ECLI:CZ:US:2022:4.US.1369.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1369/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2022 č. j. 6 Tdo 1256/2021-14985, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. března 2021 č. j. 6 To 56/2020-14327 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2020 č. j. 50 T 3/2010-14049, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a napadená rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") bylo rozhodnuto o vině jedenácti obviněných, včetně stěžovatele, a jim uloženém trestu. Stěžovatel byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Napadený rozsudek krajského soudu je v pořadí třetím rozsudkem a je výsledkem postupu Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který usnesením ze dne 23. 5. 2019 podle §262 trestního řádu nařídil krajskému soudu, aby věc projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Stěžovateli byl za uvedený zločin uložen společný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Stěžovateli byl též uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena částkou 500 Kč, tedy celkem 100 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Stěžovateli byl uložen taktéž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let a trest propadnutí věci. Skutkově spočívalo trestné jednání stěžovatele, stručně uvedeno, v tom, že mimo účetnictví společnosti, jejímž byl společníkem i jednatelem, a mimo evidenci správce daně spolu s některými dalšími spoluobviněnými vyrobili a prodávali surový líh s obsahem 100 % etanolu, čímž České republice způsobili nepřiznáním a neodvedením zákonných daní škodu ve výši desítek milionů Kč.
3. Na základě odvolání státního zástupce a stěžovatele byl rozsudek krajského soudu rozsudkem vrchního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), d) a odst. 2 trestního řádu vůči stěžovateli zrušen, a stěžovatel byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Vrchní soud stěžovateli uložil společný trest odnětí svobody v délce trvání třiceti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců. Stěžovateli byl dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních sazeb, kdy při výši jedné denní sazby 500 Kč činil trest celkem 100 000 Kč. Stěžovateli byl taktéž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu pěti let a rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci.
4. Stěžovatel napadl rozsudek vrchního soudu dovoláním, jež bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že vrchní soud zavázal krajský soud v hodnocení důkazů a sdělil mu, k jakému výsledku ve věci má dospět. Vrchní soud nadto přikázal věc jinému senátu, čímž porušil právo stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel se domnívá, že krajský soud v pořadí druhém rozsudku plně respektoval pokyny vrchního soudu a řádně doplnil dokazování, tj. provedl a doplnil znalecké posudky ke stanovení hodnot daně z přidané hodnoty ustanovenou soudní znalkyní, dále byl taktéž opětovně vyslechnut soudní znalec prof. Ing. Karel Melzoch, CSc. Přesto však následně vrchní soud přistoupil k přikázání věci senátu jiného složení. Stěžovatel podotýká, že k nařízení změny soudce by mělo docházet zcela mimořádně, nikoliv v případě odlišných právních názorů, přístupů a hodnot. Stěžovatel uzavírá, že vrchní soud porušil pravidla zakotvená v §262 trestního řádu, k čemuž ho vedla toliko snaha upřednostnit své vlastní hodnocení důkazů na úkor krajského soudu. Nejvyšší soud však v napadeném usnesení toliko aproboval závěry vrchního soudu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, a to dne 16. 4. 2020, kdy probíhalo hlavní líčení za nepřítomnosti stěžovatele, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky podle §202 a násl. trestního řádu. O procesní vadě není pochyb, neboť i Nejvyšší soud usoudil, že k pochybení došlo, nicméně je nepovažoval za dostatečně závažné, s čímž však stěžovatel nesouhlasí. Stěžovatel zdůrazňuje, že jednou ze základních zásad trestního řízení je zajištění práva na obhajobu, přičemž jejím nedodržením dochází k popření právního státu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že jde-li o napadený rozsudek krajského soudu, který zrušil vrchní soud, k projednání ústavní stížnosti v této části není Ústavní soud příslušný, neboť není povolán eventuálně tento rozsudek zrušit podruhé. Proto Ústavní soud ústavní stížnost v této části odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
8. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím (tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby je toliko ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní soud není povolán k přezkumu použití podústavního práva a může tak činit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně souladné interpretace. Výklad zákonných a podzákonných právních norem, který nešetří základní práva v co nejvyšší míře, při současném dodržení účelu aplikovaných právních norem, anebo interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak znamenají porušení základního práva či svobody.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uplatňuje dvě námitky. Brojí proti postupu vrchního soudu, který svým usnesením ze dne 23. 5. 2019 č. j. 4 To 12/2019-13377 údajně postupoval mimo své pravomoci vytyčené §262 trestního řádu, když zrušil zprošťující rozsudek krajského soudu a přikázal projednání věci v jiném složení senátu. Druhá námitka pak brojí proti postupu krajského soudu, který konal dne 16. 4. 2020 hlavní líčení bez účasti stěžovatele.
11. Ústavní soud v usnesení ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. I. ÚS 2769/19 (dostupném na http://nalus.usoud.cz), jímž byla předchozí ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neshledal, že by vrchní soud při přikázání věci k projednání a rozhodnutí jinému senátu krajského soudu vykročil z ústavněprávních mezí pro použití §262 trestního řádu. Jeho rozhodnutí v tomto ohledu je podloženo důvody, které nelze považovat za evidentně nepřípadné. Vrchní soud uvedl, že krajský soud opakovaně hodnotí provedené důkazy jednostranně, podstatné skutečnosti opomíjí, nevypořádává se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zaměřuje se na revidování jednotlivých argumentů obžaloby bez náležitého zhodnocení důkazní situace jako celku; vrchní soud též krajskému soudu vytkl, že některé jeho podstatné závěry týkající se zjišťování vzniklé škody nemají oporu v provedených důkazech a jeho odůvodnění celkově působí nepřesvědčivě a nelogicky a nesvědčí o splnění požadavků na hodnocení důkazů daných §2 odst. 6 trestního řádu.
12. Jde-li o námitku porušení stěžovatelova práva na obhajobu, ani zde nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Lze souhlasit s názorem Nejvyššího soudu, že zmiňovanou absencí stěžovatele na hlavním líčení, které bylo konáno za účelem vyhlášení odsuzujícího rozsudku, nemohlo materiálně dojít ke zkrácení práv obhajoby, resp. stěžovatel se po celou dobu hlavního líčení účastnil (měl možnost účastnit) a využíval svá práva především s ohledem na princip kontradiktornosti řízení. Namítané pochybení je nutno vnímat v kontextu celého soudního řízení a zhodnotit, zda mohlo ovlivnit jeho výsledek. Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva z tohoto pravidla vychází (srov. např. rozhodnutí velkého senátu 10. 3. 2009 Bykov proti Ruské federaci, stížnost č. 4378/02, §90; rozhodnutí velkého senátu ze dne 16. 11. 2010 Taxquet proti Belgii, stížnost č. 926/05, §93; rozhodnutí velkého senátu ze dne 4. 4. 2018 Correia de Matos proti Portugalsku, stížnost č. 56402/12, §126 aj. V posuzované věci stěžovatel namítá toliko uvedené jedno procesní pochybení soudu, avšak ani s ním nespojuje žádný reálný dopad na výsledek řízení. Stěžovatel namítá zásah do svých práv, avšak toliko v teoretické rovině. Za této situace nelze dovodit, že by soudním řízením, resp. celým trestním řízením jako celkem bylo porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
13. Ústavní soud na základě výše uvedeného neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není příslušný, a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu