ECLI:CZ:US:2022:4.US.1293.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1293/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. K., zastoupeného Mgr. Janem Krátkým, advokátem, sídlem náměstí Míru 14, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2022 č. j. 32 Co 326/2021-248 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 20. července 2021 č. j. 26 P 32/2021-167, 10 P a Nc 26/2021, 10 P a Nc 41/2021, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a 1. nezletilé E. K. a 2. L. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel (dále též "otec") domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh otce na změnu výživného otce na 1. vedlejší účastnici (dále též "nezletilá") [výrok I] a návrh otce na zvýšení výživného 2. vedlejší účastnice (dále též "matka") na nezletilou (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání otce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud zejména shledal, že od rozhodnutí, kterým byla schválena dohoda rodičů o úpravě poměrů nezletilé, uplynulo necelých 20 měsíců. Nezletilé jsou čtyři roky a navštěvuje mateřskou školu (je-li v péči otce). Matce jen několik dnů po předchozím rozhodnutí o výživném přibyla vyživovací povinnost k synovi J., na poměry matky to však nemá podstatný vliv. Matka je (stejně jako byla v době předchozího rozhodnutí) na rodičovské dovolené (nyní s nezletilým J.) a je na ní, aby zajistila péči a výživu oběma svým dětem. Nelze po matce spravedlivě požadovat, aby nastoupila do zaměstnání, pečuje-li o syna ve věku jeden a půl roku. Je však i nadále schopna dostát své vyživovací povinnosti k nezletilé, k níž se ve schválené dohodě zavázala, tedy osobně o nezletilou pečovat (v rámci střídavé péče) a platit otci výživné 1 000 Kč. Rodiče se na péči o nezletilou a na výši výživného dohodli v době, kdy matka byla ve vysokém stupni těhotenství (syna J. porodila jen 7 dní poté) a kdy bylo zřejmé, že minimálně po dobu mateřské a rodičovské dovolené, nejméně do tří let věku dítěte, nenastoupí do zaměstnání. Argumentace otce, že dovršením tří let věku nezletilé nastala změna poměrů, neboť matka mohla nastoupit do zaměstnání, proto není přiléhavá. K jiné změně poměrů na straně matky (s výjimkou narození syna) nedošlo. Osobní poměry otce se taktéž nezměnily, nadále má vyživovací povinnost jen k nezletilé, žije sám. Lze tudíž uzavřít, že od června 2020, kdy bylo naposledy výživné stanoveno, nenastala taková změna poměrů, v důsledku které by bylo namístě výživné změnit (otci snížit a matce zvýšit, jak otec požadoval). Nedošlo k výraznému nárůstu potřeb nezletilé, nezměnily se ani schopnosti a možnosti matky tak, aby mohla platit vyšší výživné, a změna nenastala ani v poměrech otce tak, aby bylo odůvodněno snížení výživného. Výživné je plněním určeným dítěti (dětem) a na jeho výši či změnu této výše nemůže mít vliv narušený vztah rodičů.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí nelze považovat za přesvědčivá a transparentní, protože nejsou založena na dostatečném skutkovém zjištění a nebylo přihlédnuto ke všem jeho námitkám. Obecné soudy se podle jeho názoru nechaly zlákat k šablonovitému, avšak pohlavně diskriminačnímu posuzování podobných případů (většinou je otec viníkem rozpadu rodiny; matka pak v roli samoživitelky), což je však pravý opak toho, co a jak se odehrálo v této konkrétní věci (dle statistik, pouhá 3 % matek si v takto útlém věku dítěte, tj. 1 rok, začne poměr s jiným mužem, se kterým prakticky záhy otěhotní).
5. Na základě toho ani právní zjištění, tedy že nedošlo ke změně poměrů, nemohou být přesvědčivá, a už vůbec ne postavena na principu právní jistoty, když z judikatury Ústavního soudu naopak vyplývá přesný opak. Dle stěžovatele jde tedy o rozhodnutí nepřezkoumatelná a neústavní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); tato i všechna dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí.
11. Napadené rozsudky vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v nich dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Zejména krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil, a Ústavní soud v jeho závěrech neshledal nic neústavního, co by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah, naopak se s jeho právními závěry ztotožňuje.
12. Ústavní soud dodává, že s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně výše výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
13. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu