výjimečným, a může nastat pouze v případě uměle protahovaného soudního řízení. Uvedený postup, který zvolil městský soud, nemůže sloužit k urychlení řízení. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k této námitce stěžovatele toliko konstatoval, že výpověď stěžovatele by nemohla změnit skutkové závěry. Stěžovatel je však toho názoru, že postup městského soudu je porušením zásady materiální pravdy.
8. Stěžovatel nezastírá, že jeho skutková tvrzení o získání předmětného obrazu od jeho babičky A. M. jsou nepravdivá, nicméně tuto výpověď učinil proto, že měl obavu z neoprávněných nároků O. H., neboť spory mezi rodinou stěžovatele a H. trvají již dlouhou dobu. Stěžovatel nyní uvádí, že se domníval, že předmětný obraz byl součástí pozůstalosti po jeho tchyni I. H., a tudíž byl přesvědčen, že je oprávněn jej převést do vlastnictví společnosti PROARTE uzavřený investiční fond, a. s.
9. Stěžovatel samostatnou argumentací napadá i usnesení Nejvyššího soudu, které bylo nedůvodně odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel zmiňuje novelu trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinnou od 1. 1. 2022, který aktualizoval dovolací důvod uvedený pod §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, s ohledem na níž se domnívá, že Nejvyšší soud měl jeho dovolání věcně projednat a v případě shledání nedůvodnosti je zamítnout, nikoliv odmítnout.
10. Stěžovatel v kontextu výše uvedeného namítá extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, který se týká vlastnictví předmětného obrazu. Stěžovatel se neztotožňuje se skutkovými závěry soudů, že předmětný obraz je ve vlastnictví H. Z provedených důkazů takové skutkové zjištění nevyplývá, neboť obraz byl 6 let před smrtí I. H. v její dispozici a z výpovědi O. H. lze při veškeré snaze dovodit toliko slib daru, tudíž stěžovatel uzavírá, že O. H. nemůže prokázat žádný nabývací titul k obrazu.
11. Stěžovatel brojí proti závěrům, které orgány činné v trestním řízení vyvodily z procesní neaktivity stěžovatele při prokazování vlastnictví předmětného obrazu, a to že tuto neaktivitu braly za průkaznou pro tvrzené vlastnické právo O. H. a že z ní dovodily zavinění stěžovatele. Trestní řízení proti stěžovateli bylo zahájeno na základě trestního oznámení O. H., nicméně po dlouhé fázi prověřování byla původně věc policejním orgánem odložena v roce 2017, a to s odůvodněním, že má soukromoprávní podklad, neboť jde o nevyřešené majetkové vztahy, přičemž nebylo prokázáno na základě shromážděných důkazů, že obraz je skutečně ve vlastnictví O. H. Následně bylo trestní řízení z popudu státního zástupce obnoveno se závěrem, že pro účely trestního řízení lze za vlastníka považovat O. H., neboť vlastnictví nikdo jiný nenárokoval. Stěžovatel, resp. domnělí vlastníci K. M., manželka stěžovatele, a I. H. ml. se vlastnictví nedomáhali, resp. jeho manželka se vlastnictví nedomáhala z důvodu napětí v rodině, které nechtěla eskalovat. Stěžovatel se svou manželkou se však v době, kdy ke skutku došlo, oprávněně domnívali, že obraz patří jim. Stěžovateli tak nedostatečnou procesní aktivitu v trestním řízení nelze jakkoliv přičítat k tíži.
12. Stěžovatel uzavírá, že orgány činné v trestním řízení mají zásadní mezery ve znalostech civilního práva, které rozvinuly trestní rovinu věci do bizarních rozměrů. Stěžovatel zmiňuje institut vydržení, který odpovídá situaci, kdy I. H. měla obraz u sebe 6 let před svou smrtí. Žádný důkaz nesvědčí o tom, že by šlo o pouhou detenci, s výjimkou tvrzení O. H., že obraz náleží jemu. Změna držby, při níž absentuje právní jednání vlastníka, nemusí podle názoru stěžovatele představovat majetkový trestný čin. Pro prokázání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je nutné alespoň s jistou určitostí popsat zdrojový trestný čin, tzn. určit, zda šlo o krádež či zpronevěru. Není-li takový zdrojový trestný čin popsán, je rozhodnutí soudu nepřezkoumatelné.
13. Stěžovatel následně popírá, že by v posuzované věci mohlo dojít k výše zmíněné zpronevěře či krádeži, neboť to skutkové okolnosti vylučují. Jako pachatelé by pak připadaly v úvahy buď samotná zesnulá I. H. (zpronevěra) či její dcery (krádež).
14. Stěžovatel konečně brojí i proti skutečnosti, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení nevypořádal s jeho námitkou, že odůvodnění rozsudku městského soudu je v rozporu s jeho výrokem, neboť městský soud ve skutkové větě uvedl, že zavinění stěžovatele odůvodňuje skutečnost, že obraz prodal hluboko pod cenou, kdežto v odůvodnění tohoto rozsudku stojí, že si nebyl vědom toho, že obraz prodává hluboko pod cenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který se účastnil řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv či svobod zaručených mu ústavním pořádkem.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že stěžovatel svými námitkami z velké části (vyjma námitek brojících proti nyní napadenému usnesení Nejvyššího soudu) opakuje svou obhajobu uplatněnou v trestním řízení, která byla již beze zbytku vypořádána městským soudem, případně Nejvyšším soudem. Jde o námitky především rozporující zjištěný skutkový stav, kdy stěžovatel zejména neustále popírá, že by bylo prokázáno vlastnictví obrazu H. a naopak poukazuje na to, že se domníval, že on sám měl právo s obrazem nakládat. Ústavní soud k tomu podotýká, že stěžovatel se těmito námitkami domáhá pouze toho, aby byla přijata jeho verze skutkového děje, a tudíž aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodování podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, ledaže by byl shledán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, což stěžovatel explicitně namítá, avšak Ústavní soud této námitce nepřikládá relevanci.
18. Z napadeného rozsudku městského soudu vyplývá, že skutkový stav byl v době vydání rozsudku plně stabilizovaný, neboť v průběhu dokazování bylo postaveno najisto, že obraz je ve vlastnictví O. H. Tato skutečnost byla prokázána několika svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy, zejména pak dobovými fotografiemi, na jejichž základě lze dovodit, že obraz byl ve vlastnictví rodiny H., nikoliv rodiny M. Nadto si nelze nepovšimnout, že stěžovatel se nikterak poté, co popřel svou původní skutkovou verzi, že obraz získal od své babičky, nepokusil prokázat své vlastnické právo k obrazu, když z jeho skutkových tvrzení je zřejmé, že obraz by byl ve vlastnictví jeho manželky K. M., a to z titulu dědictví po matce, tudíž vlastnictví stěžovatele z této skutkové verze ani dovodit nelze.
19. Z uvedeného pak vyplývá i odpověď na další námitku stěžovatele vytýkající městskému soudu, že stěžovatele znovu k věci nevyslechl. Ústavní soud k tomuto podotýká, že jelikož byl skutkový stav již řádně objasněn, bylo zcela nadbytečné stěžovatele k věci opětovně vyslechnout, nehledě na skutečnost, že výpověď obviněného je důkazem specifickým, neboť obviněný není povinen vypovídat pravdivě, což se prokázalo i u stěžovatele, který v průběhu soudního řízení uznal, že jeho výpověď o tom, že nabyl obraz od své babičky, je nepravdivá. Nevyslechnutím stěžovatele ve veřejném zasedání nelze tedy dovodit porušení zásady materiální pravdy, mohlo však teoreticky dojít k porušení zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, nicméně vzhledem k řízení jako celku nelze ani porušení tohoto ústavně zaručeného práva dovodit. Řízení před soudem bylo po celou dobu vedeno v souladu s principem kontradiktornosti a stěžovatel měl možnost se ke skutkovému stavu po celou dobu soudního řízení vyjadřovat, toliko v tomto případě byl jeho další výslech shledán nadbytečným, a to s odkazem na již plně stabilizovaný skutkový stav. Za těchto okolností nelze dovodit zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
20. Stěžovatel dvě své námitky směřuje výlučně proti usnesení Nejvyššího soudu, který údajně nedůvodně odmítl jeho dovolání jako zjevně neopodstatněné bez zřetele k aktualizaci dovolacího důvodu, a dále se nevypořádal s argumentačním rozporem obsaženým ve výroku napadeného rozsudku městského soudu a v jeho odůvodnění. Ústavní soud však ani těmto námitkám nemůže přisvědčit.
21. Stěžovatel námitkou týkající se zjevné neopodstatněnosti svého dovolání pomíjí skutečnost, že Nejvyšší soud se namítaným extrémním rozporem zabýval, avšak jelikož šlo o námitku již vypořádanou prvním usnesením Nejvyššího soudu, spokojil se Nejvyšší soud s odkazem na své první rozhodnutí ve věci, přičemž tento způsob rozhodování je ústavně souladný.
22. Jde-li o námitku vnitřní rozpornosti napadeného rozsudku městského soudu, lze stěžovateli přisvědčit do té míry, že tento rozpor je v rozsudku městského soudu skutečně obsažen, avšak z hlediska právní kvalifikace není významný, neboť pro naplnění skutkové podstaty je stěžejní, že stěžovatel byl přinejmenším srozuměn s tím, že obraz byl do jeho dispozice předán v důsledku trestné činnosti neztotožněné osoby, což je zřejmé z mnoha jiných skutkově prokázaných okolností. Tato jediná okolnost, v níž si městský soud protiřečí, tak není z hlediska trestního postihu stěžovatele za daný zločin stěžejní, tj. i bez uvedení této dílčí okolnosti by bylo možno stěžovatele za daný zločin shledat vinným. Napadený rozsudek městského soudu lze tudíž považovat za přezkoumatelný a neporušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu