ECLI:CZ:US:2022:4.US.1296.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1296/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Blanky Munclingerové, zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem, sídlem Spojů 835/2, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2022 č. j. 30 Cdo 2688/2021-60, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2021 č. j. 91 Co 112/2021-41 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. ledna 2021 č. j. 18 C 164/2020-31, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jsou v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") byla odmítnuta stěžovatelčina žaloba (I. výrok) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelčino podání nebylo způsobilé k projednání, neboť neobsahovalo vymezení rozhodných skutečností týkajících se uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy z nesprávného úředního postupu orgánů vedlejší účastnice, případně z nezákonného rozhodnutí. Podání trpělo rovněž dalším nedostatkem co do materiální vykonatelnosti, neboť navrhovaný žalobní petit nebyl jasný, srozumitelný a určitý. Stěžovatelka přitom popsané vady nenapravila ani v doplnění podání, jež soudu zaslala k jeho předchozí výzvě.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu (I. výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (II. výrok).
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl zčásti pro vady, když stěžovatelka nesplnila požadavek řádného vymezení předpokladů jeho přípustnosti; v části směřující proti nákladům řízení je shledal nepřípustným (I. výrok). O nákladech dovolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka setrvává na názoru, že jí podaná žaloba včetně jejího doplnění byla dostatečně určitým a srozumitelným návrhem, a proto měla být soudy projednána. Namísto toho ji však soudy bezdůvodně odmítly, k čemuž stěžovatelka cituje z judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, jež se týká práva účastníka řízení na přístup k soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu, a za tímto účelem si vyžádal ze spisu obvodního soudu sp. zn. 18 C 164/2020 kopii stěžovatelčina dovolání.
8. Stěžovatelka v dovolání k jeho přípustnosti volně cituje §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, k čemuž doplňuje, že rozhodnutí městského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle §241a odst. 1 téhož zákona. Dále rekapituluje průběh řízení před nižšími soudy a opakovaně zdůrazňuje, že její žaloba byla dostatečně určitá a projednatelná. Ve zbývající části pak odkazuje na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z nichž však cituje pouze obecné pasáže týkající se obsahových náležitostí žaloby, principu předvídatelnosti práva a přípustnosti dovolání, v němž je namítáno porušení základních práv a svobod účastníka řízení.
9. Po seznámení se s dovoláním stěžovatelky Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem uzavírá, že dovolání proti meritornímu výroku usnesení městského soudu neobsahovalo obligatorní náležitost, kterou je řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, a že pro tuto vadu nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat. Ústavní stížnost je proto v této části sice přípustná, avšak zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že současná konstrukce právní úpravy dovolání klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14).
11. Za naplnění zákonných předpokladů přípustnosti stěžovatelčina dovolání přitom nelze považovat pouhou citaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ani opakovanou polemiku s tím, jak soudy hodnotily obsah jí podané žaloby. Přípustnost dovolání nemohly založit ani odkazy na judikaturu Ústavního soudu, neboť, jak správně uvedl Nejvyšší soud, ani námitka porušení ústavně zaručených práv stěžovatelku nezbavovala povinnosti řádně vymezit dovolací důvod spolu s předpokladem přípustnosti, který považovala za naplněný.
12. Závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části, v níž je navrhováno zrušení usnesení obvodního soudu a městského soudu. Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet to, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv.
13. Bylo-li stěžovatelčino dovolání odmítnuto proto, že neobsahovalo řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti, Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil", to znamená, že nemohl následně přikročit k hodnocení dovolání z hlediska toho, zda jde o dovolání přípustné (viz §243c odst. 2 občanského soudního řádu).
14. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), tedy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz mutatis mutandis odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu - považovat za přípustnou.
15. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu