ECLI:CZ:US:2022:4.US.1401.22.1
sp. zn. IV. ÚS 1401/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Janem Malým, advokátem, sídlem Sokolovská 5/49, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. února 2022 č. j. 22 Co 248/2021-1089, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a 1. K. S. a 2. P. S., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 19. 7. 2021
č. j. 19 P 8/2014-1035 snížil stěžovateli (dále též "otec") výživné pro zletilou 1. vedlejší účastnici (dále též "dcera") s účinností od 1. 6. 2018 na částku 3 600 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2019 pak výživné zvýšil na částku 4 500 Kč měsíčně a s účinností od 1. 1. 2020 výživné snížil na částku 2 700 Kč měsíčně, kterou otci uložil platit k rukám dcery do každého 15. dne v měsíci předem (výrok I), otci a 2. vedlejší účastnici (dále též "matka") uložil (každému z nich) povinnost nahradit státu náklady řízení 13 800 Kč do třiceti dnů od právní moci rozsudku (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání dcery a matky Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že návrh otce na snížení výživného pro dceru v plném rozsahu zamítl, otci uložil povinnost nahradit České republice na účet okresního soudu náklady řízení 27 600 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů za řízení před okresním soudem (výrok I), ani před krajským soudem (výrok II). Dospěl k závěru, že v posuzované věci je nepochybné, že u dcery nedošlo ode dne 11. 4. 2018 (kdy bylo výživné naposledy stanoveno dohodou rodičů tak, že otec bude na výživném hradit 7 000 Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem, z toho 6 000 Kč měsíčné k rukám matky a 1 000 Kč na stavební spoření dcery) k žádné takové změně poměrů, která by mohla mít za následek snížení výživného pro výživou oprávněné dítě. Ke změně poměrů pak v rozhodném období ode dne 11. 4. 2018 nedošlo ani u matky. Proto jediným důvodem pro snížení výživného může být změna poměrů u otce. Tuto změnu, nezjistí-li ji soud sám, musí prokázat otec věrohodným způsobem. K této změně musí dojít až po poslední úpravě výživného, v posuzovaném případě tedy po dni 11. 4. 2018. To se podle krajského soudu otci nepodařilo prokázat, přičemž neuvěřil jeho tvrzení o jeho příjmech a majetkových poměrech a vycházel z vlastní úvahy. Otec v návrhu na snížení výživného tvrdil, že se mu příjmy snížily, neprokázal však své skutečné příjmy a majetkové poměry. Z provedeného dokazování bylo podle krajského soudu zřejmé, že otec nemohl mít příjmy pouze z podnikání, tak jak je doložil ve svém daňovém přiznání jako osoba samostatně výdělečně činná. Jeho příjmy, i kdyby krajský soud vycházel z odhadu skutečných výdajů ve výši 35 % z příjmů, se pohybovaly ve výši 20 486 Kč za rok 2018 a 20 902 Kč v roce 2019. Navíc v tomto období manželka otce nepodnikala, měla příjmy pouze z "mateřských dávek". Otec měl další dvě vyživovací povinnosti ke svým nezletilým dětem, a to D. a A. a za rok 2018 od uzavřené dohody platil výživné dceři 7 000 Kč a stejně tak činil po určitou část roku 2019. Navíc otec z těchto svých jediných příjmů podle svého tvrzení byl schopen předat matce další částku ve výši 53 861 Kč. Podle svých tvrzení pak otec za situace, kdy mu ještě příjmy poklesly v roce 2020 na částku 16 791 Kč a v roce 2021 na částku 20 000 Kč, byl schopen zajistit si své příjmy natolik, že v důsledku podání insolvenčního návrhu uhradil cca 120 000 Kč ze svých dluhů a příslušenství k nim. Z výše uvedeného krajský soud dovodil, že je namístě použít §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, neboť v řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti osoba výživou povinná soudu řádně neprokázala své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení majetkových poměrů a neumožnila soudu zjistit ani další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle jiného právního předpisu.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. Stěžovatel zejména namítá extrémní rozpor skutkových závěrů krajského soudu s provedeným dokazováním, který spočívá v tom, jakým způsobem krajský soud vyhodnotil majetkové poměry stěžovatele a jednání stěžovatele při zjišťování jeho majetkových poměrů před okresním soudem. Z provedeného dokazování je podle stěžovatele patrné, že jeho obchodní společnosti jsou ve velmi špatné ekonomické situaci, o čemž svědčí mimo jiné nařízené exekuce a jejich vstup do likvidace. Stěžovatel v řízení předal soudnímu znalci a okresnímu soudu veškeré podklady, kterými ke společnostem, v nichž se stěžovatel angažoval, měl. Již tato samotná skutečnost vylučuje možnost použití §916 občanského zákoníku. Nešlo proto o úmyslné zamlčení nebo ztěžování postupu soudu, ale o faktickou nemožnost dokumenty soudem požadované soudu a znalci předat z důvodu, že jimi reálně nedisponuje. Uložená povinnost předložit dokumenty, kterými dlužník nedisponuje, nebo případně neexistují, tak byla od počátku fakticky nesplnitelná. Krajský soud ve svém rozhodnutí tuto skutečnost však opomenul. Krajský soud tak pomíjí ekonomickou realitu z důvodu administrativních nedostatků, za které stěžovatele de facto trestá použitím §916 občanského zákoníku, ačkoliv je zřejmé, že stěžovatel jistě nemohl dosahovat ani přibližně srovnatelného příjmu s tím, který vyplývá z použití tohoto ustanovení. Krajský soud pak zcela ignoroval další skutečnosti, které v průběhu řízení vyšly najevo, a to například skutečnost, že matka podala v průběhu řízení o výživném na stěžovatele insolvenční návrh a že insolvenční soud následně rozhodl o úpadku stěžovatele. Napadený rozsudek krajského soudu je tak podle stěžovatele též nepřezkoumatelný.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
8. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
9. Napadený rozsudek krajského soudu vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Krajský soud se zabýval podstatnými kritérii pro rozhodnutí o změně výše výživného, přičemž své rozhodnutí řádně a přehledně odůvodnil. Též závěr krajského soudu, že se otci nepodařilo prokázat změnu poměrů, když neuvěřil tvrzením otce o jeho příjmech a majetkových poměrech a byl nucen použít §916 občanského zákoníku, je ústavně souladný.
10. Ústavní soud tedy neshledal žádné extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou jasné, rozumné a logické [srov. k tomuto požadavku nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
11. Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu a s přihlédnutím k bezprostřední zkušenosti, vyplývající z přímého kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, je na obecných soudech, aby rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností, a to včetně stanovení výživného. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana [srov. např. usnesení ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. IV. ÚS 106/15 (U 5/76 SbNU 957)].
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2022
Josef Fiala v. r.
předseda senátu