ECLI:CZ:US:2022:4.US.1281.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1281/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HOCHTIEF CZ, a. s., sídlem Plzeňská 3217/16, Praha 5 - Smíchov, zastoupené Mgr. Jiřím Skálou, advokátem, sídlem Márova 2806/10, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2022 č. j. 23 Cdo 436/2022-465, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. září 2021 č. j. 4 Cmo 191/2020-436 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-370, ve znění opravného usnesení ze dne 19. října 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-392, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Břetislava Bednáře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc porušení jejího práva "na spravedlivý a nestranný proces, který by respektoval základní právní principy" a práva na soudní ochranu "podle čl. 36. odst. 1. listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou podanou dne 20. 4. 2012 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhal po stěžovatelce zaplacení částky 3 010 443,20 Kč s příslušenstvím, jako odměny za provedené práce na konkretizované stavbě. Ve věci postupně rozhodovaly obecné soudy a Ústavní soud, až městský soud napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2020 č. j. 52 Cm 47/2012-392, žalobu na zaplacení částky 506 225 Kč s úroky z prodlení zamítl (I. výrok), zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z jednotlivých požadovaných částek ve specifikovaném období (II. výrok), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 2 295 536 Kč s příslušenstvím (III. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (IV. výrok). Uplatněný nárok posoudil z titulu bezdůvodného obohacení provedením prací mimo smlouvu o díle.
3. Proti III. výroku (a závislému IV. výroku) rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, IV. výrok napadl odvoláním vedlejší účastník. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") po provedeném jednání o přezkumu rozsudku městského soudu napadeným rozsudkem (pozn. stěžovatelem opakovaně označovaným jako "usnesení") potvrdil III. výrok rozsudku městského soudu (I. výrok), konstatoval, že ve výrocích I. a II. zůstává rozsudek městského soudu nedotčen (II. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (III. a IV. výrok). Vrchní soud se ztotožnil s právní kvalifikací uplatněného nároku a výší bezdůvodného obohacení vzniklého stěžovatelce.
4. Výroky I., III. a IV. rozsudku vrchního soudu napadla stěžovatelka dovoláním (pozn. dovolání si vyžádal Ústavní soud ze spisu městského soudu), v němž uvedla, že je přesvědčena, že "vydané rozhodnutí a i rozhodnutí soudu I. stupně je v rozporu s právem a je nezbytné, aby dovolací soud posoudil zákonnost těchto rozhodnutí ... neboť rozhodnutím soudu a jeho odůvodněním byly nastoleny otázky zásadního právního významu, které budou mít vliv na rozhodovací praxi soudů a popírají základní právní principy. Jedná se zejména o popření zásady ‚pacta sunt servanda' a dále zásady rovnosti účastníků před soudem a výklad povinnosti důkazní a otázky možnosti neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Z procesního hlediska je nutné také upozornit na nesplnění povinnosti soudu vydávat rozhodnutí předvídatelná a odůvodněná, nikoliv svévolná a překvapivá, kdy se žalovaný může jen domnívat, že pocit soudu alespoň částečně vyjít žalobci vstříc vyústil v ignorování devíti let sporu a v urychlený závěr, který však nemůže obstát." Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání odmítl (I. výrok) a uložil jí povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení (II. výrok). Odmítnutí dovolání odůvodnil zjištěním, že dovolání trpí vadami, které nebyly ve lhůtě podle §241b odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Konkrétně uvedl, že stěžovatelka nijak v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř. spatřuje jeho přípustnost, pouze v něm rekapituluje průběh řízení, podrobuje ho kritice, brojí proti skutkovým závěrům odvolacího soudu učiněným na základě skutkových zjištění z provedeného dokazování, k němuž uvádí své výhrady a vyjadřuje nesouhlas s právním posouzením věci. Dále doplnil, že námitky týkající se vadného poučení, nedostatečně a nesprávně zjištěného skutkového stavu a překvapivosti rozhodnutí neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř., proto nemohou založit přípustnost dovolání, a dovolání v části brojící proti výrokům o náhradě nákladů řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Porušení základních práv spatřuje stěžovatelka v extrémním nesouladu skutkových a právních závěrů, ke kterým došel jak městský soud, tak vrchní soud, s provedenými důkazy, a v přijetí právních závěrů, které jsou v rozporu se základními principy práva, a to zejména při dokazování, vedení sporu, výkladu právních úkonů a závaznosti uzavřených smluv, že došlo k porušení základních procesních pravidel, zásady transparentnosti rozhodování soudu, zásady rovnosti stran a dalších.
6. Stěžovatelka nesouhlasí s pojetím přípustnosti dovolání, kdy Nejvyšší soud, aniž by zkoumal rozpory a nedostatky ve výkladu předneseného soudy nižších stupňů, stěžovatelčino dovolání odmítl, když ani neměl zájem z obsahu textu identifikovat jednoznačné porušení práva obecnými soudy a odkázal na obecnou formulaci, že stěžovatelka neidentifikovala otázku zásadního právního významu a její rozpor s rozhodovací praxí soudů. Podle ní nebyly soudy nižšího stupně řešeny otázky zásadního právního významu, resp. byly řešeny nesprávně, a Nejvyšší soud měl a mohl se jimi zabývat, protože vyplývaly z podaného dovolání. V této souvislosti stěžovatelka v bodě sub 6.1. ústavní stížnosti odkázala na nálezy ze dne 10. 10. 2017 sp. zn. III. ÚS 3733/15 (N 186/87 SbNU 55) a ze dne 10. 1. 2017 sp. zn. II. ÚS 3643/15 (N 7/84 SbNU 111).
7. Převážnou část ústavní stížnosti věnuje stěžovatelka popisu průběhu dosavadního řízení (IV. část) a polemizuje se závěry obecných soudů.
8. V petitu ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje zrušení napadených rozhodnutí ve všech výrocích a žádá, aby Ústavní soud uložil městskému soudu znovu rozhodnout. Dodává, že ocení i názor Ústavního soudu na uvedené postupy, zejména co do prokázání právního důvodu a výše nároku, co do uplatněné smluvní pokuty a co do posouzení nabídky ke smíru jako uznání závazku. Za petitem obsahuje ústavní stížnost dvě stránky textu, který zjevně nesouvisí s posuzovanou věcí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti rozsudku vrchního soudu a rozsudku městského soudu viz níže (sub IV.).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 8. až 10.), posléze proti rozsudku vrchního soudu a městského soudu (body 11. a 12.).
11. Stěžovatelka v průběhu řízení před obecnými soudy napadla rozsudek vrchního soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) stanovuje nově předpoklady přípustnosti dovolání v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její roli pro judikaturní praxi a odpovídající postavení Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (pozn. nejde o "otázku zásadního právního významu") a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
12. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání trpící vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, protože neobsahuje řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v §237 o. s. ř.), Ústavní soud nezjistil žádné ústavněprávní nedostatky tohoto závěru. Z obsahu dovolání je podle Ústavního soudu patrné, že stěžovatelka, resp. její právní zástupce, nevzala v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz §241a odst. 2 o. s. ř.) a nerespektovala vymezení předpokladů jeho přípustnosti. Ústavní soud shledal, že zjištění Nejvyššího soudu, že stěžovatelka nijak v dovolání nevymezila, v jakém předpokladu spatřuje jeho přípustnost, je výstižné. Ústavní soud dodává, že stěžovatelčiny odkazy na nálezy nejsou případné, neboť nálezy byly vydány ve věcech, v nichž dovolatelé otázku zakládající přípustnost dovolání vymezili.
13. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (v listopadu 2021) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce (jejímu právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [viz stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr je souladný s přístupem Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.
14. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům vrchního soudu a městského soudu.
15. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatelky důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by nebylo podáno. V takovém případě nelze ústavní stížnost - v části směřující proti rozsudkům vrchního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle §43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu