ECLI:CZ:US:2022:4.US.1307.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1307/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů Š. B., t. č. ve Věznici Oráčov, a M. B., zastoupených JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou, sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 11 Tdo 1340/2021-752, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. srpna 2021 č. j. 15 To 48/2021-689 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. dubna 2021 č. j. 49 T 11/2016-646, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších rozhodnutí ve věci se podává, že nyní napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") je již třetím rozhodnutím krajského soudu ve věci. Krajský soud nejprve rozsudkem ze dne 4. 4. 2017 zprostil stěžovatele obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že žalované skutky spáchali stěžovatelé. Na základě odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatelů Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu v pořadí první rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Krajský soud následně rozhodl v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 25. 2. 2019 tak, že stěžovatele podle §226 písm. c) trestního řádu opět zprostil obžaloby pro žalované skutky, neboť nebylo prokázáno, že je spáchali stěžovatelé. Na základě odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatelů rozhodl ve věci vrchní soud usnesením ze dne 27. 9. 2019 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) a c) trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu a podle §259 odst. 1 trestního řádu vrátil věc k dalšímu projednání a rozhodnutí. Nyní napadeným rozsudkem krajského soudu byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku spáchaným ve stadiu pokusu, a současně byli uznáni vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku. Stěžovatel Š. B. byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) trestního řádu pro část jednoho skutku. Stěžovatelé byli odsouzeni každý k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále byl stěžovatelům uložen trest propadnutí věci a ochranné opatření zabrání věci. Stěžovatelům krajský soud dále uložil povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., na náhradě škody částku ve výši 241 986,65 Kč. Skutkově měla trestná činnost spočívat v tom, že stěžovatelé společně pěstovali rostliny konopí tak, aby z nich získali maximální množství kanabinoidních látek (skutek 1), a zároveň vědomě využívali upraveného elektroměru, který nezaznamenával spotřebu elektrické energie, čímž způsobili škodu dodavateli elektrické energie (skutek 2).
3. Stěžovatelé napadli rozsudek krajského soudu odvoláními, státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatelů. Vrchní soud z podnětu všech podaných odvolání rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu a ochranném opatření obou stěžovatelů a nově rozhodl při nezměněném výroku o vině tak, že stěžovateli M. B. uložil trest odnětí svobody v délce tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let a stěžovateli Š. B. uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo stěžovatelům uloženo ochranné opatření zabrání věci.
4. Stěžovatelé napadli rozsudek vrchního soudu dovoláními, jež byla Nejvyšším soudem odmítnuta podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť dovolací argumentace stěžovatelů neodpovídala jimi uplatněnému (a ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé namítají, že soudy porušily jejich právo na soudní ochranu zejména tím, že nedbaly pravidla in dubio pro reo a principu presumpce neviny, neboť soudy shledaly skutkovou verzi stěžovatelů jako možnou, ale nepravděpodobnou.
6. Stěžovatelé dále namítají, že ve věci opatřené důkazy jsou pouze důkazy nepřímými a netvoří ucelený řetězec, který by vedl k jednoznačnému důkazu o vině stěžovatelů. Stěžovatel Š. B. je usvědčován jednak svou deoxyribonukleovou kyselinou (dále jen "DNA") zanechanou na oblečení, na němž byla prokázána přítomnost tetrahydrokanabinolů, avšak soudy pominuly, že na tomto oblečení byla nalezena i DNA jiné, neztotožněné, osoby. Stěžovatelé tvrdili, že oblečení a rukavice měli uloženy ve sklepě nebo ve výtahu pro případ, že by stěhovali zboží a opakovaně zjišťovali, že jejich svršky byly na jiném místě, než je dříve uložili a nadto zašpiněné.
7. Dalším usvědčujícím důkazem měl být podle soudů otisk prstu stěžovatele Š. B. na parozábranné folii nalezené v pěstírně. Stěžovatel tuto skutečnost vysvětlil tak, že šlo o folii pocházející ze stavby rodinného domu stěžovatele, které se logicky při stavbě dotýkal. Stěžovatel uvedl, že mohlo dojít ke zneužití těchto jeho věcí. Dalším důkazem pak byl videozáznam z prodejny zahradnických potřeb, na němž byl stěžovatel zachycen, jak kupuje pěstební kontejnery. Soudy však neprovedly dokazování o totožnosti kontejnerů zakoupených stěžovatelem a těch nalezených při domovní prohlídce. Stěžovatel však vysvětlil, z jakého důvodu kontejnery kupoval - jeho manželka z nich vytvářela netradiční vánoční dekorace, které prodávala prostřednictvím osoby, jejíž výslech stěžovatel navrhoval, avšak soudy na nalezení této osoby rezignovaly. Neprovedením tohoto důkazu došlo k jeho opomenutí.
8. U stěžovatele M. B. pak dle závěru stěžovatelů zcela absentuje jakýkoliv řetězec důkazů, kdy jediným důkazem, kromě jeho rodinné vazby na stěžovatele Š. B., je toliko nepřímý důkaz nalezené rukavice v pěstírně, na níž byla nalezena DNA stěžovatele M. B. Stěžovatel tvrdí, že rukavice zanechával ve sklepě, neboť pomáhal stěhovat zboží stěžovateli Š. B., a zřejmě tak došlo ke zneužití těchto rukavic s DNA stěžovatele jinými osobami.
9. U stěžovatele M. B. též mělo dojít k opomenutí důkazů, z nichž vyplývá, že byl v době, kdy mělo docházet k pěstování konopí, pracovně mimo Českou republiku.
10. Stěžovatelé dále namítají nevěrohodnost svědka F., který uvedl ve své svědecké výpovědi, že sklepní prostory měl pronajaty stěžovatel Š. B. Uvedený svědek však v mnoha jiných bodech lhal, což soudy nevzaly v potaz. Naopak svědek U. ve věci uvedl, že on měl pronajatý sklep a od něj si jej dále podnajal nějaký Vietnamec.
11. Podle dalších námitek stěžovatelů soudy zcela pominuly veškeré důkazy, které prokazovaly skutkovou verzi stěžovatelů, kdy svědci obhajoby kupříkladu uváděli, že v noci se v budově vyskytovaly osoby vietnamské národnosti. Stejně tak soudy pominuly výslech manželů H., kteří v objektu též podnikali.
12. Stěžovatelé uvádějí, že jde-li o skutek krádeže elektrické energie, soudy rezignovaly na zjišťování subjektivní stránky trestného činu a vyšly toliko z toho, že v objektu existoval černý odběr elektřiny, který zásoboval pěstírnu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí nevyplývá, že stěžovatelé, kteří údajně nebyli jedinými osobami podílejícími se na pěstírně, měli o daném černém odběru cokoliv vědět. Soudy se vůbec nezabývaly tím, že svědek F., který se každý den v objektu pohyboval, si nevšiml, že mu někdo vysekal vedle kanceláře nelegální přívod elektrické energie. Jedinou osobou, která mohla mít prospěch z nelegálního odběru, byl svědek F., na něhož byl elektroměr registrován.
13. Stěžovatelé taktéž namítají, že část důkazů byla získána nezákonně provedenou domovní prohlídkou a prohlídkou jiných prostor, neboť došlo k jejich provedení mimo časový rámec stanovený v příslušných právních aktech, což je porušením čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
14. Dalším zásadním pochybením má být dále postup vrchního soudu, který v pořadí druhém zrušujícím usnesení napsal své vlastní hodnocení důkazů, které provedl krajský soud, který byl fakticky nucen se tímto hodnocením v dalším řízení řídit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří se účastnili řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Řízení před Ústavním soudem je zvláštním a specializovaným řízením, jehož předmětem je posouzení, zdali v předchozích řízeních nedošlo k zásahu do základních práv či svobod stěžovatelů zaručených jim ústavním pořádkem.
17. Ústavní soud předně konstatuje, že námitky stěžovatelů, které jsou v ústavní stížnosti vzneseny, byly již v celé své šíři vypořádány napadenými rozhodnutími, zejména usnesením Nejvyššího soudu. Ústavní stížnost je tedy pouze opakováním obhajoby v trestním řízení. Stěžovatelé většinou svých námitek rozporují skutkový stav, částečně pak brojí výhradně proti způsobu hodnocení důkazů. Ústavní soud však tato namítaná pochybení není povolán přezkoumávat, resp. vychází ze skutkového stavu zjištěného obecnými soudy. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudu (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, nemá Ústavní soud důvod - až na výjimky tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými - toto hodnocení posuzovat. Úkolem Ústavního soudu nyní není rekapitulovat závěry soudů ke skutkovým otázkám či k hodnocení důkazů, a pro stručnost tedy odkazuje na napadené usnesení Nejvyššího soudu, které námitky vypořádává.
18. V posuzované věci nelze dovodit ani tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými. Skutková verze předestřená krajským soudem zcela odpovídá provedenému dokazování (věcné důkazy spočívající v nálezu pracovního oblečení obou stěžovatelů s jejich DNA a s přítomnosti tetrahydrokanabinolů, dále nález pěstebních kontejnerů ve sklepních prostorách, jakož i v místě bydliště stěžovatele Š. B., svědecké výpovědi, z nichž vyplývá, že sklepní prostory užívali právě stěžovatelé, přičemž svědek F. potvrdil, že prostory si pronajal stěžovatel Š. B., a to skrytě prostřednictvím svědka U.), tudíž žádný rozpor, natož extrémní, nelze identifikovat.
19. Ústavní soud připouští, že ve vztahu ke stěžovateli M. B. bylo shromážděno méně důkazů než ke stěžovateli Š. B., nicméně i v tomto případě je závěr o vině stěžovatele M. B. opodstatněný a řetězec důkazů postačující. Ústavní soud tudíž neshledal porušení práva stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
20. Vzhledem ke skutečnosti, že vina stěžovatelů byla prokázána s dostatečným stupněm jistoty, nebylo možno uplatnit pravidlo in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny, a tudíž nelze konstatovat ani porušení čl. 40 odst. 2 Listiny.
21. Stěžovatelé namítají existenci tzv. opomenutých důkazů. Této námitce však nelze přisvědčit, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy se vypořádaly se všemi důkazními návrhy a řádně ve smyslu judikatury Ústavního soudu k otázce opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17 (N 200/87 SbNU 259)] uvedly, proč navrhované důkazy nebudou provedeny (zejména z důvodu nadbytečnosti).
22. Námitka stěžovatelů brojící proti zákonnosti příkazu k prohlídce jiných prostor a domovní prohlídce je zjevně neopodstatněná. Touto námitkou se podrobně zabýval Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení (v bodech 36 až 42). Stěžovatelé v ústavní stížnosti zúžili svou argumentaci, přičemž brojí především proti tomu, že prohlídka jiných prostor byla provedena v jiném než uvedeném časovém rozmezí. K tomu Ústavní soud podotýká, že příkaz k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor, je vydáván podle konkrétních okolností, jež musí být v příkaze popsány. Došlo-li k provedení prohlídek mimo časový rámec uvedený v příkaze, samo o sobě to nezákonnost, případně neústavnost, takových prohlídek nevyvolává, neboť je nutno primárně zkoumat, zda nenastala zásadní změna podmínek, za nichž byl příkaz vydán. K zásadní změně okolností však v posuzované věci nedošlo, jak vyplývá z napadených rozhodnutí, ostatně stěžovatelé zásadní změnu okolností ani nenamítají. V tomto kontextu tedy nelze dovodit porušení čl. 2 odst. 2 ani čl. 36 odst. 1 Listiny.
23. Svou poslední námitkou stěžovatelé vytýkají vrchnímu soudu, že při rušení zprošťujícího rozsudku krajského soudu hodnotil důkazy, které sám neprovedl, čímž nepatřičně zavázal krajský soud, jak má v dalším řízení hodnotit důkazy a k jakému procesnímu výsledku má dospět. Ústavní soud podotýká, že odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně není oprávněn sám vytvářet závěry o skutkovém stavu věci, a nahrazovat tak hlavní líčení, nýbrž může jen v odůvodnění svého rozhodnutí rozvést, proč jsou tato skutková zjištění vadná, v čem je třeba je doplnit, popř. k jakým důkazům je ještě třeba přihlédnout. Vytýká-li odvolací soud soudu prvního stupně porušení zásady volného hodnocení důkazů, musí jít o zcela závažné vybočení z logiky projednávané věci. Musí také zdůvodnit, v čem a proč spatřuje rozpory a vadné hodnocení. Pouhý obecný poukaz na porušení této zásady je pro zrušení rozhodnutí nedostačující. Odvolací soud přitom může soud prvního stupně jen upozornit, čím se znovu zabývat, a které skutečnosti vzít v potaz, nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů. Ústavní soud uzavírá, že vrchní soud dodržel kautely výše popsané, neboť neinstruoval krajský soud, jakým způsobem má důkazy hodnotit, nýbrž nařídil krajskému soudu, aby doplnil konkrétní chybějící úvahy, které v rozsudku vrchní soud postrádal. Tedy ani této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit.
24. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu