ECLI:CZ:US:2022:4.US.1304.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1304/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti TECNOTRADE OBRÁBĚCÍ STROJE s. r. o., sídlem Blanenská 1965/12, Kuřim, zastoupené Mgr. Martinem Bayerem, advokátem, sídlem Vachova 43/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2022 č. j. 23 Cdo 3533/2020-179, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2020 č. j. 47 Co 18/2019-152 a výroku I co do částky jistiny 221 445 Kč spolu s 8,05% úrokem z prodlení z této částky ročně od 3. 10. 2017 do zaplacení a výroku II rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. října 2018 č. j. 24 C 5/2018-120, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti ROTICO s. r. o., sídlem Haškova 146/9, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý (sc. řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici částku 268 194,50 Kč s příslušenstvím, jakož i náklady spojené s uplatněním pohledávky v částce 1 200 Kč, a dále nahradit vedlejší účastnici náklady řízení v částce 93 080,60 Kč. Okresní soud vyšel z toho, že stěžovatelka (jako prodávající) s vedlejší účastnicí (jako kupující) uzavřela kupní smlouvu, jejímž předmětem byl blíže specifikovaný stroj s příslušenstvím. Podle této smlouvy měla stěžovatelka uvést stroj do provozu do 9. 6. 2017, došlo k tomu však až dne 27. 9. 2017, čímž se stěžovatelka dostala do prodlení o 109 dnů. Vedlejší účastnici tak podle článku IV. bodu 3 kupní smlouvy vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty (§2048 občanského zákoníku) ve výši 0,05 % za každý den prodlení s uvedením stroje do provozu, tj. celkem 268 194,50 Kč. Ke stěžovatelčině námitce, že k prodlení došlo z důvodů na straně vedlejší účastnice, neboť neměla platnou licenci k softwaru GibbsCAM, a proto (stěžovatelka) nemohla ke stroji dodat postprocesor pro tento software, okresní soud uvedl, že smlouva nestanovila povinnost vedlejší účastnice mít tuto licenci, a tudíž bylo na stěžovatelce, jak zajistí splnění svého závazku, a dodal, že ukázalo-li by se po uzavření smlouvy, že je součinnost vedlejší účastnice nezbytná, měla jí stěžovatelka poskytnout lhůtu k této součinnosti, a v případě, že by ji neposkytla, mohla stěžovatelka od smlouvy odstoupit. Takto však stěžovatelka nepostupovala, navíc v řízení nebylo prokázáno, že bez platné licence nebylo možné splnit sjednanou dodávku, což plyne i z toho, že stroj nakonec uveden do provozu byl.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v části výroku I, ve které byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 221 445 Kč s příslušenstvím, a ve výroku II potvrdil, přičemž stěžovatelce uložil nahradit náklady odvolacího řízení ve výši 28 979,50 Kč. Krajský soud dospěl k závěru, že součinnost vedlejší účastnice spočívající v opatření licence nebyla nutná, neboť stěžovatelka z předchozího obchodu s vedlejší účastnicí věděla, že vedlejší účastnice danou licenci nemá, a postprocesor k ovládání tehdy dodaného stroje vedlejší účastnici opatřila i bez ní. Stěžovatelka tudíž předpokládala, že tak učiní i nyní, a proto si ani danou povinnost u vedlejší účastnice ve smlouvě nevymínila. Navíc sama u jednání uvedla, že v době uzavření neměla vyjasněno, jaký postprocesor bude dodávat, a zjistila-li, že jí distributor software GibsCam pro Českou republiku postprocesor bez platné licence k tomuto programu nedodá, mohla si od vedlejší účastnice součinnost vyžádat (§1977 a násl. občanského zákoníku), a případně od smlouvy odstoupit. Svou povinnost ale splnila dodáním postprocesoru zhotoveného prostřednictvím třetí osoby, a to bez opatření licence k uvedenému programu, který vedlejší účastnice užívá a pod kterým postprocesor funguje.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen "o. s. ř."), odmítl a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519 Kč. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. Stěžovatelka tvrdí, že jí vedlejší účastnice neposkytla součinnost získáním legálního hlavního softwaru, a tudíž že nemůže být za vzniklé prodlení odpovědná. Že tato součinnost byla nezbytná, stěžovatelka vyvozuje z autorského práva a trestního práva, kdy podle ní nelze dodat postprocesor jako nadstavbu nelegálního softwaru. Okresnímu soudu vytýká, že se nezabýval tím, zda vedlejší účastnice má licenci k hlavnímu softwaru a zda jde o dílo chráněné autorským právem, případně zda jeho provoz je trestnou činností, a tudíž se ani nezabýval tím, zda dodání postprocesoru bylo právně možné a zda není vyloučena její odpovědnost za prodlení podle §1968 věty druhé občanského zákoníku.
6. Krajskému soudu stěžovatelka rovněž vytýká, že se touto její obranou nezabýval, ačkoliv svou argumentaci v odvolání podrobně rozvedla, přičemž poukázala na §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008 sp. zn. 32 Odo 542/2006 a na článek IV. bod 6 kupní smlouvy, který (byť obsahuje chybnou formulaci, neboť zaměňuje "dodání zboží" a "uvedení do provozu") - stejně jako §1968 a 1975 občanského zákoníku nevyžaduje na nutnost součinnosti upozorňovat s poskytnutím lhůty k nápravě. Krajský soud si navíc odporuje, když na straně jedné uvádí, že součinnost vedlejší účastnice v opatření licence programu nebyla nutná, a na straně druhé konstatuje, že když během plnění (stěžovatelka) zjistila, že jí dodavatelská společnost postprocesor bez platné licence programu GibbsCAM nedodá, mohla postupovat podle §1977 a násl. občanského zákoníku a od smlouvy odstoupit. Kdyby byl správný první závěr (tj. že nešlo o nutnou součinnost), nemohl by být správný závěr druhý (tj. že bylo možné postupovat podle posledně uvedeného ustanovení).
7. Pochybit měl podle stěžovatelky i Nejvyšší soud, když argumentoval tím, že krajský soud nevycházel ze zjištění, že by došlo k neoprávněnému užívání hlavního softwaru či k neoprávněným zásahům do zákonem chráněných práv k autorskému dílu. Stalo se tak proto, že se krajský soud její obranou nezabýval, přičemž v demokratickém právním státě nemůže soud odůvodňovat své rozhodnutí pasivitou soudu nižšího stupně, který se nevypořádal s obranou účastníka řízení. To stejné platí pro argument, že krajský soud neučinil zjištění, že licence k programu vlastněná vedlejším účastníkem byla nezbytná k provedení zkoušek před uvedením stroje do provozu. Neodpovídá ani skutečnosti konstatování Nejvyššího soudu, že tuto skutečnost netvrdila v předchozím průběhu řízení, neboť se tak stalo v podání ze dne 13. 4. 2018.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že se soudy náležitě nevypořádaly se stěžovatelčinou obranou, podle níž jí vedlejší účastnice neposkytla potřebnou součinnost (která měla spočívat v získání hlavního softwaru GibbsCAM), a tudíž není odpovědná za prodlení s uvedením stroje do provozu, a vedlejší účastnici tak nemohl vzniknout nárok na zaplacení smluvní pokuty. Stěžovatelka argumentuje tím, že nemohla nechat autorizovaným distributorem tohoto softwaru pro Českou republiku vytvořit postprocesor, který je nezbytný k řádnému fungování stroje, a dodat jej stěžovatelce, neboť podmínkou toho bylo, že vedlejší účastnice bude držitelkou platné licence k "hlavnímu softwaru", jehož nadstavbu postprocesor tvoří.
11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí však plyne, že se soudy touto argumentací zabývaly a dostatečně vypořádaly, přičemž stěžovatelka na jejich závěry v ústavní stížnosti v podstatě nijak nereaguje. Ty lze shrnout tak, že vedlejší účastnice povinnost poskytnout součinnost neměla, neboť stěžovatelce bylo již před uzavřením kupní smlouvy známo, že vedlejší účastnice není držitelkou platné licence k "hlavnímu softwaru" GibbsCAM, a přesto si v kupní smlouvě danou povinnost nevymínila, a také svou povinnost uvést stroj do provozu (tj. i s postprocesorem) splnila bez toho, že by si vedlejší účastnice takovou licenci opatřila. Ostatně pokud by tomu tak nebylo (tj. kdyby nebyla s to danou povinnost bez součinnosti vedlejší účastnice splnit), musela by stěžovatelka postupovat podle §1977 a násl. občanského zákoníku, což se ale nestalo. V argumentaci krajského soudu žádný rozpor spatřovat nelze.
12. Argumentuje-li stěžovatelka neoprávněným zásahem do autorských práv vedlejší účastnicí, s touto námitkou se krajský soud vypořádal v bodě 15 odůvodnění napadeného rozsudku, k čemuž možno dodat, že jde o zjevně "účelovou" námitku, neboť kdyby absence platné licence představovala překážku pro plnění povinnosti uvést stroj do provozu, tak by této povinnosti stěžovatelka nedostála, resp. nemohla dostát vůbec, a nikoliv jen s prodlením. Především pak nelze pominout, že posléze se touto námitkou zabýval i Nejvyšší soud a náležitě se s ní vypořádal (viz níže).
13. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka argumentaci tohoto soudu dílem vytrhává z kontextu a dílem ji pomíjí. Uvedený soud stěžovatelce jednak vysvětlil, proč se nemohl jejím tvrzením (že došlo k neoprávněnému užívání programu či k neoprávněným zásahům do práv k autorskému dílu) zabývat, přičemž důvodem nebylo, že by se jí nezabýval ani krajský soud, ale že ten vyšel z jiného zjištění, než které předestírá stěžovatelka, a to, že postprocesor mohl být dodán, aniž by zákazník měl oficiální verzi programu (ale že nemohl být dodán jediným autorizovaným distributorem v České republice), že stěžovatelka v době sjednání kupní smlouvy nevěděla, jakým způsobem postprocesor opatří, a že v průběhu plnění smlouvy žádnou součinnost nepožadovala. Dlužno dodat, že vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nelze nesprávnost právního posouzení v dovolání odvíjet od jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem. Navíc Nejvyšší soud vysvětlil, proč samotné dodání postprocesoru za situace, kdy vedlejší účastnice nedisponovala vlastní licencí k "hlavnímu programu", nebylo v rozporu se zákonem (resp. proč tím nemohlo dojít k porušení autorských práv). Stěžovatelka na tyto jeho závěry v ústavní stížnosti nijak nereaguje, a ani Ústavní soud neshledal, že by příslušné úvahy byly nesrozumitelné, zjevně rozporné s pravidly logického myšlení, či věcně zcela nepřiměřené (extrémní), a tudíž nezbývá, než na ně stěžovatelku odkázat.
14. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu