ECLI:CZ:US:2022:4.US.1356.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1356/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti příspěvkové organizace Správa služeb hlavního města Prahy, sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Staré město, proti I. a II. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 23. března 2022 č. j. 40 C 279/2019-77, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9 jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ROUTE 44, s. r. o., sídlem Nademlejnská 600/1, Praha 9 - Hloubětín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených výroků rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"), kterými byla zamítnuta její žaloba na zaplacení částky 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení a byla jí uložena povinnost k náhradě nákladů řízení. Tvrdí, že postupem obvodního soudu bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. S ohledem na podstatu ústavní stížnosti postačí uvést následující skutečnosti, které vyplývají z jejího obsahu a z napadeného rozsudku obvodního soudu. Žalobou podanou u obvodního soudu se stěžovatelka domáhala, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit částku 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu nákladů způsobených odtahem vozidla ve vlastnictví vedlejší účastnice, který byl proveden dne 9. 11. 2017, a následným umístěním vozidla na střeženém parkovišti stěžovatelky. Konkrétně stěžovatelka požadovala zaplacení částky 1 900 Kč za odtah a 250 Kč za střežení vozidla na jejím parkovišti. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí žaloby s odůvodněním, že stěžovatelka vydala vozidlo osobě, která je nebyla oprávněna vyzvednout, v důsledku čehož jí vznikla škoda ve výši 218 000 Kč. V návaznosti na to podala vedlejší účastnice vzájemný návrh podle §97 a §98 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), kterým se domáhala na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 218 000 Kč, s tím že na tu tuto částku následně započetla žalovanou částku ve výši 2 150 Kč.
3. Na základě provedeného dokazování dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatelka provedla oprávněně odtah vozidla ve vlastnictví vedlejší účastnice a následně je umístila na své parkoviště, čímž jí vznikly náklady na odtah vozidla a jeho umístění na parkovišti. Výše těchto nákladů byla určena nařízením hlavního města Praha č. 13/2001. Tím, že stěžovatelka provedla odtah vozidla a umístila je na své střežené parkoviště, převzala je do detence a přešlo na ní nebezpečí škody na věci, když odtahem vozidla ztratila vedlejší účastnice možnost je sama opatrovat. Na danou věc lze podle obvodního soudu analogicky použít ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), o úschově, pročež byla stěžovatelka podle §2403 odst. 1 občanského zákoníku povinna opatrovat vozidlo tak pečlivě, jak to odpovídá povaze věci a tak, aby na věci nevznikla škoda. Stěžovatelka však nepostupovala při "úschově" vozidla řádně, s dostatečnou péčí a v souladu s principem prevence, když vydala vozidlo třetí osobě, aniž si dostatečně ověřila její oprávnění k vyzvednutí a užívání vozidla. Jelikož vlastníkem odtaženého vozidla byla vedlejší účastnice jako právnická osoba, bylo "možné vydat vozidlo pouze osobě, která prokáže oprávnění s vozidlem nakládat, tedy že vozidlo vyzvedává osoba oprávněná jednat za právnickou osobu, případně že osoba oprávněná jednat za právnickou osobu zplnomocní další osobu, která bude k takovému jednání oprávněna". Zaměstnanec stěžovatelky nepostupoval při vydání vozidla třetí osobě ani v souladu s čl. F odst. 1 metodického pokynu stěžovatelky, když si sice ověřil, že tato osoba má klíče od vozidla, nepožadoval však předložení velkého technického průkazu. V důsledku tohoto nedbalého postupu přičitatelného stěžovatelce pak došlo k újmě na vlastnictví vedlejší účastnice, když stěžovatelka vydala její vozidlo osobě, která nebyla oprávněna s ním nakládat.
4. Obvodní soud rozhodl ve III. výroku mezitímním rozsudkem o vzájemném návrhu vedlejší účastnice tak, že je po právu, přičemž o jeho výši, jakož i o náhradě nákladů řízení ohledně vzájemného návrhu, bude rozhodnuto samostatným rozsudkem. Byť bude přesná výše nároku předmětem dalšího řízení, s ohledem na běžné hodnoty vozidel bude jistě převyšovat částku 2 150 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Proto žalobu stěžovatelky na zaplacení této částky zamítl (I. výrok) a uložil jí povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 9 100 Kč (II. výrok).
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti shrnuje průběh řízení před obvodním soudem a namítá, že ten svým postupem porušil její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz bod 1 výše). Rozhodnutí obvodního soudu je podle ní nepřezkoumatelné a je projevem soudní libovůle. Obvodní soud podle stěžovatelky "nesprávně dovodil, že s ohledem na skutečnost, že žalovaný provedl vůči nároku žalobce započtení v souladu s §1982 odst. 1 a 2 občanského zákoníku, kdy vůči žalobci započetl nárok vyplývající z náhrady škody, kterou žalobce svým jednáním žalovanému způsobil, rozhodl soud tak, jak je uvedeno v napadeném rozsudku, tedy dvěma samostatnými výroky o návrhu žalobce a návrhu žalovaného a jedním výrokem o náhradě nákladů řízení". Stěžovatelka je toho názoru, že obvodní soud měl ve věci rozhodnout jediným výrokem. V té souvislosti přitom odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2053/2015. Opačný postup je podle ní v rozporu s §97 a §98 o. s. ř. a dochází k protiústavní "situaci, kdy soud prvního stupně považuje nárok žalobce vznesený žalobou jako oprávněný, avšak žalobu žalobce zamítl a žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení. Na druhé straně vzájemný návrh žalovaného posoudil jako oprávněný, avšak proti tomuto výroku je přípustné odvolání, na rozdíl od výroku I. a II. napadeného rozsudku".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Dříve, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatelka je podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu však dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat (srov. usnesení ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. III. ÚS 2947/20 nebo ze dne 10. 2. 2021 sp. zn. III. ÚS 196/21, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na přezkumu věcí pravomocně skončených.
8. Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti výroku, kterým byl zamítnut její nárok na zaplacení částky 2150 Kč s příslušenstvím (I. výrok), a proti souvisejícímu výroku o náhradě nákladů řízení (II. výrok). Proti výroku, kterým bylo rozhodnuto o tom, že vzájemný návrh vedlejší účastnice je po právu (III. výrok) pak podala odvolání. V ústavní stížnosti přitom sama poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. 32 Cdo 2053/2015, z něhož mimo jiné vyplývá, že "výrok rozsudku o peněžitém nároku uplatněném žalobou a výrok o peněžitém nároku uplatněném vzájemnou žalobou, jež zahrnuje projev směřující k započtení, jsou tedy výroky vzájemně závislé ve smyslu §206 odst. 2 věty třetí a §212 písm. a) o. s. ř.". Je nutné zdůraznit, že na existenci možných závislých výroků soudních rozhodnutí reaguje §212 písm. a) o. s. ř. upravující rozsah přezkumné činnosti odvolacího soudu, resp. výjimku z vázanosti tímto rozsahem. Rozhodnutí obvodního soudu, včetně ústavní stížností napadených výroků, proto může být ještě dotčeno rozhodnutím krajského soudu, případně rovněž Nejvyššího soudu [srov. §242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
9. Podání ústavní stížnosti je předčasné. Kdyby byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím krajského soudu, popř. Nejvyššího soudu v řízení o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Výsledek řízení o opravných prostředcích proti mezitímnímu rozhodnutí přitom nelze předjímat. Ústavní soud ani nemůže na jejich rozhodnutí vyčkávat, neboť by tak zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku nepoškozuje a naopak jí umožňuje, v případě neúspěšnosti odvolání a dovolání, podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala průběh a výsledky řízení před obecnými soudy (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. III. ÚS 3354/21, bod 7 odůvodnění).
10. Vzhledem k výše uvedenému je ústavní stížnost nepřípustná, pročež ji soudce zpravodaj podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v. r.
soudce zpravodaj