ECLI:CZ:US:2022:4.US.127.22.1
sp. zn. IV. ÚS 127/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Václava Lieberzeita, zastoupeného Mgr. Jiřím Kuncem, advokátem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2021 č. j. 23 Cdo 2408/2021-274, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Josefa Číže, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práva na "spravedlivý soudní proces" obsaženého v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, zejména v čl. 36 odst. 2 a čl. 38 odst. 2. Stěžovatel v ústavní stížnosti na dvou místech uvádí, že ji podává i proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 11. 11. 2020 č. j. 55 Co 299/2020-196, avšak v petitu uvedl, že "navrhuje, aby na základě důvodů uvedených v kapitole IV. této ústavní stížnosti Ústavní soud zrušil Usnesení NS ČR č. j. 23 Cdo 2408/2021-274 ze dne 27. 10. 2021 a doporučil NS ČR, aby zrušil rozsudek MS v Praze č.j. 55 Co 299/2020-196 ze dne 11. 11. 2020 a vrátil mu spis k dalšímu řízení".
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou (po jejím rozšíření) u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhal zaplacení částky 126 776,20 Kč, což odůvodnil tvrzením, že vedlejší účastník se zavázal při ukončení činnosti jejich sdružení uhradit veškeré jeho závazky, této povinnosti nedostál, a proto byla vůči oběma účastníkům sdružení nařízena exekuce, v níž byla stěžovateli sražena částka 58 377 Kč, takže se vedlejší účastník na jeho úkor bezdůvodně obohatil, dále požadoval zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení a nákladů exekuce. Obvodní soud po provedeném dokazování rozsudkem ze dne 2. 6. 2020 č. j. 12 C 46/2019-167 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 49 410,90 Kč (I. výrok), žalobu v částce 77 365,32 Kč zamítl (II. výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně povinnosti stěžovatele zaplatit soudní poplatek (III. a IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že stěžovateli byla v exekuci na úhradu pohledávky sražena částka 49 410,90 Kč, na kterou mu vznikl regresní nárok, zbývající částka 8 966,10 Kč představovala náhradu nákladů exekuce, na kterou se regresní nárok nevztahuje, a takový nárok mu nevznikl ani na úhradu kapitalizovaného úroku, neboť nejde o plnění, které by splnil za vedlejšího účastníka.
3. Proti zamítavému výroku a akcesorickým výrokům podal stěžovatel odvolání, které městský soud neshledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 11. 2020 č. j. 55 Co 299/2020-196 potvrdil rozsudek obvodního soudu v napadených výrocích (I. výrok) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení (II. výrok).
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost založil na dvou právních otázkách, které podle jeho názoru nebyly v praxi dovolacího soudu vyřešeny, a to existence regresního nároku na vynaložené náklady exekuce a nároku na zaplacení úroku z prodlení z regresní pohledávky. Nejvyšší soud shledal, že stěžovatelovo dovolání není přípustné, proto ho napadeným usnesením odmítl (I. výrok) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). V odůvodnění připomenul, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ohledně jednotlivých nároků samostatně. Protože samostatný nárok na náhradu nákladů exekuce ve výši 8 966,10 Kč nepřevyšuje zákonem stanovenou výši, jde v této části o dovolání objektivně nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Dále upozornil, že na druhé otázce napadený rozsudek městského soudu nezávisí, protože nárok na úhradu částky 68 399,22 Kč nevznikl, neboť stěžovatel tuto částku, byť jen zčásti, za vedlejšího účastníka neuhradil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Podle stěžovatele "ústavní stížností napadené soudy" nezjistily skutečný skutkový stav věci a jejich právní názory se vztahovaly k jinému skutkovému stavu. Připomíná, že při ukončení činnosti sdružení porušil vedlejší účastník dohodu a neumožnil rozdělení majetku 50 : 50, nesplnil ani dohodu o hrazení závazku věřiteli, čímž "způsobil nárůst exekučního titulu o 500 tis. Kč". Za neuhrazení závazku nemůže být odpovědný stěžovatel, ale vedlejší účastník, který se k úhradě závazku zavázal. "Určitě se nemůže jednat o spravedlivý soudní proces, kdy se po ukončení činnosti sdružení účastníci dohodli na rozdělení majetku 50 : 50, když jeden účastník získá majetek 9 mil. Kč (Ing. Číž) a druhý má zatím více než 1 mil. Kč ztrátu (Ing. Lieberzeit)." Přitom mu není ani umožněno, aby mohl požadovat regresní úhrady včetně úroků z prodlení a snižovat si tak alespoň částečně ztrátu, která mu vznikla z činnosti sdružení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž nevyhověly žalobě o zaplacení jeho údajných regresních nároků vůči vedlejšímu účastníkovi, které měly mít základ ve vypořádání jejich sdružení. V řízení před obvodním soudem bylo zjištěno, že účastníci uzavřeli smlouvu o sdružení podle §829 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění ke dni 3. 7. 1995. Obvodní soud připomenul, že takové sdružení nemělo způsobilost k právním úkonům, takže ze závazků vzniklých vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně, přičemž tato odpovědnost se nemění ani po zániku sdružení. Na regresní nároky poté použil §511 téhož zákoníku. Z uvedeného je zřejmé, že regresní nároky účastníků sdružení jsou předmětem úpravy v zákoně, jehož výklad a použití jsou svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek zásadně ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci ústavně nezávislých orgánů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z výkladových metod, nebo vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
10. Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal žádná pochybení, která by mohla vést ke zrušení napadeného usnesení. Obecné soudy ústavně souladným způsobem stěžovateli objasnily povahu jeho regresních nároků determinovaných postavením solidárně zavázaných dlužníků, zejména určení okamžiku jejich vzniku, na němž je závislé oprávnění regredienta (postihovatele) tvořícího obsah právního vztahu mezi ním a regresním dlužníkem (postižníkem).
11. Byť stěžovatel v petitu ústavní stížnosti napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, žádné konkrétní námitky vůči jeho postupu vyúsťujícím v odmítnutí dovolání neformuluje. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, protože nebylo přípustné podle §237 a násl. o. s. ř., přičemž svůj postup dostatečně a srozumitelně, byť stručně, odůvodnil.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu